Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nemohu říct, že bych byl jakkoli oddaným, či jinak zatvrzelým fanouškem kapely Black Tusk, ale vidět tuhle partu na živo mi přišlo jako dobrý nápad. Vlastně k návštěvě ještě napomohlo samotné místo konání – Strahovský klub 007. Být to jinde, asi bych si celou parádu nechal ujít. Předkapelu jsem vůbec neznal a tak jsem si říkal, že zas něco objevím. Toho večera nebylo zrovna přívětivé počasí a stání venku působilo dost nemile. Zvláště když nás pořadatelé poprosili o chvilku strpení, že je třeba ještě drobátko zvučit, protože kapela přijela pozdě. Dvacet minut uteklo a dorazivší se mohli vydat do nitra klubu. Následně trvalo celkem dlouho, než se vůbec začalo hrát, takže začaly narůstat obavy, zda se to všechno do policejní desáté stihne. Třímaje pivo v rukou jsem poslouchal puštěné Mörkhimmel a zrakem hypnotizoval podium, aby se tam už něco začalo dít. Prosby byly vyslyšeny.

Když se řekne Crobot, nutně to neznamená jen příjmení českého herce, ale i prvotřídní americkou stoner rockovou partičku. Jak už jsem řekl výše, pro mne do této chvíle naprosto neznámá kapela, mne dokázala odrovnat, strhnout, rozhýbat, zkrátka vtáhnout do děje. Přímočaré songy stavějící na jižanském rocku pohledem moderního stoneristy. Kytarista na své krabičky šlapal opravdu často, zpěvák si zase vkusně pohrával se stojanem a jeho kreace s nástrojem jsem viděl prvně. Basák vedle toho uhranul svou netradiční, přesto velice výraznou a hrubou hrou, zkrátka šou i po vizuální stránce. Kdybyste však v tu chvíli zavřeli oči, rázem byste se ocitli někde na slunném woodstocku, kde vám krom volné lásky vlasatci nabízejí i něco fajneho LSD.

Tenhle retrospektivní výraz může být v kurzu a je docela možné, že se rychle oposlouchá, ovšem to nasazení, to nadšení a ta jiskra má neuvěřitelně silnou moc. Hudebně mne Crobot evokovali hned několik kapel, z těch současných jmenuji třeba Brimstone Coven nebo The X-Ray Harpoons, z těch starších třeba Deep Purple či Led Zeppelin. Tohle byla vážně pecka a důkaz toho, že rokenrol modelu let sedmdesátých je něco nepřekonatelného. V tu chvíli jsem vážně zapomněl, že jsem přišel primárně na Black Tusk; a tak to prostě má být. Při pohledu do peněženky jsem se proklínal, že jsem neměl větší hotovost, protože koupě jejich desky (kterou zahráli snad celou) by byla triumfem večera.

Rychlé prostřídání, jemné dozvučení, devět hodin na časomíře a vidina hodinového svižného koncertu před námi. Black Tusk vkráčeli na podium, přičemž zpívající kytarista Andrew spíše dohopsal o jedné francouzské holi. Nebyl čas na řeči, prostě se po intru spustil kvapík amerického sludge metalu se všemi možnými přesahy. Divoké a nespoutané kusy s opravdu malými prostory pro oddych. Šlapavá muzika, která zněla příliš jedovatě i bez příklonu k černotě nebo smrti. Žádná jednoznačná příslušnost, od každého něco a především maximální nasazení. Black Tusk vymetali svůj repertoár střídmě a stylově. Ačkoliv měli ohlas samozřejmě značný, jakoby se zdálo, že Crobot je převezli. I tak ale nemohu říct k jejich vystoupení křivého slova a užíval si každou vteřinu. Tomu nepochybně napomohlo i samotné prostředí v čele s báječným zvukem.