Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Zimoles - Lesní Samot​á​ř​ství

ZimolesLesní Samot​á​ř​ství

Victimer27.9.2024
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Zvukově rozvrstvený podzemní folk věnovaný přírodě a zvykům venkovského života.

Na v lesním porostu ukrytý domácí projekt Zimoles jsem narazil až teprve nedávno. Hned jsem si pomyslel, že coby lesního samotáře věčně zdrhajícího tímto směrem, mi bude podobná záležitost sedět. A tak se i stalo. Podíval jsem se do minulosti, nasál starší nahrávky a samozřejmě se hlavně vydal cestou té nové, aktuální. Zimoles je jednočlenný projekt, za kterým stojí stejný člověk, jako za Morbus a Dimmacherus, ruchovými a těžce undergroundovými počiny. Ostatně Morbus jsme na Echoes proklepli v rámci nahrávky Nezapomenout. Neodpustit., která ve mně zanechala silný zážitek a byla vlastně jednou z těch lepších, které jsem měl v roce 2022 možnost slyšet. Zvukově originální, tématicky zajímavé, pohlcující. K přečtení ZDE.


Ale zpět k Zimoles. Tento projekt těží ze spojení temné akustiky a dalších zvukových vrstev, v mém rozlišení na pomezí drone, field recordings a ambientu. V kostce jej můžeme vnímat jako experimentální, samozřejmě znovu ryze podzemní, folk. Folk věnující se historii a tradicím naší země. Nahrávka Kraj Draka (2022) byla věnována Trutnovsku, následující a letos zkraje roku vydanou Šumavu pro její název nemusíme dále rozvádět. Jen to, že v kraji šumavském pokračujeme i v rámci Lesního samotářství. To si potvrdíme hned ve třech případech, výjimkou budiž skladba Vynášení Morany, která patří oblasti Podkrkonoší, takže se na okamžik vrátíme i do kraje draka.

 


Album Lesní samotářství tvoří čtyři skladby. Nebrouzdáme se zde jenom krajinou, ale ctíme zvyky venkovského života, lid jako takový. Album otevírá Poklona kmetům prastarým, kdy se venkovem proplétají struny a spolu s měnícím se vokálem vytváří dřevní a přitom zvukově rozostřenou výpravu do šumavských hvozdů. Jinak působí vokály přiškrcené a jinak ty čisté. Ty jako by skladbu povznesly nad mystická a hluboká údolí. Jsme ale pořád blízko starých stavení, o čemž nás přesvědčí opodál stojící skot. Ve Vynášení Morany je zachycena lidová oslavnost vítání jara, ale dál je skladba samozřejmě zpracována v dalším zvukovém rozkládání a napojování na akustickou kytaru, která tvoří hlavní linii. Kolem ní se toho děje docela hodně, stačí se zaposlouchat do různě překrývaných zvukových fragmentů. Přírodní aroma přikrmí opět vokály. Eponymní song je nejvíc folková skladba alba. Není to folková klasika, Zimoles je i zde věrný jakémusi druhu rozostření, ale je to ta nejvíc skladba k ohýnku a dlení o samotě schován uvnitř zeleného porostu. Ochrana půdy a zeleně, která Lesní samotářství uzavírá, je zase jako by rozhozena do prostoru a obalena dalšími vrstvami, hlasy a záznamy. Širší ve svém záběru.


Ano, tohle je experimentální folk pro samotáře. Pro jedince, kteří mají stejně blízko k přírodě, jako k ruchovým úpravám na vlně okrajové elektroniky. A Zimoles je na okraji. Putující krajinou a přesto sdílný díky svým nahrávkám. Našel jsem si v tom svůj díl zážitku a celkově si tento projekt zaslouží respekt, protože má co nabídnout. Právě celkovým pojetím a finálním zpracováním toho svého okrajového světa. O prolnutí samoty a přírody s lidskou tradicí zasazenou do krajiny. Zde dominující šumavské. A co ty Bhute, kašperský rodáku, vydáš se také do Zimolesa?


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Bhut / 4.10.24 11:33odpovědět

Musím reagovat na poslední větu: Ano, Zimoles s titulem Šumava jsem uzřel u Vřesové studánky a ihned jsem odtušil, že jej potřebuji uložit do archivu. A tak se i stalo...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky