Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Francouzi ZOE už tady jednou byli. Jejich debutové album Raise The Veil mi tehdy padlo do noty a stalo se stálým obyvatelem mého přehrávače. I když jsem ho nezasypal bodovou lavinou, tak s ním trávím dost volného času. Při jeho poslechu si rád zacvičím, zakroutím volantem a vůbec mi pasuje do míst, která jsou nějak spojena s pohybem. V prvé řadě jde o energii, u které nevydržím sedět. Současně na mě ale stoprocentně působí jednoduché a přímočaré skladby vedoucí k jasnému konci. Tady nemusíte nic hledat nebo dumat nad skrytými jinotaji, stačí se jen nechat unášet krásou nekomplikovaného rocku. Takže ideál pro chvíle, kdy se vám nechce přemýšlet.

S novým albem se ZOE nepouští do žádných experimentů. Co fungovalo na Raise… funguje i teď jak má, a tak se s albem sžívám velice rychle. Radost mi dělá obal. Při pohledu na svůdný pupík ženštiny, která se svíjí uprostřed chladící věže, se tetelím tajeným chtíčem a říkám si, že nejlíp a ve vší počestnosti ho vybiju samotným poslechem s pořádně vytočeným volume. Všech deset skladeb k tomu vybízí a říká si o stejný přístup. Jedna je jako druhá, zase jde o přímočarý, nekomplikovaný rock, z jehož kabátu jsou trošku cítit garážové roky. Navenek možná působí kultivovaněji než debut. Se zvukem se lehce pohrálo, nyní se zdá, že je odstřižen od minulosti laciných zkušeben a začalo se víc hrát s efekty, zejména u zpěvu. U něj je několikrát použita ozvěna ala stadion a zní to docela dobře. Současně ale zůstala typická, angínová nakřáplost, díky níž jsou ZOE stále jen dva kroky od špinavého bigbítu.

Nové album je otázka malých detailů. Kdybych chtěl vypíchnout podstatu toho, čím se od sebe obě desky liší, tak bych musel noty rozbít na atomy nebo si vymýšlet. Skladby jsou snadno zaměnitelné a je vidět, že ZOE se ve své současné poloze našli. Potřeba experimentovat u nich není na pořadu dne a já to tak beru. Skladby se drží ozkoušeného schématu sloka – refrén, přičemž obojí je z kategorie lehkých popěvků, které si zapamatuje i moje babička. Tahle obyčejnost je někdy příliš okatá a nedá posluchači víc, než tu základní chuť si dupnout nebo si zanotovat krátký motiv. Ale i taková alba jsou potřeba, není možné stále jen hledat. Postát na místě může být v určitou chvíli to pravé. Ze srovnání mi vychází o něco lépe debutové album Raise The Veil. K němu jsem si udělal poměrně silné pouto a novinka je prostě ta druhá. Ne horší, ale v emocionální rovině slabší. I tak Back Into The Light udělá spoustu radosti, protože o ní to celé je. Živelnost, nezatížené svědomí a poctivý rock. Časté srovnávání ZOE s legendárními Motörhead totiž není úplně mimo mísu.