Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  REPORTY

zpátky na seznam reportů
Agalloch + FEN

Agalloch + FEN

Jirka D.21.5.2013
Ostrava je pro mě téměř neznámé město a moje představa je taková velká skvrna na severu mapy Česka sestávající z mnoha menších skvrn podivných jmen, s množstvím továren a železa a taky s ještě podivnějším stvořením – fotbalovým fanouškem. Prý jich tam je hodně a jsou ultra.

Jenže tenhle večer neměl být o fotbale, ale o hudbě a tak cesta pěšmo od nádraží do klubu proběhla – až na výskyt několika opilců – v relativní pohodě; slunce hřálo, stromy šuměly a všude pobíhaly malé děti pestrého etnického složení. Zhruba dva až tři týdny před akcí jsem pojal chvályhodnou myšlenku se na koncert teoreticky připravit a projet si diskografie obou kapel, jenže jak už to u takových nápadů bývá, jejich realizace se odkládá a odkládá a nakonec z toho nebývá nic. Což o to, Agalloch mám v hlavě usídlené celkem obstojně, ale vůči Frankovým FEN jsem přeci jen cítil cosi jako pocit viny a konstatování, že má nejoblíbenější deska je Epoch a že má výbornou atmosféru od začátku do konce, mi přišlo takové nijaké. Nakonec jsem víkend strávil poslechem Depeche Mode, Beethovena, Čajkovského a Rage Against The Machine a ve čtyři hodiny odpolední vyrazil směr Ostrava.

 

Na Českých drahách si vážím jejich vstřícného a nesobeckého přístupu k cestujícím a tak mi přišlo celkem milé, že k zaplaceným dvěma hodinám a dvaceti minutám cesty mi zcela zdarma přidaly další hodinu, což je skoro 50 % navíc a ruku na srdce – kdo vám tohle dneska dá? Do klubu jsem dorazil o půl osmé, uhasil žízeň pivní minerálkou a dozvěděl se, že česká předkapela, o níž se oficiální zdroje zmiňovaly v tom smyslu, že bude, nebude. Taky jsem zvídavě prošel klub, protože (ano, přiznávám se, jsem vinen!) jsem tu byl poprvé a dojem si odnáším víc než slušný; od věcí dominantních a zásadních (krásný výhled na Havlíčkovo nábřeží a řeku Ostravici – fakt tam jsou okna!), přes fungující klimatizaci, až po úplné detaily (samolepka kolegů z Aardvarku na pánských WC). Hezké.

 

 

Trojice FEN začala hrát ve smluvených osm večerních a svůj set, který po takové vlažné odezvě z publika přídavkem zakončen nebyl, završila o tři čtvrtě hodiny později. S přednesem FEN jsem se musel chvíli sžívat, protože podíl klávesových nástrojů ve starších kusech není malý a po odejití posledního klávesáka ze sestavy se pódiová prezentace ořezala na čistě metalovou dřeň; respektive pokud tam snad nějaké samply byly, v té zvukové kouli jsem je neslyšel. Tím samozřejmě netvrdím, že bylo na čtyřlístku zpěv-kytara-baskytara-bicí něco špatně, jen jsem měl možná trochu problém porovnat si dosavadní a novou zkušenost a dát přednost té aktuální, protože ten další rozměr mi tam prostě chyběl. I přesto jsem přesvědčen, že FEN odehráli velmi slušný set a není to projev alibismu a touha na závěr popřít předchozí text, jen prosté konstatování toho, že Frankovi a jeho dvěma kolegům ze země močálů to šlape výborně.

 

Agalloch začali krátce po deváté dost rozporuplně. Úvodní „Limbs“ je otvírák, nad nějž budete těžko hledat silnější, a funguje stejně dobře na desce jako na pódiu, ale zvukový průser, který se začal valit sálem, to celé dost pohřbil. Zvuk se naštěstí v průběhu koncertu zlepšil, kvalita Agalloch setrvala, a dokonce i mírně stoupala, když se jindy stoicky klidný John rozpohyboval a sem tam pronesl něco směrem k publiku. John je vůbec samé překvapení, loni v Praze skládal poklonu českému režiséru Františku Vláčilovi, tentokrát smekl před již řadu let neexistující kapelou Love History, o níž – troufám si tvrdit – řada mladších metaleros nemá ani páru. Podobný pocit jsem měl i při úvodních slovech „I, Johannes Faust, do call upon thee, Mephistopheles!“posledního opusu Fastian Echoes, jednak zvláštní pocit dovozu evropské kultury zpoza oceánu, a pak pocit očekávání více jak dvacetiminutové skladby, což je samo o sobě lehce vzrušující. Zazněla celá a zdála se mi ještě delší.

 

 

Kromě této nové věci předvedli Agalloch takový průlet svou diskografií, začali už u Pale Folklore, delší čas se zdrželi u The Mantle („In the Shadow of Our Pale Companion“ bych dokázal poslouchat stále dokola) a po více jak hodině a půl zakončili přídavkem v podobě závěrečné „Our Fortress Is Burning...“ z Ashes Against the Grain, čímž se kruh koncertu logicky uzavřel. A to včetně pekelně noisového outra, kdy se John i Don poroučeli k zemi a já přes přede mnou stojící viděl jen vztyčené kytary trýzněné pacičkou nebohého kopytníka. Silné a emotivní, trvám na tom.

 

Na závěr bych mohl popsat svoje noční bloumání Ostravou a čekání na vlak, stejně jako vtipné hlášení z amplionu ČD, které oznamovalo ve čtvrt na tři ráno, že vlak má zpoždění (naštěstí ne ten můj) z důvodu „zvýšené frekvence cestujících“. Ale řekl bych, že dnes stačilo.

 

Za uvedené fotky patří díky Renhuli ze serveru Xichty.cz



  DISKUZE K REPORTU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 26.5.16 0:17

Ten report mi přijde přísný z podivného úhlu pohledu. Sólstafir jsem viděl tentokrát potřetí (Brno 2009, BA 2011) a tentokrát byla patrná změna nálady, která byla dosud melancholicky zasněná, jak z jiné dimenze a kraloval jí zpěvák, opírající se vždy o mikrofon s flaškou Jacka v druhé ruce dodržující kodex minimální komunikace s publikem. Tentokrát v tom bylo více čistě rockové energie s překvapivě rozpohybovanou kapelou. Je zřejmé, že se Sólstafir posouvají (trochu paradoxně je poslední ótta jejich nejzadumanější album). Snad jediné co mě na to neuvěřitelném večeru mrzelo bylo naprosté opomenutí alba Masterpiece of Bitterness, které považuji za jejich vrchol a kdyby koncepčně sjeli celou tuto desku, tak zemřu slastí. Zbytek byl nelidsky parádní. Hutnej zvuk, ve kterém vynikají jejich typické desetiminutové gradace nedal oddechnout, naopak několik písní bylo ještě protaženo oproti albům. Vokál zpěváka na poslední štaci turné naprosto neselhávající a reakce publika dle mě naprosto akurátní. Sic mě taky překvapilo, že většina audience snad neznala titulní Óttu, takže děkovný vyrvál pokryl sál ještě dříve, než dojel smyčcový epilog, ale například nábožné ticho, o které požádal zpěvák na začátku Rismal mě skutečně příjemně překvapilo. Všeho všudy si myslím, že kapela byla za živé reakce publika vděčná. Závěrem jen si nepamatuji koncert, který by mi zdistribuoval chvílemi takovou hudební katarzi. Byla to neskutečná paráda.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky