Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Doba je zlá, což obvykle hudbě svědčí. Lidé, jež by se za jiných okolností obešli, se náhle setkávají ve snaze artikulovat svoji nespokojenost. Prolnou se slova, jež by se jindy nesetkala, srazí se pohledy, jež by jinak mířily k zemi, sejdou se tóny a přístupy, jež by se obvykle nechaly před rohožkou. V poslední době jsme se potýkali například se dvěmi roztodivnými hudebními fúzemi, kde jeden z výrazných hudebních činitelů byl černošský gospel. První jest post-blackový mutant Zeal & Ardor, druhou pak experimentálně super-post leccos Algiers. Obě pochopitelně patřičně nespokojené. Zatímco první jmenovaní odkazují k tomu, že otroctví teda fakt nebylo fér a snaží se přenést do dob, kdy práskání biče dávalo dobrou noc, Algiers připomínají, jak moc jsme se v našich hlavách od oněch dob neposunuli. A volí k tomu hudební jazyk překvapivý zejména v kontextu jejich alma mater, trappem načichlého amerického města Atlanta. 

Není lehké si nevylámat zuby na definici, kde žánrově Algiers vlastně stojí a nepomohou ani obvyklé post-berličky, protože ačkoli je to totální Pošta pro tebe snad ve všech hudebních parametrech, o které se kapela opře, její unikátnost vychází zejména v doposud zřídkakdy slyšených kombinací různých vlivů. Zejména druhé album The Underside of Power překvapilo větším příklonem k industrálním samplům, hluku a distortovanému zvuku kytar. A ačkoli se jednotlivé písně od sebe svoji skladbou poměrně odlišují, jejich spojnicí je jakási citelná revoluční energie a hlas jejího proroka, Franklina Jamese Fishera, jehož vokál častokrát upomene zcela jiná hudební zákoutí a jednoho pak baví už jen slyšet jeho pevný a tažený hlas, jež bílá tvář zkrátka nedokáže napodobit v takovémto novém hudebním kontextu. Od svéhu debutu z roku 2015 kapela nelenila, poctivě střídala zkušebny za pódia a vybudovala si poměrně lukrativní značku, což se z našeho úhlu například projevilo tím, že oproti dva roky starému koncertu v klubu 007 byli tentokrát přizváni do kapacitně velkorysejšího Lucerna Music Baru, takže jsem musel po cestě okrást několik lidí, abych měl na dvě piva. Ale jinak ten klub a jeho kulaté pódium mám rád. Skýtá mnoho možností jak si kapelu užít a jeden je zde oné hudbě zkrátka blížeji než v jiných klubech. 

Venku bylo hezky a teplo, takže se to dovnitř slézalo jak švábi na pivo a ještě hodinu před začátkem představení jsem začal mít obavy, zdali onen prostor nebyl nakonec trochu přepísklou volbou. Navíc když člověk u vstupu vidí dvojstránkový guestlist. Je fakt že předkapela nejspíše příliš lidí nepřitáhla. Asi proto, že nebyla. Namísto toho rozehříval jakýsi DJ ICE skrze post-punkové a darkwave evergreeny (inu sanctuary základna), které snad nemohou nikoho urazit, nicméně celkem očekávaně se nedočkal kdovíjaké odezvy. DJ sety před koncerty jsou nevděčná práce, co si budeme, ale samosebou při takovémto výběru songů to rozhodně potěšilo více než ticho. Jak se prostor urychleně začal zalidňovat, trpělivě jsem projížděl pohledem příchozí a hledal styčné body, protože součinně s hudbou, jež nás měla v ten večer oblažovat, byl i zde každý pes jiná ves a dobře oblečené skupinky padesátníků se otíraly o křiváky dvacetiletých bažantů. Bylo zřejmé, že Algiers mají asi poměrně dobré komunikační pokrytí a dostanou se i skrze rozličné kanály k lidem, jež se hudbě věnují třeba okrajověji.

Dlouhá smyčka se sirénou mě pak vyrušila v úvahách, jak protáhnout pod trikem při odchodu ukradenou překrásnou rhodesku, která se výstavně prsila ve středu pódia a jakoby to příchozí zpěvák James viděl, majetnicky se k ní usadil, napil se z bílého hrnku, na kterém chyběl jenom nápis "Nejlepší táta na světě" a vystřídal agresivní sample nežnou klavírní předehrou písně Death March. Stejně jako u výše zmíněných Zeal & Ardor jsem zjistil, že volba úvodní koncertní flákoty padla na song, jež na sebe od začátku postupně nabaluje další vlivy a nástroje, aby postupně nechávala gradovat předváděčku hudební verzatility a vysvětlila, že to, co se bude odehrávat v následující hodině a půl, bude třeba brát vážně. Například z hlediska nástrojů a práce s nimi to bylo naprosté porno. Úžasné rhodesky, u kterých polovinu času James seděl a jejichž kovový zvuk místy výborně zintentivňoval rytmus, jsem již zmiňoval. Ale třeba kytaristovy kejkle se smyčcem a něčím jako činelem na kytaře mně docela vzaly dech. Proč tam ten činel byl, bohužel doteď nevím, takže jsem si namluvil, že to bylo z důvodu, aby nebylo smutno činelu jinému, který tam osaměle stál vedle něj na stojanu a do kterého si občas s chutí třískl. To, že se pravidelně oprašovaly rumba koule či tamburína, se ani netřeba zmiňovat.  

Jestli jsem se doposud nezmínil o basákovi, bylo to proto, abych poznámkou o něm mohl zahájit nový odstavec. Tohle mladý ucho střídalo usilovnou řeholi na tlustých strunách s obsluhou krabiček, synthů a podobně. Jako kdyby mu to nebylo málo, tak když se mu zrovna uvolnila nějaká část těla, začal s ní maniakálně dělat nepředvídatelné pohyby a když mu v tomto směru došly nápady, tak si na chvilku schoval hlavu pod triko a co tam dělal, ví (asi) jenom on a jeho svršky. Vzhledem k tomu, že jsem jej sondoval z jeho strany pódia, tak se pro mě stal jednoznačným hrdinou dne. Až jsem se děsil při představě, kdy kapela ještě okupovala malá pódia v lokálních klubech, jak to v něm muselo cukat. Frontman James se sice šetřil v pohybu a gestech, doháněl to však neuvěřitelnou silou svého hlasového projevu a já fascinovaně sledoval, jak i v náročných pasážích jeho vokál neselže ani o píď. Člověk si hned uvědomí, že nemá před sebou pomíjivé zástupce momentálního trendu, ale opravdu nadané muzikanty, u nichž by pro něj měla být čest s nimi strávit večer. 

Ve chválení se bude pokračovat, protože i zvuk byl naprostý strop a dokonce zněl dobře i z hajzlu. Zrovna v tomto případě, kdy je hudba o mnoha ukrytých detailech a temných koutech je tento element esenciální. A kapela si ho užívala na maximum, třeba i na úkor mezipísňových prupovídek, které omezily na pár "Thank you." a dvě reference pro ty, jež alespoň trochu sledují afroameckou kulturu. Konkrétně náznakem písně Paper Boi z vynikajícího seriálu Atlanta, který následoval gospelový element hitovky Childish Gambina This is America. Krom toho za kapelu hovořily akorát dva z balkónů rozvěšené, ručně psané bannery s nápisy I am not the PIG a All power to the people (no to by to vypadalo). Sic je to klišé, Algiers však káží hlavně hudbou a kdo to v momentech, kdy se James postavil k mikrofonu na okraj pódia a vystupoval tak se vztyčenou hlavou zpoza hlav tančícího davu, neviděl, špatně se díval. Jak mě vždy potěší, když tyto zdánlivě bizarní kombinace hudebních směrů do sebe tak perfektně zapadnou, netěží jen z unikátnosti svého tvaru, ale jsou dále poháněny tvůrčím tlakem a nezastavují se před žádnými hudebními hranicemi. Přeji chlapcům tu jejich revoluci. Jednu již mají za sebou.