Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nejprve se sluší poděkovat mistru Coornelovi, který mne na tuto akci upozornil a zároveň doplnil mé vzdělání o další kapelu, kterou jsem dříve neznal. Ostatně k návštěvě tohoto koncertu vybízelo i několik dalších taháků. Jedním z nich byla jednoznačně volba koncertních prostor, kterými se stalo sklepení tzv. Žižkostela. To je stavba československé husitské církve, která jak se zdá je dostatečně benevolentní, aby svou instituci ponechala širokému kulturnímu vyžití. Totiž i samotný „sál“ kostela slouží k provozu kulturních akcí a jeho vnitřek je tomu výrazně uzpůsoben, takže vám ani nepřijde, že jste v kostele. No a druhou vábící podmínkou byla samotná organizace, která připadla do rukou Heartnoize promotion, což jsou organizátoři, kterým co do zážitků vděčíme za mnohé. Zejména za dovážení netradičních a zajímavých jmen a rovněž za výtečnou volbu prostředí.

Naše kroky se začaly okolo místa konání ochomýtat nějakou tu minutku před oficiálním začátkem. Proto jsme byli pořadatelem vyzváni ke chvilce strpení, kterou můžeme pokrátit v horních prostorách kostela. K našemu překvapení se tam konala další akce, která mne donutila ke koupi jednoho cd kapely, která momentálně hrála. Šlo o bandu jménem Olaf Olafsonn And The Big Bad Trip, což mne okamžitě zaujalo, stejně jako čepovaný ležák z Vinohradského pivovaru, jen ten způsob podávání mi přišel dosti alchymistický. Ale čas se nachýlil a naše kroky proto zamířily do sklepení.

Po odbavení u vstupu jsme kráčeli prostředím… ne žádné morbidity, maximálně nějaká pavučina, pár uhláků, starý nábytek a pár vyřazených kostelních lavic a na jedné z nich jsme usedli se zakoupeným lahváčem. Pohled na herní prostor byl příjemný: na koberci rozložené bicí, pár reprobeden, kufříky s miliardou krabiček ke strunným nástrojům a strohé bílé světlo. Underground jak má být.

Jako první rozjel svou performanci Sweeps04, jehož drone do podobných prostor skvěle zapadá. Jenže tohle není hudba, při které si stoupnete před podiem a se zaujetím hledíte na kapelu. Tady můžete maximálně obdivovat um a cit, se kterým zachází s nástrojem, ale žádná šou se nekoná. Takže se necháváte unášet na vlnách valivého pulzujícího dronu. Je to fajn, ale musíte na to mít náladu. Mě taková hudba přijde do noty téměř vždy, hehe.

Poté nastoupila na prkna, ehm, na beton, teda na koberec grupa Ortega. Ta hraje dobře, slušně, nahlas, kvalitně, ale… to, co už hraje tuna dalších a každý by byl jistě schopen z rukávu vysypat podobná jména. Je to klasický sludge s jasnou inspirací u Neurosis. Takže je to dobré, pěkně se to poslouchá, ale v současné době je tento druh muziky už v přesile. Verdikt je tedy průměr.

Dvojice hudebního tělesa Bell Witch se zhostila následující napjaté hodiny. Bicí vs. basa doplněné o dvě barvy hlasu. Na bicí se hrálo suverénním a velice intenzivním způsobem. To mělo za následek, že přední blána kopáku potřebovala po koncertě výměnu. Zprvu nepatrná trhlinka se v průběhu setu rozrostla do jizvy, která zabírala značnou část kruhu. Pohled na basovou kytaru mající šest strun byl úchvatný. Způsob hry by za běžných okolností vydal za dvě persony. Vskutku potěcha pro oko i ucho. Oba protagonisté se nořili do své hudby velice silně a oddaně naslouchající tváře přítomných jim byly odpovědí. Vláčný funeral sludge doom měl mocnou auru, na jejíž sílu mělo vliv již samotné prostředí. Hrálo se vkuse, bez jediné pauzy, jediného slůvka, jediného trapného gesta ze strany fanoušků. Vážná atmosféra a chtělo by se říci vážná hudba. Započalo se prvotní skladbou z poslední a stále aktuální desky Four Phantoms, která se později rozplynula v další songy. Ve výsledku výtečný zážitek, který se jednoznačně řadí po bok těch nejpěknějších.