Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zealotry už fungují pár let, konkrétně od roku 2005, přesto je The Last Witness jejich teprve druhou dlouhometrážní deskou. Jejich debut The Charnel Expanse vyšel v roce 2013 a kritika už tehdy musela cítit, že nejde o rychle vykvašené ovoce. Zealotry nehledí na kvantitu, ale sledují laťku kvality, které nacházím požehnaně. To co hrají, je moje oblíbená odrůda, která se obhajuje nejednoznačným, náročným až filozofickým zaujetím. Jestli jej už plně chápu nevím, ale pracuji na tom. Zapište do grimoárů nový žánr - filosophy death metal.

The Last Witness je nálož pro otrlé, náročné a trpělivé posluchače, pro které je poslech vrcholem i cestou k němu. Alba jako je tohle nejde prožít na půl ucha a ono to dá pocítit. Psychicky vydatná tvorba Zealotry se bude líbit obdivovatelům nemocných melodií a složitých konstrukcí, jaké tvoří třeba Gorguts, domácí  Heaving Earth a jim podobní, kteří se promenují v hutném až blasfemickém hluku. Nepolevující vlnobití tónů, které se neustále mění a kolísá, vyvolává nekonečné změny, kdy se okamžik bez varování mění v jiný a celé je to potřeba sledovat se zapnutým skenerem. Co bylo před vteřinou už neplatí, život je v jiném prostoru a podmínky se změnily. Chaos a skrumáž zdánlivě nesourodých prvků však nakonec začnou dostávat obskurní smysl, i když klasickou hoblovačku nenacházím ani pod lupou.

Nahrávka působí dojmem, že hudebníci jen jamují a kloubí do sebe momentální nápady. Vyniká jazzová nespoutanost a svoboda, muzikanti se nebojí vystoupit z řady výrazným tónem a nasměrovat kroky celé kapely odlišným směrem. V hlavní roli je silná individualita, kdy by se bez jednoho článku kapely celá stavba zřítila. Krom stálé sestavy si výborně vede nájemný baskytarista Aodán Collins, který svůj nástroj nechává zrát každým tónem. Jeho hra nemá za úkol pouze hutnění spodních vrstev, ale zapojuje se výrazně do stavby kompozic a svým artovým stylem mi v častých momentech připomíná Cynic. To však není vše, protože Aodán do hry zapojil cello, což je nástroj v těchto vodách neslýchaný. Není třeba jej složitě hledat, jeho role přichází v závěrečné Silence.

Podkres hluboko laděných kytar se těžkopádně odvaluje a do něj se promítají výstřelky kvílejících tónů. Valnou většinu času se držíme středního až pomalého tempa zdůrazňujícího váhu materiálu. Při takovém náporu si kapela sem tam troufne vyřadit rychlost a na volnoběh dokončuje započaté myšlenky, aniž by struny měly možnost během akustické pasáže zcela vychladnout. Podobně neúnavný je zvířecí chropot, který s nástroji v zádech válcuje lačné slechy a až na výjimky nemění polohu. Překvapí jen, když zpoza rohu zašumí šeptaná deklamace na pozadí nelogických melodií. Moderní a komplikovaný pohled na věc ve tvorbě Zealotry převažuje, ovšem dokáže si pustit k tělu i klasické pojetí tradičních hodnot. V tu chvíli přímo cítím poklonu kořenům stylu, která se kymácí v případě šesté skladby Yliaster. Ten základní, dominantní riff je jako vytažený z učebnic staré školy.

Nedá se říct, že by Zealotry objevili novou cestu. Hrají technickou, složitě skládanou hudbu, která může působit originálně, ale když se rozhlédneme po okolí tak zjistíme, že podobným stylem se zabývá více spolků. I v případě alba The Last Witness je nutné nejprve hledat a až poté se, možná, dostaví uspokojení. Motivů ke sledování je zkrátka moc a dá to nějakou práci se zorientovat. Je mi jasné, že deska nebude patřit k častým společníkům, ale vždy si trpělivě vyčká na tu správnou náladu a pak mě nekompromisně rozmydlí.