Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  REPORTY

zpátky na seznam reportů
Animé + Flash The Readies

Animé + Flash The Readies

Jirka D.13.3.2015
Křest nové desky Animé byl spojen s vystoupením Flash The Readies, jednou v Olomouci a pak na revanš v brněnském Metro Music Baru. Do Olomouce jsme tentokrát nejeli, ale na koncert v Brně zašli.

První motivací objevit se v pátek v Metru byla samozřejmě aktuální a zatím stále velmi mladá deska Flash The Readies, o které jsem psal, kterou jsem zkoušel ze všech stran a které jsem na chuť přicházel pomalu; určitě pomaleji než albu předchozímu. Navíc mi jedno vystoupení uniklo (společně s Heiden v prosinci, možná jste někdo byl) a udělat stejnou chybu podruhé jsem už nechtěl.

 

Řečeno stručně, naživo jsem s novými skladbami měl úplně stejnou nesnáz jako s jejich poslechem z kompaktu. Současná poloha FTR jde příliš do sebe, uzavírá se ve vlastním světě, introvertně a nepřístupně. Možná je to jen můj dojem, ale některým pasážím jakoby chyběl život, noří se kamsi do neznáma, cizím vstup neusnadňují a posluchači pak zůstává jen zmatený pocit, jestli je chyba v něm nebo v muzice. Možná někde uprostřed, těžko soudit. Pravdou je, že následné erupce post rockových kytarovek jsou o to silnější, výraznější a ve všech ohledech strhující, ale cesta k nim se mi zdá příliš dlouhá a nevýrazná. Kontrast se starší tvorbou je zřejmý, s muzikou z výborného alba „In Belvedere“ jsem doma, maximálně spokojen a nakloněn k superlativům, u současné tvorby lehce váhám. Každopádně Flash The Readies jsou na české kytarové scéně úkaz, novu cestu respektuju, sleduju a nadále držím palec.

 

Tvorbu Animé naposlouchanou moc nemám a zařadit novou desku „Dead Trams“ do kontextu jejich diskografie si netroufám. Jejich muziku mám sice v úctě, ale její směřování do růžového spektra mi nikdy dvakrát nesedlo a vlastně stejný problém jsem měl i s jejich koncertem (ostatně minule po boku Illegal Illusion tomu bylo stejně tak). Animé hráli líbivě, místy to sladili příliš i na mou ženu, ale takový je stav věcí a je třeba je brát či nechat být. Z nové desky se hrálo logicky hojně, hned po křtu zazněla bezva věc „Nothing Wrong“, došlo na „Human Torch“, která mi především díky posazení vokálu připomíná Brandona Boyda a jeho Incubus, nebo na „Train“, která se mi z nového alba líbí asi nejvíc. Samozřejmě jde o rytmiku a hlavně basovou linku, sice běžnou pro folkaře nebo country kapely (nejednoho určitě napadne tvorba Nylon Jail), ale tahle skladba díky ní dostává výborný náboj.

 

Hrálo se celkem dlouho, čas jsem sice nesledoval, ale vedle hojného zastoupení nových věcí zbyl prostor i k návratům do historie. Část koncertu jsme prokecali s všudypřítomným Medvědem, což bylo setkání sice překvapivé, ale v kontextu věcí vezdejších docela přirozené. Brno je malé, jeho scéna rovněž a všichni se znají se všema. Kolem desáté (nebo tak nějak) byl zatrouben konec, na pořadu večera byla diskotéka a klub se začal plnit.



  DISKUZE K REPORTU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 26.5.16 0:17

Ten report mi přijde přísný z podivného úhlu pohledu. Sólstafir jsem viděl tentokrát potřetí (Brno 2009, BA 2011) a tentokrát byla patrná změna nálady, která byla dosud melancholicky zasněná, jak z jiné dimenze a kraloval jí zpěvák, opírající se vždy o mikrofon s flaškou Jacka v druhé ruce dodržující kodex minimální komunikace s publikem. Tentokrát v tom bylo více čistě rockové energie s překvapivě rozpohybovanou kapelou. Je zřejmé, že se Sólstafir posouvají (trochu paradoxně je poslední ótta jejich nejzadumanější album). Snad jediné co mě na to neuvěřitelném večeru mrzelo bylo naprosté opomenutí alba Masterpiece of Bitterness, které považuji za jejich vrchol a kdyby koncepčně sjeli celou tuto desku, tak zemřu slastí. Zbytek byl nelidsky parádní. Hutnej zvuk, ve kterém vynikají jejich typické desetiminutové gradace nedal oddechnout, naopak několik písní bylo ještě protaženo oproti albům. Vokál zpěváka na poslední štaci turné naprosto neselhávající a reakce publika dle mě naprosto akurátní. Sic mě taky překvapilo, že většina audience snad neznala titulní Óttu, takže děkovný vyrvál pokryl sál ještě dříve, než dojel smyčcový epilog, ale například nábožné ticho, o které požádal zpěvák na začátku Rismal mě skutečně příjemně překvapilo. Všeho všudy si myslím, že kapela byla za živé reakce publika vděčná. Závěrem jen si nepamatuji koncert, který by mi zdistribuoval chvílemi takovou hudební katarzi. Byla to neskutečná paráda.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky