Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

28.5. Vellocet Roll + Body of Pain + Stres na tajném místě

V pondělí jsem se někoho zeptal, jestli aktuálně ještě hrají Body of Pain a bylo mi odpovězeno ať si to jdu na vlastní oči ve středu zjistit. Stranou veškerých standardních promotérských stezek a prostor se totiž měl odehrát koncert tří docela zásadních kapel žijících mimo střed. Od nějakýho okamžiku to prostě najednou už v těch klubech za standardních podmínek nejde. Že je doba zlá napovídalo nejen pro ten den tématicky upršené počasí, ale i nedaleký policejní kordon zabouchávající korkem okna vyklízeného squattu, jehož obyvatelé na to shlíželi pod kapucami ze střechy, zatímco se k nim blížil solidární dron naložený tyčinkami Kinder Bueno. Kluci a holky tam vydrželi skoro tři dny než je sundala zásahovka.

Opodál, na plevelem prorostlém betonovém plácku, se pomalu scházelo pár desítek lidí a orientovalo se v pravidlech nezvyklého prostředí, kde bar znamenal lahváč a jakási hruškovice likérky Drak a vnitřní prostor pro koncert se jevil, že možná s trochou štěstí velikostí pojme celé Vellocet Roll. Facebookový perex akce oheň-lahváče-přátelství-muzika musel být ponížen z hlediska podnebných podmínek o jednu položku, ale koho to sere. Vstup byl dobrovolný a mám důvodné podezření, že jsem byl jediný, kdo ho zaplatil. Ale koho to sere. V průběhu akce se promíchávali nedaleko kempující podporovatelé squattingu s návštěvníky koncertu a společně tak celým večerem probíjela energie zoufalé naděje a trvalé frustrace. Holt platí pořád to, co pravili moudří muži z The Prodigy - Fuck'em and their law.

Rozkošně malinkatý a samorostlý prostor, kde místo pro kapelu bylo v rohu pod pokojovým patrem a zbytek pro lidi kam si kdo vleze, výborně zamplifikoval sonickou nálož první kapely Stres. Mnozí zběsile zaříkávali prstami své špunty v uších, což u kapel, jejichž dominujícím nástrojem je saxofon, celkem pochopitelné, hehe, nicméně já jsem po chvíli volil spíš metodu vrátit se ven za dveře, kde jsem zjistil, že v tomto případě byl rozpoznatelnější zvuk a začal jsem se tam v tý hudbě konečně trochu orientovat. Když jsem se takhle naučil dle jakých pravidel tenhle nekompromisní saxíkovej hardcore funguje, začal mě dost bavit a na závěrečný momenty jsem se již jal se jít trochu rozcuchat dovnitř. Při pohledu na saxofonistu se mi vracela otázka, zdali hraní na tenhle nástroj přirozeně vyžaduje, aby byl hudebník takovej hunk a nebo ho naopak sám přirozeně pomalu stylizuje do lidí jako Timmy Cappello.

S Vellocet Roll jsme se nakonec dovnitř skoro všichni vešli, je to dobrý. Kapela se chytře rozmístila po daném prostoru a třeba posledního ze sedmi členů jsem našel až někdy u třetího songu. Jejich muzika zatím splňuje moje nároky na nezařaditelné interprety, kde mi regulérně uniká jejich metoda (je-li nějaká), ale zároveň z jejich projevu vnímám naprostou sebejistotu a integritu. Za tu možnost popustit při jejich poslechu otěže potřeby ten koncert nějak "podchytit" jsem vlastně po více než dvou desítkách let aktivního hudebního života, dost vděčný. I správci oněch prostor, jejichž hudební zaměření vede úplně jinam, se nemohli zbavit nadšení z tý syrový suverenity. Kytary, echa a kouřáky, pořád ještě nikdo nic lepšího nevymyslel no. Je mi líto.

Body of Pain jsou pak taková moje sázka na jistotu u který vim, že i když si řeknu, že po předchozí kapele si chci spíš už pokecat venku na cígu, tak během prvního songu vždycky přiklušu jak tak největší subinka. Tenhle koncert, asi i kvůli nekonformnosti celé té akce, byl v něčem veselejší, odvázanější a já měl pocit, že si ho pan Body s paní Painovou užívají tentokrát nějak víc. Možná mi to tak přišlo, že jsem je za sebe viděl konečně v naprosto ideálním prostředí, tedy v potemnělém interiéru, pěkně s cígem.

31.5. DDR + Svaz + Sunk Heaven v Under... pičo v Subzero jsem chtěl říct

Koncerty mé nejoblíbenější pořadatelské skupiny Aww Man jsem poslední měsíce dost flákal, čímž si vysvětluji to, že její zástupce Rory vypadá poslední dobou více ve formě než obvykle. Nicméně tentokrát již nebylo zbytí. Ostatně kdo jiný je schopný bez uzardění dostat na pódium v rámci jednoho večera chorvatský post-punk, elusivní tuzemskou novokapelu a americkýho psychopata s mačetou. Od znovuotevření prostoru bývalé prádelny, kterému se dříve říkalo Underdogs a dnes Subzero, jsem to tam ještě nebyl zkontrolovat, takže takhle v sobotu večer jsem se vrátil z cest, narval baťůžek brankářema a 50 následných minut se rozčiloval nad stavem tramvajové sítě v Praze, která mě několikrát poslala někam jinam než jsem byl pod čísly daných spojů zvyklý.

Naštěstí to ten den bylo úplně fuk. V sobotu na periferii města, co si budem povídat, nikdo nikam nespěchá. Když jsem přilítl s jazykem na vestě dvacet minut po ohlášeném začátku prvního interpreta, měl jsem před sebou ještě skoro hodinu volno. Čas otevřít brankáře a zkontrolovat, jak teda ten prostor zkurvili. Jako žejo, jsem stará konzerva, s Underdogs jsem strávil nejlepší roky svého života a veškeré vysněné koncerty svých fiktivních kapel jsem v představách automaticky situoval tam, takže veškeré změny jsou pro mě pošlapávání scény mých formativních let. Naštěstí se toho tolik nezměnilo. Bar je teda příšernej (a to mi bylo řečeno, že ještě nedávno nad ním ztlumili světla), chybí na něm fakt jen zrcadla a plastová popínavá kytka. Úplně zbytečně zkolonizovaný pissoáry pak uvádí zadní prostory obohacené barevnými světly a mini diskokoulí. Z toho jsem měl takový sociální pocit jako když vám boomerskej táta organizuje oslavu patnáctých narozenin. Naopak kvituji zachování jedinečného genia loci fetovacích salonků se záchody, jejichž velkoformátovou fotografii mám koneckonců již léta pověšenou doma. Ostatně si myslím, že s nimi stejně nemohli nic udělat, protože jsou zapsány v UNESCU. Dobrý nápad jsou nové sedací prostory podél zdi naproti vstupu, kde byl dříve bar, ale to je jedna z těch věcí, která se hlavně prověří až Subzero potká nějaká větší jména, na zdech se zase začnou objevovat nálepky, tagy, plakáty a prostě se z toho udělá zase ten rozkošnej bordýlek, který jsme tam měli všichni rádi. Dneska to ještě nešlo, bylo nás tam tak třicet.

Před svým vystoupením si první interpret Sunk Heaven povídal venku se svojí kámoškou, hudebnicí gertie adelaido, zatímco já postával a poslouchal poblíž. Pil jsem u toho brankáře. no rozkošnějšího a něžnějšího chlapce pohledat. Když nám vyprávěl jak tohle je poslední štace jeho turné a pak se jede do Itálie na týden dovolenkovat s maminkou, díval jsem se na něj jak na koťátko srandovně vypadlé z košíku. O pár minut později mi držel pilu čtyři centimetry od krku, řval mi do očí nehezké věci o nehezkých věcech a já jsem se regulérně bál. Jeho projev je přesně ta hranice hudebního a performativního vystoupení ve kterém mi třeba velmi připomněl Hide nebo Linguu Ignotu. Jeho rozrážení publika zuřivým mácháním zubatým železem jevilo znaky skutečného nebezpečí akcentovaného sporadickou jiskrou při nárazu kovu o zem či kamennou stěnu. Můj obdiv vůči publiku takového Justice Yeldhama jsem mohl nakrásně přeložit sem. Jo, taohle je ta kůra, kterou vymydlinkovaný Subzero teď potřebuje nejvíc.

Toho týpka ze Svazu jsem znal! Hrál pod pseudonymem Orchard na klávesy před dvěma měsíci v Punctu a už tehdy mě fascinoval svým vokálním rozsahem i instrumentálními ambicemi. Teď tu stál s dalšími dvěma hudebníky a hráli něco, u čehož jsem si při prvních úderech do nástrojů říkal, že možná více než dva songy nevydržím, abych po celém koncertě fascinovaně při potlesku přemýšlel, jestli jsem právě neviděl něco reálně geniálního. Mimochodem právě na tom začátku koncertu mě v hledišti udržel hlavně hypnotizovaný pohled na jejich basáka. Nebudu elaborovat. Svaz hraje velmi členitou kytarovou hudbu s občasnými synth pasážemi. Jede se tu od naprosté tichosti do totálního hluku. Je to nesmírně nevyzpytatelné, bezvýhradně o sobě přesvědčené a já už dlouho u kapely na živo nezažil, že by mě takto fascinovala, aniž bych souhlasil se vším so dělá. Znáte Swans?

Při vystoupení chorvatských DDR už hodina značně pokročila, já dopil posledního brankáře a byl jsem tak ideálně nastavený k tomu užít si jednoduchej, nespokojenej post-punk se vším co k němu patří a beze všeho co k němu nepatří. Jediný mě mrzelo, a to, že nedorazil můj starý kamarád, kterému jsem dříve toho dne namlouval, že jsou to ti DDR, co kdysi příšerně zcoverovali 99 Luftballons od Nena a on si pak asi obezřetně prověřil, zdali jsem mu nezalhal, aby zjistil to co vždycky. Teď asi místo toho seděl doma a pil brankáře. Chvíli to trvalo, než se hlouček pod pódiem rozhejbal, ale nakonec se povedlo a bylo všechno jako tenkrát. Naštvaný hlas za mikrofónem, familiérní rytmus bicích a nervózní kytarista, který se stal členem kapely teprve před pár dny. Akorát ten frontman Svazu, kterého pořád vnímám jako takovou zvláštní foglarovskou postavu mě pořád mate. Na baru pak třísknul flaškou tramínu o pult, podíval se na mě zamlženýma očima, hlava mu spadla do ramen a zeptal se: "Tak co?"