Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Zatokrev - The Bat, The Wheel And A Long Road To Nowhere

ZatokrevThe Bat, The Wheel And A Long Road To Nowhere

Bhut3.3.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Novinka Zatokrev není jen o netopýrech, kolech a cestách, které nikam nevedou. Je to o upřímné porci sludge post-metalu s dávkou deathu a jisté agrese. Práce odvedena na jedničku.

Jméno kapely Zatokrev bývá v poslední době skloňováno celkem často. Zjevně díky společnému turné s tuzemskou formací FDK. A samozřejmě největší zásluhu na této situaci bude mít i vydání zatím posledního, třetího alba The Bat, The Wheel And A Long Road To Nowhere.

 

Švýcarské těleso s českým srdcem za mikrofonem a tu a tam českým textem se může chlubit vyspělým post-metalem s přívlastky death či sludge. Po deseti letech existence kapela vykrystalizovala do fáze, kdy se o jejich hudbě lze zmiňovat v superlativech a kladných hodnoceních. Současná (avšak i ta starší) podoba Zatokrev rozhodně nespadá pod průměrnou hranici a hrdě stojí v popředí svého žánru, který je přeci jen více poslechový a tím pádem snad i náročnější. Posluchač by tak měl být obohacen o prvky, které mu budou čímsi zajímavé a v paměti vyryjí kladně se tvářící obrazec. Ačkoliv jsem k hudbě Zatokrev přistupoval zprvu rozpačitě a děsil se dlouhé stopáže, díky pestrosti samotné muziky se z poslechu stal zážitek.

 

Chlapíci nechodí kol vařící kaše a hned v prvotních vteřinách se představují v celé své kráse. Je to muzika uhrančivého charakteru klokotající mezi doom metalovým, post-metalovým sněním a agresivně živeném death sludge metalu s příchutí amerického stoneru. Onen stoner ovšem neberte příliš na velkou váhu, jedná se spíše o můj subjektivní dojem a především jen o určitá místa skladeb. Hudba je to pestrá. Však také každá z celkových devíti skladeb si svou stopáží nesedne pod pět minut a převážně se drží okolo devíti, desíti. Pestrost skladeb je proto zapotřebí, aby se nedostavilo vykrádání sebe sama, či všední opakování stokrát omleté pasáže. Barevnost kompozic je tedy předurčeným osudem tohoto alba, zejména když si pustíte takovou "Medium".

 

Poklidnější chvilky lze vnímat se zavřenýma očima a rozhodně neusnete, rychlé, šlapavé pasáže lupou stejně dobře jako ty pomalejší. Hlavním pojítkem obojích nálad je především použitý vokál, který na své barvě nikterak nemění. Stále je agresivní, řezavý a výbušný. Lahodný metalový výkov bez přísad elektroniky a kláves je pro mě jistým plusem - občas je dobré si pustit něco bez okatě uměle dohnané atmosféry. Nepotřebují přílišných vlivů, bohatě si vystačí s kytarami, basou, bicími a vokálem. Co více si přát?

 

Nejste-li zastánci hlubinné hudby, kterou je třeba soustředěně vnímat, aby její krusta popraskala a vy tak mohli nahlédnout do jejího nitra a později pomalu odlamovat další obalovou hmotu, jistě si zde najdete taktéž to své. "The Bat, The Wheel And A Long Road To Nowhere" plně vyhovuje i jako zvuková kulisa, ačkoliv jejím účelem to zcela není a přítomný jedinec se tak možná připraví o pravé poselství. Shrnuto a sečteno - všestranně využitelné dílo se silnými ambicemi. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 3.3.13 14:57odpovědět

Je to skvělá záležitost, dost živá i mrtvá na to, abych se musel zabývat myšlenkama jak je ten sludge a post-metal v posledních dnech nudnej. Má to krev, ti ZATOKREV! a to je důležitý.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky