Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Zombi - Shape Shift

ZombiShape Shift

Victimer26.11.2015
Zdroj: flac / mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / JVC UX-H330 / phone
VERDIKT: Když klapky, basa a bicí vysílají signály do vesmíru a nepotřebují u toho mluvit. Zombi skladatelsky stručnější, ucelenější a snad i hitovější.

Někdy se stane, že k vám znovu přistane kapela, o která jste léta neslyšeli. Někde v koutku duše ji máte schovanou, víte, že bavila, ale také rádi zapomínáte. Zombi u mě takto fungují. Svého času poletovali obývákem, když jsem zrovna větral a prosti hlasu šeptali do ouška, že mají duši zvířete (Spirit Animal, 2009). A nelhali. Zakousli se a nepustili. Malá opakování jsem si dopřával také s následující deskou "Escape Velocity", od které už ale uběhlo pěkných pár let. Nejvyšší čas to napravit. Zombi v těchto dnech vydali novinku s názvem "Shape Shift". Devět instrumentálních střípků, které zase proletí prostorem a buď štípnou do tváře, její odvrácené strany těla, nebo se připomenou přívětivější formou. Úplně ignorovat je ale nelze.


Zombi, to je dvouhlavá sestava z amerického Pittsburghu, která se shlédla v atmosféricky rockové muzice, kde hrají prim klávesy, bicí a basa. Žádný vokál, žádný další člen kapely. Jen vlastní intuice jak naložit s elektronickou muzikou, propojit ji s rockovou a nechat ji poletovat z oken domů někam do astrálu. Nic složitého, nic dramatického, nic okázalého. Dvě hlavy, dvě péra, dvě duše."Shape Shift" je už pátým albem Zombi, jejichž první společné kroky vedou už od demosnímku vydaného v roce 2002.

 

 

Jako když spojíte rozvážného strýce Vangelise a odřené moduly Kraftwerk s prog rockovými spolky, kterým přisypete do koktejlu hvězdičky s měsíčkem, lehce promícháte a se zakloněnou hlavou směr noční obloha lahodně popíjíte. Občas je třeba zvolnit a nechat se vtáhnout hlouběji, jindy zase houpavým rytmem vyprovodít s falešnými díky nezvanou návštěvu z bytu. Hlavně se pořád přitrouble usmívat a myslet si svoje. To jsou Zombi. Hračičkové se synťáky, kluci do nepohody. Sdílet cesty jejich zvukových výletů, to znamená být otevřený elektronické hudbě a netvářit se u toho jako zarytý rocker. Zarytý rocker přece elektroniku tuze nerad. Nerudný to bačkora.

 


Aktuální album je pak tím, které funguje nejpřitažlivěji. Je tím nejdynamičtějším, co Zombi nahráli, skladby byly výrazně zkráceny co do minutáže a i když zní pořád výpravně, jejich hlavní síla je v údernosti a přímočarosti. "Shape Shift", to je hledání atmosférických odpovědí na stručně položené otázky. Pokud jsem se minule zahleděl a nevnímal realitu s až příliš košatými songy "Escape Velocity", tady jsem neustále při vědomí, tělem pulsují rytmy a hlava kýve do rytmu. Představa, že se vše musí neustále opakovat, atakuje hlavu a ta pak mnohdy bezhlavě chytá smysly za slovo. Taková klidná válka v klidem přetékajících myšlenkách. Nejde přestat, nejde se vzdálit, Zombi se zachytili drápkem a jen tak se nepustí. Bezva sladkej dryák si ale stejně umíchám. K těm dvěma to prostě patří.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/zomb%C3%ADci.jpg


Chrlit moudra o tom jak kapela vyspěla, jak nahrála posluchačsky nejvěrnější album a další novinky ze světa přínosných vět na závěr, zní uvadle jak prsy tetičky Věrky. Za prvé to není až tak podstatné a za druhé, koho to u této hudby vlastně zajímá? Ta je o nějakém prožitku, speciálním, hloubavém a přitom jednoduchém. Buď je vlažnější a bez vzájemných sympatií, nebo je to jako setkání dvou dobrých přátel po letech. U mě návyková nahrávka, která mi leze krkem pouze v případě, když už potřebuji více zemitosti a kytar. Taková třešínka na dortu, tihle Zombi. Milá a chutná. Další kuriozity a ambice hledat netřeba.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky