Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jet zahrát do Srbska na festival Darkness Rising po boku proslulých a zkušených kapel jako Behexen, Horna nebo Enthroned, to se nestává každý den. Soupiska festivalu tvořená třicítkou zajímavých seskupení, z nichž bezmála polovina se těší stabilní přízni a respektu blackmetalového podzemí, nevzbuzuje nic jiného než velká očekávání. V takové společnosti je radost se pohybovat. Ve středu 29. 5. odcházím z práce pozdě večer a v tichu a tmě domoviny očekávám příjezd transitu z Ostravy, který nabere mě a kytaristu Moriona v útrobách pospávající brněnské metropole.

Odjezd se mírně posouvá, a tak usedáme do plně naložené dodávky zhruba ve čtyři hodiny ráno. V autě už panuje bujará nálada plynoucí ze dvou stovek ujetých kilometrů. Přidávám se k oslavám. Venkovní teplota a povětrnostní podmínky nevykazují známky končícího května a ani prognózy vývoje počasí na Balkáně nejsou příznivé. První výrazný záchvěv přírodních sil se nám ukazuje během ubíjející cesty Maďarskem. Provoz na maďarské dálnici je na dvacet minut zcela zastaven nekompromisní průtrží mračen, která je osvětlována blesky z bouřky usazené přímo nad námi. Máme štěstí - ještě než začne liják kulminovat, sjíždíme s dálnice na odpočívadlo a nacházíme úkryt v samoobslužném přístřešku disponujícím záchodky a dvěma automaty na náhražku kávy.

Cesta na místo konání se pozvolna prodlužuje. Nejdříve dochází k hodinovému zdržení v dálniční koloně před Budapeští. Maďaři staví a opravují, až se jim od strojů kouří. Svoje výsledky to nese - silnice mají Maďaři slušné, to se musí nechat. O pár chvil později nás čeká další hodinka strávená v centru hlavního města Maďarska. Zde mám aspoň dost času obdivovat, jak neskonale zastaralým vozovým parkem disponuje budapešťský dopravní podnik.

Obávaný přechod srbských hranic probíhá bez výraznějších potíží, ačkoli potvrzení seznamu přepravovaných hudebních nástrojů se neobejde bez byrokratických průtahů. Svým neodolatelným ženským šarmem zařizuje Lenka z doprovodné posádky vše potřebné a můžeme jet dál. S našimi opuchlými tvářemi by to určitě nešlo tak hladce.

Bělehrad, to je další hodina, která přibývá do naší cestovatelské sbírky. Nakonec jich máme pohromadě hned 17. Na posádce je to vidět. Všichni se pořádně probouzí až při přejíždění hlubokých výmolů na silnici blíže neurčené třídy vedoucí z hlavního města na předměstí Ripanj vzdálené zhruba 30 kilometrů. Kvalita vozovky vyvolává dotazy na řidiče Pepu, jestli náhodou nepopletl trasu. Začíná se před námi otvírat nezvyklý obrázek. Absolutní venkov sice vypadá jinak, ale i zde přibývá potulných psů a chátrajících obydlení, auta ztrácejí lesk i poznávací značky, obchody s potravinami mají oprýskaný vzhled. Ukazuje se, jakým oživením je pro místní obyvatele metalový festival, i když jeho černě odění návštěvníci nemusí v každém vzbuzovat důvěru. Letmý pohled odhalí, že jeden z obchodů u silnice byl ještě donedávna stísněnou garáží.

Parkujeme před vjezdem do areálu. Ujímá se nás jeden z hlavních pořadatelů (pořadatelka) a hned se od ní dozvídáme, že nocleh pro kapely je v pronajatém domě, který stojí přímo před námi. U něj se už pár postav brodí bahnem, kterého tu je požehnaně. Údajně celý den vydatně pršelo a i z toho důvodu dojde k nevyhnutelnému posunu začátku festivalu zhruba o hodinu. Naše vystoupení je naplánované na jednu hodinu ranní, takže už před startem celé akce víme, že si počkáme minimálně o jednu hodinu navíc. Pár jadrností, ale nic víc se s tím dělat nedá. Ještě bych měl nějak přiblížit onen "areál". Je to v podstatě velký statek v sousedství se stavebninami kousek od silnice, za kterým se svažuje velká louka (lépe řečeno pastvina). Ta je celá oplocená a ve svém středu hostí hlavní festivalové dění v podobě pódia a dvěma stánky s pivem a jídlem. Dům pro kapely a festival-plac odděluje zablácený svah a několik chatrných kotců s domácími zvířaty. Kejhání hus se brzy stává hymnou festivalu.

Nestojíme tu ani deset minut a O. už mizí kdesi v zahradě za stavením, načež se vrací s litrem domácí rakije, která se však k nelibosti ostatních dá rozumně pít jen s výrazným sebezapřením. Nicméně, kontakt se zarostlým domácím, který mu láhev nažloutlé kapaliny prodal, se pro další hodiny ukazuje jako zásadní. Ještě nic netušíme, ale v následujících okamžicích bude podstatné, že jeho bratr je traktorista.

U vstupu se začíná tvořit fronta. Necháme se zkontrolovat detektorem kovu a jdeme se mrknout dolů na louku, kde je postaveno pódium. Bojujeme s bahnem, ale vidíme vyjeté koleje od aut, kterým se podařilo sjet dolů. Představa stěhování aparátů a rekvizit bez gumáků nebo sněžnic s kopce dolů až k pódiu se nám zdá jako nereálná, proto je rozhodnuto, že to s dodávkou projedeme. O hodinu později se nám nabízí smutný pohled na uvízlou dodávkou, která v nahnědlém oparu spálené gumy vypadá jako pomník našich nadějí.

Ať se snažíme jak chceme, auto se prostě nehne. Nepomáhá ani příšerně uřvaný Srb s kloboukem, který se skupinku tlačících snaží vést slovy: "We must cooperrrrateee!!! One two thrrrreee!!!". Mám podezření, že má v krku megafon. Apatie pořadatelů je přinejmenším zajímavá. Přihlížejících reflexních vest je ve vzdálenosti několika metrů minimálně deset, ale jejich postoj založený na Adamsovském principu PNJ (Problém někoho jiného) je více než zřejmý. Bláto je všude. Jeden z čerstvě příchozích se v něm proti své vůli vykoupe úplně celý. Reflexní vesty nadále září čistotou.

Záchvěv naděje - jeden z místních má údajně traktor. Třeba by mohl problém vyřešit. Řešíme to s pořadatelem. Ten vytáhne mobil, začne do něj mluvit, odběhne, za půl hodiny se vrátí...."Chlapci, všechno v pořádku? Nepotřebujete něco?" Takže znova. Po pár hodinách urputného dobývání sbrského naturelu skutečně přijíždí postarší pán na ještě starším stroji a ochotně dodávku vyprošťuje z blátivého sevření. Jeho hrdinský čin je odměněn doživotním titulem "Nejlepší traktorista v Bělehradě", českými cigaretami a několika panáky zakoupené domácí rakije, která se paradoxně ukazuje jako jeho vlastní produkt. Koktá sice něco o tom, že na něj bude jeho žena zlá, pokud domů nepřinese žádné peníze, ale jeho vzrůstající potřeba objímání a kličkovaná s traktorem při odjezdu napovídá, že ho případná rána válečkem na těsto možná ani nebude bolet.

Čas kvapí, už se stmívá a na pódiu se objevují první kapely. Festival zatím nabral už více než dvouhodinové zpoždění, naše vystoupení se vzdaluje. Chuť na pivo při zodpovědném čekání tlumí mizerné kelímkové pivo Pils Plus točené do 0,4 za 50 korun. Areál se zaplňuje velmi pozvolna. Očekávaná tisícovka fanoušků tu je asi tak z desetiny a zdá se, že počet návštěvníků a členů ostrahy je v komické rovnováze. V dalším průběhu večera se však prostor před pódiem (i před výčepem) zalidňuje a nakonec to odhaduji na slabé tři stovky.

Blíží se půlnoc a na pódiu vystupují kolegové ze Silva Nigra, kteří měli začít o půl desáté. Zpoždění nabývá rozměrů jako na české železnici (zdravím, Honzo!) a stigma prvních ročníků se začíná projevovat v plné síle. Od jednoho z pořádajících se dozvídáme, že blíže neurčená kapela bude přesunuta na zítřek. Rozhoduje se, že to bude Inferno. Chaos pořadatelů se prohlubuje - ač je to domluveno i s hlavním organizátorem Alexem, nikdo o této změně neví. Vyvěsit nový setlist na frekventovaném místě, to by bylo asi jako z jiné planety. Taky si nelze nevšimnout průtahů mezi kapelami, kdy se na pódiu třeba 45 minut neděje vůbec nic. Alex to svádí na špatné počasí a na to, že jde jen o pilotní den. Zítra to bude úplně něco jiného. Nezbývá než mu věřit.

Přesun na zítřek znamená jediné - jde se na pivo! Pils Plus opravdu žádná sláva, ale Jelen pitelný je. Ve spojení s famózním festivalovým gulášem, po němž se olizují za ušima všichni kdo ho jedli, jde o příjemné chvilky na pozadí studeného zamračeného večera. Při diskuzi s jedním zástupcem domácí scény se dozvídám, že pivo, které mám zrovna v ruce (značku si nevybavuji) je "úžasné". Opatrně přikyvuji, ale myslím si svoje. Hned se dočkám vysvětlení - "úžasné" prý v srbštině znamená "příšerné". Tak je to tedy! Není to nijak ověřeno, každopádně mám obavy, že tohle slovo budu mít na patře neobvykle často.

Dávno po půlnoci sleduji vystoupení Enthroned z Belgie. Precizní práce, dobrý zvuk, temná atmosféra. Tělnatý vokalista Nornagest vypadá s barevnými čočkami jako nějaká bestie, která v návalu vzteku pobíhá po pódiu jako šílená. Povedená show. Ze čtvrtečního line-upu dál vnímám až ranní vystoupení slovinských Somrak a to jen koutkem oka. Chudáci slízli nejhorší čas - půl páté ráno. Na začátku jejich setu začíná svítat a během půlhodiny už je světlo hodné páté hodiny ranní. Jsem rád, že jsme tomu unikli a zítra (vlastně dnes) zahrajeme v "poměrně rozumných" 02:15. Za svítání nechci hrát ani za mák.

Páteční odpoledne je slunečné a líně se vleče. Hledám a následně nacházím zbytek kapely. Pořadatelé netrpělivě očekávají hlavní vlnu fanoušků. Zda dojde k navýšení návštěvnosti se však pozná až později, kdy se na pódiu objeví první kapela. Dle rozpisu k tomu má dojít v 18:00. Jenže rozpis už včera připomínal spíš harmonogram u zubaře než pevný setlist a tak se ani není čemu divit, když se festival rozjíždí až se západem slunce. Zpoždění se pak nerušeně rozrůstá o další půlhodiny, kdy se na pódiu nic nestaví ani neskládá, zvukař pokuřuje u pultu a securitas hlídají přísným zrakem hlouček deseti lidí. Na to už nemám nervy a jdu pryč. Aspoň že teplý vzduch dostatečně vysušil rozblácenou zem a podařilo se nám autem vyjet kopec až k pódiu. Zběžným pohledem se dá odhalit, že zalidnění areálu paradoxně stagnuje. Je možné, že nepříznivé počasí nebo organizační problémy další návštěvníky odrazují. Po potřebném odpočinku si dávám festivalové fazole z kotlíku, abych byl posilněn před dalšími zprávami o vývoji situace. Ale ta se nijak nelepší, dokonce se výrazně zhoršuje. Např. mezi polskou Arkonou a řeckými Acherontas zeje třičtvrtěhodinová prázdnota bez sebemenší aktivity. A nic už nepomáhá zkrácený set Nargaroth, ani odložení koncertu The One na sobotní hrací den (něco podobného už tu bylo, pánové!). V konečném součtu to dělá čtyři hodiny zpoždění. V Česku můžeme být za obligátní hodinové skluzy ještě rádi.

Před šestou ráno fotí Morion východ slunce, dokončujeme poslední přípravy a jdeme splnit to, proč jsme sem vlastně jeli. Únavu překonává nasranost a nakonec to není tak zlé. Po vystoupení nemá na spánek nikdo ani pomyšlení. Za pár chvil se otevře "hlavní centrum" se svými 2 obchody, trafikou a malou pivnicí, takže o zábavu bude jistě postaráno. Srážíme několik stolů v hospodě na návsi (klidně by se ten podnik mohl tak jmenovat) a pijeme pivo a rakiju vonící po okeně. Vyparáděná postarší číšnice slyší poprvé v životě WASP a slyší je hodně nahlas, takže chodí rychleji. Z dalšího průběhu dne si odnáším akorát poznatek, že tradiční srbský burek je ve spojení s bílým jogurtem opravdová pochoutka, a ponaučení, že spaní na provlhlé zemi může unavenému tělo přinést jedině problémy.

Poslední festivalový den pro mne pokračuje vlastně až po setmění. Proklepávám si místní dvě distra, pomalu popíjím tu čepovanou břečku a krmím se gulášem, který sice není úplně zlý, ale kvalitou jej lze těžko srovnávat s jídly předchozích dnů. Jakoby si toho byli vědomi i jeho kuchaři a v pozdních hodinách nabízejí plné talíře kolemjdoucím grátis. Další věc, s kterou jsem se nikde jinde na fesťácích nesetkal. Pomalu se ten seznam rozrůstá. To už se blíží půlnoc a řidič Pepa se po předepsaném odpočinku protahuje jako kočka domácí, což značí, že nastává čas odjezdu. Jenže na pódiu zrovna řádí němečtí thrashers Desaster a chystá se vystoupení Behexen, takže odjezd se na pár desítek minut odkládá. Kolem druhé hodiny ráno skutečně zvedáme kotvy a opouštíme toto kontroverzní místo, kde se očekávání mísilo se zklamáním a bezmoc s uspokojením. Škoda holandských Urfaust, chystajících se pozvolna na pódiu, ale dovolit si riskovat ztracení dalšího času už nikdo nechce. Tady si člověk nemůže být jistý ani tím, která kapela zrovna bude hrát, natož kdy. V autě ctíme tradiční českou disciplínu a až na řidiče je celá posádka v limbu během několika vteřin.

Nakonec to nebyl špatný prodloužený víkend. Jedlo se, hrálo se, pilo se. Příště klidně vyrazíme zase. Jestli bude nějaké příště...

Fotografie: RaznAgul & Morion