Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 14. 3. Stereocilia + Richard Sears + flashing astraptes v Punctu

Zatímco jiní koncem pracovních týdnů otevírají dveře hlasitých klubů a plných barů, my, kteří jsme obvykle rádi, že jsme se konce týdne dožili, dáme zavděk, když nám podniky jako Punctum umožní rozvalit se v přítmích po polšťářích a s v bříšku hřející pálenkou se svěřit táhlému sonickému vlnění obskurních interpretů. Zejména v zimních měsích si zde občas říkávám, že blíže pocitu rezidenta viktoriánských opiových doupat se již asi nikdy nedostanu. Ten večer byl pod taktovkou pořadatelské organizace Jednota, vůči které chovám důvěru takovou, že pokud se mi nějaký jí prezentovaný interpret nelíbí, považuji to za svojí chybu.

První dva hudebníky toho večera jsem třeba vůbec nepochopil, což vychází za a) z mé averze vůči abstraktním hudebním žánrům a za b) z mého přesvědčení, že některá hudba je určená pro lidi, kteří také vytvářejí hudbu a tím pádem je postavená na experimentálních postupech a nuancích, které já nejsem s to jako čistý posluchač pochopit, a tak na to koukám a přemýšlím, jestli se něco nerozbilo, zdali je v pořádku zvuk, nemá-li interpret třeba mrtvici či zda to není Syd Barret v roce 1970. U flashing astrapates jsem se například nemohl zbavit povědomého pocitu iminentní paniky, kdy se vám ztratí kamarád na psychedelikách a vy si s hrůzou uvědomíte, že jste před ním zapomněli schovat kytaru. Navazující Richard Sears se pak, co jsem se dočetl, prosadil jako v Paříži působící americký, jazzový, experimentální klavírista. Který ale neměl u sebe klavír, takže hrál opět technický set na krabičky, u kterého bych uvěřil, kdyby mi na jeho konci někdo řekl, že ve skutečnosti se mu tam něco akorát rozbilo a on se to jenom pokoušel opravit, aby mohl začít hrát. V průběhu jeho setu jsem se alespoň bavil tím zmateně soustředěným pohledem připomínajícím studenta, který před sebou má poprvé nahé ženské tělo a přemýšlí, jak to vlastně funguje.

Naprosto jsme si ale nakonec sedli s posledním interpretem, britským kytaristou pod pseudonymem Stereocilia. Ten naplnil sál hutným dronovým zvukem rozostřené kytary, do kterého stále přidával dalšími údery na hustotě. Tím vytvořil konstantní masu zvukového obrazu tolik součinnou s fluidní projekcí za ním, která po nějaké době jakoby protékala po celém prostoru. Nebylo těžké se postupně ztratit ve vlastních myšlenkách, kterým ale takovýto všudypřítomný white-noise po dobu svého hraní předal zvláštní soustředěnost, tak vzácnou pro standardní prostředí, kde vás neustále okrádá spousta elementů o pozornost. Možná kdybych věděl, že to takhle v hlavě funguje dříve, tak bych tu školu dodělal. Ach jo. 

// 20. 3. The Chisel + Kung Fu Girlz v Bike Jesus

Ne že bych ten den neměl naplánováno něco, řekněme, více konvenujícího mému aktuálnímu hudebnímu zaměření. Řekněme třeba koncert Slut a Katastru v dejvické Klubovně. Ale napsal mi oikařskej kámoš z Brna, se kterým se vidím jednou za půlrok, že jede do Prahy na tohle a mohli bychom se tam potkat. Tak cobyne, svého času jsem si v hardcorovym žánru odkopal svoje, za což můžou zejména náhodně navštívené sety kapel The Haunted či Sick of It All kolem let 2004-2005, tedy v mých formativních letech. Jak tak nad tím přemýšlím, tak když jsem stál tehdy na křižovatce rozhodnutí mezi tím nechat si narůst vlasy do půli zad či od holiče s pleškou jít, tak patrně rozhodlo akorát to, že u metalu se mi tehdy víc líbily holky. A tak je to se vším. 

Každopádně kámoš píše, že je v osm ještě nepustili dovnitř, že až od půl devátý. Prej jim to mezi barama řekly nějaký rapující děcka. To mi přijde při březnovym chladu trochu krutý, ale tak alespoň doženeme starý časy v teple jeho auta. Když se pak řečená hodina přiblížila, sleduju jak se kamarád vydává sice do správné budovy, ale ze špatné strany. Tedy do klubu Fuchs2, kde toho večera křtil desku rapper Maniak. Do dneška mě mrzí, že jsem vyměk a nakonec ho navedl na správnou trasu, tedy k opačné straně stavby, protože sledovat ho, jak se v průběhu večera vypořádává s následky tohoto svého omylu by bylo jistě historkou na spousty večírků. Nu což, takhle jsem si alespoň vyplnil okénko v modrm životě. 

Nakonec docela vydřené, protože by to alespoň byla nějaká zábava. Koncert byl promovaný jako pravděpodobně poslední šance vidět rostoucí hvězdu The Chisel v klubovém prostředí, což asi mělo odůvodnit, proč lístek stojí 550,-, ale i přesto byla účast poměrně solidní a personálně to byla taky očekávaná klasika u koncertů tohoto typu. Míněno Banán a spousta lidí jako Banán. Všichni se znají. Předstupující Kung Fu Girlz byla klasická HC kapela s frontmanem, kterýho si pamatuju jako politickýho písničkáře Oi! Oi! Piratoi!, kterýho jsem svého času díky svým občanským aktivitám vídal celkem často a přišel mi vtipnej. Samotná kapela pak ten večer jela reálnej angažovanej punk-rock s častýma prupovídkama mezi songama. Bohužel pro naprosto netečný obecenstvo. 

A to se nezměnilo ani s nástupem headlinerů večera. The Chisel nehrají žánr, kterému bych nějak rozuměl, či si ho pouštěl doma, ale minimálně mají silné charisma. Což je u hudby, která stojí s velké části na důvěryhodnosti interpreta, dost důležité. Sledovat, jak se tam neštastně snaží vůči plnýmu, ale polomrtvýmu sálu, mi bylo vyloženě líto. Úvodní snahy zpěváka o konfrontaci z publikem se už pak obnovit ani nesnažil. My tři jediní v kotli jsme se mohli udřít, aby z toho koncertu alespon něco bylo, a to tu muziku ani neposlouchám. Kámoše jsem pak s tím konfrontoval a ten pokrčil rameny, že "Jsme už holt všichni starý." Hele šel jsem tam s tím, že si alespoň pořádně zakopu. Víš jak, moshík, nějaká ta zeď smrťoucí, třeba si i do lidí skočim, na rukách se nechám nosit, na to jsem dobrej. Nějak jsem si myslel, že tohle má být automatický příslib HC punkovýho koncertu. Tohle není altrock, kdy chcete muzikantům čučet pod ruce. A místo toho se dočkám desítky lidí se zvedlýma telefonama, skrze který chtěj zaznamenat, že tam jakože opravdu byli. Ale povim vám tajemství: Nebyli. 

// 29. 3. Dybdestegte Label + 6000 Ωveček showcase - Shrug, Jesus Christum; Bratrovražda, Orchard v Punctu

V době, kdy píšu tenhle report, si z téhle akce už skoro nic nepamatuju a láká mě tak o ní referovat pouze textem kratším, než je její název, ale to jsem už teď právě posral koukám, takže ještě něco dodám. Třeba to, že já mám tenhle rok strašný slova chvály pro Punctum. To místo se drží zuby nehty navzdory všem vichrům a bouřím, co se konstantně valí jeho směrem. Poslední dobou tam hrozí ohněm a mečem nájemníci z okolích novostaveb (starousedlíci sousedící s podnikem žádný problém prý nemají) kvůli hluku, přičemž smírnému řešení této rozepře stojí v cestě prostý fakt, že člověku, který si může dovolit koupit za 15 míčů apartmán v centru Prahy kouzlo alternativní kultury z principu nevysvětlíte. Já jsem pak rád za každý důvod nechat tam u vstupu a na baru nějaký papíry za domácí slivku, kopřivovou polívku nebo vstup na svéráznou akci. Minulý rok byla produkce Puncta trochu moc závislá na různých improvizacích, jógách a zkrátka věcech, který neuznávám. Letos se tam ale zase houfně vrací různé ambíky a živé produkce, čímž se to zase pro mě  stává ideálním středobodem pro objevování a rozšiřování kulturních obzorů.

V životě jsem neslyšel o labelech Dybdestegte nebo 6000 Ωveček, ale zato jsem slyšel o termínech jako black metal nebo dungeon synth, kvůli kterým jsem přišel. Opět zvláštně poskládané hlediště ze starých i mladých, známých i neznámých napovídalo, že hudebních dobrodruhů je zde tentokrát víc, což je vždycky fajn, protože to pak často vytváří dobré mezikoncertní diskuzní pnutí. Chlapík vystupující pod jménem Orchard je někdo, kdo se ke mně přihlásil, že mě zná z nějakého večírku. Pochopitelně jsem vůbec nevěděl kdo to je, ale vzbudilo to ve mně obavu, že když bude jeho set znít na pendrek, budu mu to muset nějak takticky pak říct, až se zeptá. Jeho vystoupení bylo naštěstí tak dobré, že se po něm k němu začali s nadšením hlásit všelijací svědci a jeho jsem tak úplně přestal zajímat. A i za sebe můžu říct, že to byla úžasně silná akustická prezentace toho, co všechno lze udělat s jednou kytarou a silným zpěvem. Ten sice občas drobet uklouzl po kaluži vlastních ambic, které nebyly malé, ale  když se ho podařilo udržet v mantinelech, působil skutečně velkolepě. Nic takového jsem dlouho neslyšel. 

Bratrovražda je pak holka s takovým svérázným rapově-popovým výstupem, který má ale dost ostré hrany. V sonzích se toho hudebně docela dost děje, nekonejší to a když to začne kopat kolem sebe ostrým slovem a beatem, v mžiku to je zase schopný vletět do uncanny hyperpopových modulací. Je tam hodně toho, co nesnášim stejně jako spoustu toho, co mám rád, takže mě bavilo, jak jsem musil být stále ve střehu. Jako celek to ale naprosto respektuju.

Jako zástupci dánského studia Dybdestegte byly vybrány dva projekty Shrug a Jesum Christum, což ale znamenalo stejně jednoho jediného člověka (vo kilo, že vlastní i ten label). Jedno z toho je black metal (Shrug), druhý dungeon synth. Že i ten black bude zákonitě správnej olckůl, bylo tímto předem daný. Užil jsem si to víc něž kdovíjakou přeprodukovanou hovadinu se čtyřma kytarama. Jasný riffy, repetice, intenzivní řev, poctivá blacková hmota, není třeba nic víc. A kontaktní a temný prostor Puncta tomuhle žánru perfektně rozumí. Přiznám se, že bych asi vyměnil pořadí projektů, nebo bych songy od Jesum Christum promíchával s těmi Shrugovskými (ihned jak skončil Shrug, interpret sednul ke klávesám a začal hrát songy za Jesum, takže nazvučený to bylo obé najednou). Takhle po tom blekaření se to pro mě nevhodně tonálně ztišilo a já se už moc nedokázal přeladit. Přesto, že nálady v tom byly a v lesích, ze kterých ta hudba vychází, normálně pobývám rád.