Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 4. 7. E + Ys v 007

Pokud si myslíte, že nadpis téhle kapitoly je kulminací mého duševního nezdaví, případně matematický vzorec, vězte, že tenhle vtip není z mých rukou, ale stojí za ním Adam Nenadál se Sylvou Rokytovou, kteří mi tenhle rok zatím připravili jedny ze nejzajímavějších kytarových koncertů. Ovšem i taky některé z nejsmutejších co se návštěvnosti týká. K té se i tentokrát vázala moje největší obava. První víkendový červenec většina městských trajdá někde po festivalech, koupácích a chorvatskách, takže v Praze z místních zůstávají obvykle akorát ty největší lůzři, které nikdo nikam nechce. Naštěstí se nás tam sešlo ten večer požehnaně.

Měl jsem z toho radost. Začátek prodlouženého víkendu, venku začalo hřmít po dlouhém horku, cigarety chutnaly a lidi na sebe byli hodný. Během toho hráli Ys. To je dvojice složená z kohosi, kdo si říká bratr Orel (to bratr jsem mu tam přidal já, protože jsem chodil do skauta a šlo to tam tím pádem automaticky) a Lenka. První za basou, druhé za mikrofonem, oba za průběžně dávkovanýma panákama vodky, v pozadí hrajou samply. A je to úžasný. Vždyť i ta hlavní americká kapela se zvedla od merche a přišla se na ně před pódium zhoupnout. Intenzita a suverenita Lenčina hlasového projevu stojí za určitou smutnou neutěšeností skladeb, které se podřizuje i to, jak jsou písně vystavěné. Ze zahraničí jsem si vzpomněl na Zolu Jesus (spíš tím songwritingem než vokálem), z tuzemských interpretů pak Ivy Z nebo Billow, na které jsem již pěl ódy v některých z reportů předešlých. Načež hned po koncertě jsem byl odborníky opraven, že i ty oba další projekty jsou Lenčiny. Ty vole Lenko!

Bostonští E vystupovali v Den americké nezávislosti, což se jim nebál někdo během koncertu připomenout, na což mu kytariska/zpěvačka Thalia Zedek suše oznámila, že ono je píču co slavit. To tak nějak odpovídalo jejich rezervovanějšímu koncertnímu projevu, který by se dal shrnout pod žánr "obroušení hudebníci ti nemusejí dokazovat ani hovno". Zatímco uváděli své nové album Living Waters, já poprvé v životě musel přijmout nabídku ušních špuntů, protože sousedství vedle pravého repráku se ukázalo být riskantní pro mojí další reportážní kariéru. Bohužel špunty v uších, jak jsem zjistil, si dělají tak trochu jiný zvukový mix než by chtěla kapela, takže jsem půlku koncertu šteloval, jak to mám tý palici mít kurva zaražený, abych slyšel tu kapelu tak, jak se má slyšet a zároveň nechcíp. E mezitím hráli pro slušný dav lidí, z nichž dvě třetiny vypadali jako emeritní hudební kritik magazínu iReport mezi lety 1994-1997 a u těch se obecně ví, že ti když si kývnou při některý kapele hlavou, tak si to zaslouží tak jeden, dva koncerty ročně, takže sic nařvanost hudebního projevu nutila k extatickému ponoru za asistence nepředvídatelných pohybů, blbě to šlo dohromady s akademikama jiskřícíma očima po duté, zdrátované kytaře Jasona Sanforda. Ale nakonec jsme si všichni nějak domluvili. Mezitím se mi v batohu otevřela lahev Cifu, co jsem ukrad v práci, protože jsem plánoval umejt koupelnu a ten se tam tak kydal tiše po všem, co v něm bylo. Knížky, cestovní pas, sluchátka,...

// 17. 7. Gevurah + Vortex of End + Můra v Modrý vopici

Je osvěžující, jaký hovno se takhle v průběhu července v Praze děje z hlediska vyšší kultury a tak ty vzácné klubové koncerty pozbývají takové té často trochu unavené jarně-podzimní atmosféry a la "dneska je to třetí koncert v řadě, pojďme devadesát procent z něj strávit krafáním venku na cigáru". Mně se kupříkladu prvně na Gevurah a spol. ani moc v tom horku nechtělo. Je to přes celý rozkopaný město, šest stovek za koncert ve Vopici mi pořád přijde perverzní a upřímně i z těch dvou zahraničních kapel mám dojem takovýho toho chlapáckýho black metalu z posilky, kterej zas tak moc nežeru, protože jsem stále více přesvědčený, že ten žánr má být hloupý, hnusný a hrát by ho měli ošklivý lidi se spoustou problémů. Ještě že tam byla ta Můra alespoň.

Dostat se do hodiny z Holešovic na Vysočany prostě teď nejde. Nijak, věřte mi, zkoušel jsem to. I jsem na Palmovce se přiblížil o dva bloky sprintem, protože jeden revizor se tam rozhodnul být zrovna zaměstnancem měsíce. Takže první Můru jsem dal jenom poslední dva tři songy, kdo ví, kde jeden končí a další začíná. Normálně bych se akorát stihnul aklimatizovat, protože uvnitř boudy byl smradu rygol, který normálně obklopuje člověka umírajícího na cukrovku. Ale tyvole to je tak bezprizorní černota, co ta kapela dělá. Kytarově těžkotonážní olckul, patřičně nevyzpytatelnej ve svym vývoji, je korunovanej silnym bublavym zurčením slezský náplavy Mizzyho za mikrofonem a vy máte pocit, že nad váma někdo pomalu zavírá víko od hrobu. Famozní TRVE černota, pocitově mi trochu upomínající třeba Grave Upheaval, což je taky jeden z cementárních death/doomů, na který nedám dopustit, ačkoli tenhle žánr nějak zvlášť nevyhledávám. 

Vortex of End, kteří hráli po nich, jsem kdysi viděl na stejném místě, tehdy bohužel dost přervaném, protože po nich hráli Misþyrming. Jejich tehdejší prudce neheterosexuální představení, při kterém se leskla polonahatá svalnatá těla umělou krví jsem si tehdy od baru kdovíjak neužil přes svý pičování na špatně zvolené kapacity klubu. Tentokrát to bylo tak akorát na reparát a já z pohodlného prostoru předstage rezignovaně koukal, jak v klubu, kde je přes čtyřicet stupňů, kapela zapaluje na pódiu rituální ohně. Ale potom začal rachot. Vortex mrdá dost nelítostnou kombinaci blacku a deathu, hodně mi evokující třeba kanadský Revenge. A nejsem v tom sám dle všeho. V hledišti se prakticky od prvního úderu vytvořilo dost sympatický azylum zvířátek, co tam mrdali pěstičkama do vzduchu i do sebe, lítaly hrozidla a točily vlasový větráky. Prvotřídní atmoška nepolevovala až do konce, jakkoli Francouzi nemají zrovna moc odpočinkových mezifláků k vydejchání. Upřímně se přiznám, že jsem nezažil takhle zdegenerovaně dobrou atmosféru na metalovym koncertě ani nepamatuju.

Půl flašky tullamorky, kterou jsem do sebe vylil, byla teda úplně zbytečná, protože jsem jí komplet vypotil a ze sálu jsem se motavě vypotácel jenom proto, že jsem byl nahluchlej a zpocenej. Začínal jsem mít obavy, jestli si dokážu po tomhle ty Gevurah ještě nějak užít. Mezitím kolem chodili členové kapel napatlaný kombinací černého mazutu a umělé krve, což vždycky periferně vypadalo jako takový ty bezdomovci s rozmlácenýma držkama plnýma obřích zaschlých strupů, co se k vám sunou ve tři ráno na ípáku a já vždycky reflexivně poodskočil když se mihli kolem. Vortex naštěstí publikum komplet nevyčerpal, protože na Gevuru tam bylo poctivě v plném počtu nastoupený. Oproti předešlý kapele bylo komický, že to působilo až tak nějak hard rockově v pohodě. Statický kejvačky občas narušily motivace k siláckým gestům, sráženým pěstičkám a nakonec, když už nálada trochu povolila, tak došlo i na lehkou, ale sympatickou mrdanici před pódiem. Samozřejmým higlightem vystoupení byl pro mě výstup čistého zpěvu kytaristy, který byl čistej jak tanvaldskej koks a závěrečné rozloučení s celou akcí do zvuku úderů pěstí, kdy se zmatlanej kytarista Můry snažil po koncertě z nějakýho důvodu zmlátit bubeníka. Ach ti muži.