Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na v lesním porostu ukrytý domácí projekt Zimoles jsem narazil až teprve nedávno. Hned jsem si pomyslel, že coby lesního samotáře věčně zdrhajícího tímto směrem, mi bude podobná záležitost sedět. A tak se i stalo. Podíval jsem se do minulosti, nasál starší nahrávky a samozřejmě se hlavně vydal cestou té nové, aktuální. Zimoles je jednočlenný projekt, za kterým stojí stejný člověk, jako za Morbus a Dimmacherus, ruchovými a těžce undergroundovými počiny. Ostatně Morbus jsme na Echoes proklepli v rámci nahrávky Nezapomenout. Neodpustit., která ve mně zanechala silný zážitek a byla vlastně jednou z těch lepších, které jsem měl v roce 2022 možnost slyšet. Zvukově originální, tématicky zajímavé, pohlcující. K přečtení ZDE.

Ale zpět k Zimoles. Tento projekt těží ze spojení temné akustiky a dalších zvukových vrstev, v mém rozlišení na pomezí drone, field recordings a ambientu. V kostce jej můžeme vnímat jako experimentální, samozřejmě znovu ryze podzemní, folk. Folk věnující se historii a tradicím naší země. Nahrávka Kraj Draka (2022) byla věnována Trutnovsku, následující a letos zkraje roku vydanou Šumavu pro její název nemusíme dále rozvádět. Jen to, že v kraji šumavském pokračujeme i v rámci Lesního samotářství. To si potvrdíme hned ve třech případech, výjimkou budiž skladba Vynášení Morany, která patří oblasti Podkrkonoší, takže se na okamžik vrátíme i do kraje draka.

Album Lesní samotářství tvoří čtyři skladby. Nebrouzdáme se zde jenom krajinou, ale ctíme zvyky venkovského života, lid jako takový. Album otevírá Poklona kmetům prastarým, kdy se venkovem proplétají struny a spolu s měnícím se vokálem vytváří dřevní a přitom zvukově rozostřenou výpravu do šumavských hvozdů. Jinak působí vokály přiškrcené a jinak ty čisté. Ty jako by skladbu povznesly nad mystická a hluboká údolí. Jsme ale pořád blízko starých stavení, o čemž nás přesvědčí opodál stojící skot. Ve Vynášení Morany je zachycena lidová oslavnost vítání jara, ale dál je skladba samozřejmě zpracována v dalším zvukovém rozkládání a napojování na akustickou kytaru, která tvoří hlavní linii. Kolem ní se toho děje docela hodně, stačí se zaposlouchat do různě překrývaných zvukových fragmentů. Přírodní aroma přikrmí opět vokály. Eponymní song je nejvíc folková skladba alba. Není to folková klasika, Zimoles je i zde věrný jakémusi druhu rozostření, ale je to ta nejvíc skladba k ohýnku a dlení o samotě schován uvnitř zeleného porostu. Ochrana půdy a zeleně, která Lesní samotářství uzavírá, je zase jako by rozhozena do prostoru a obalena dalšími vrstvami, hlasy a záznamy. Širší ve svém záběru.

Ano, tohle je experimentální folk pro samotáře. Pro jedince, kteří mají stejně blízko k přírodě, jako k ruchovým úpravám na vlně okrajové elektroniky. A Zimoles je na okraji. Putující krajinou a přesto sdílný díky svým nahrávkám. Našel jsem si v tom svůj díl zážitku a celkově si tento projekt zaslouží respekt, protože má co nabídnout. Právě celkovým pojetím a finálním zpracováním toho svého okrajového světa. O prolnutí samoty a přírody s lidskou tradicí zasazenou do krajiny. Zde dominující šumavské. A co ty Bhute, kašperský rodáku, vydáš se také do Zimolesa?