Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Zmarłym - Wielkie zanikanie

ZmarłymWielkie zanikanie

Garmfrost18.6.2025
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Zmarłym jsou rozmanití po všech stranách a nebojí se jít proti očekávání a představám.

Zmarłym je skvělou ukázkou toho zajímavějšího, co přináší ohromná polská scéna. Když už to vypadá, že se už vše zakonzervovává a recykluje, objeví se interpret dokazující pravý opak. Před pár lety Zmarłym debutovali výborným počinem Druga Fala, na kterém světu nabídli nejen osobitý pohled na black metal, ale také nastínili, že do budoucna lze očekávat experimentování, avantgardu a zdravé podivínství. Druhé dlouhohrající album nazvané Wielkie zanikanie v tomhle trendu pokračuje a daří se mu na výbornou.

 

Experimentování není prvořadé a hnané na dobrý dojem. Všimne si ho samozřejmě každý, vždyť hned v úvodu díla zní elektronika a nálada je nejednoznačná. Prvořadé jsou skladby, jejich struktura drží pohromadě důkladněji než skladby na debutu. Wielkie zanikanie posluchače zasáhne mocnou tíhou a neklidem.

 

zmarlym

 

Vedle neklidu vnímáme větší přístup vzteku a naléhavého běsnění. Skladby jsou rozmanité po všech stranách. Nemáme zde pouze screamy a řev (ty jsou zdařilé vskutku hodně), ale sahá se po deklamacích a zvláštně nemocném čistém zpěvu. Ničeho se nešetří ani neštítí. Metalové blasty střídá industriální dusot a elektronické bzučení. Někdy se projev kapely od experimentu obrátí k takřka přímočarému punku. Na děsivé pogo v čertovském kotli dojde velice často. Budete spoceně přísahat ďáblu a ten se vám bude hihňat, až se bude za břicho popadat.

 

Při vší roztříštěnosti si všímám jednotného zápalu, šílené atmosféry, kterou cítím po celou hrací dobu. Dalším prvkem, který z Wielkie zanikanie činí uměleckou laskominu, je fenomenální zvuk z dílny studia Heinrich House. Mistr Filip "Heinrich" Hałucha je nejen vynikajícím baskytaristou Decapitated, Vesania nebo Masachyst. Své jméno si udělal zvukovým mistrovstvím nahrávek kapel jako Above Aurora, Behemoth nebo Hate. Vkusně propojuje nespojitelné, libuje si v umělých zvucích, má rád prostor a svým nahrávkám dodává dobře padnoucí zvukovou barvu. Vedle zvukového kabátku je třeba vypíchnout také vizuální ošacení. Maciej Kamuda se dokázal do nahrávky vcítit naprosto dokonale.

 

Rád bych napsal, že i milovníci klasického black metalu dostanou něco, co jim bude vyhovovat. Nejsem si tím však jistý. Black metal v rukou Zmarłym se od „normálního“ black metalu příliš nevzdálil co do agrese, ale co do nálady a projevu je daleko. Potěší spíše příznivce Furia nebo Mord'A'Stigmata. Ti hrají naprosto odlišně, ale kdo je zná, tuší, o čem mluvím. Oproti nim je Wielkie zanikanie větší raubírna. Zmarłym jsou rozmanití po všech stranách a nebojí se jít proti očekávání a představám.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 20.6.25 11:10odpovědět

S touhle deskou jsem strávil až překvapivě hodně času a poslouchat ji mě fakt bavilo.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky