Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 8. 7. - Alpha Strategy, Ahoj, Hothouse, Tilikum, Cold Venus Revisited, Patole v Underdogs

Za mými nejoblíbenějšími koncertními událostmi v Praze za poslední skoro rok stojí relativně nový promotér Aww Man Productions, což je primárně rozčepýřený čechokanaďan Rory Hinchey, který je též zpěvákem (či něčím takovým) kapely Alpha Strategy, která onoho večera křtila desku. V tom jsem je nemohl nechat, obzvlášť potom, co lineup v kombinaci se slibovaným vedrem sliboval vítaný energický výdaj. Potíž jsem akorát merčil v tom, že tyhlety první červencové týdny se všichni rozjezdí po vodách, chatách, festivalech a v kapitálu nezbyde, kdo by na ty koncerty chodil. Struktura večera byla ale chytře vymyšlena tak, že klub se víceméně zaplní případně jenom lidma z těch šesti kapel, co mají vystoupit, což je mazané, i když případné finanční ztráty to asi nepokryje. Ostatně nikdy jsem neměl dojem, že by Aww Man jakkoli někdy zajímali prachy.

A nakonec lidí bylo celkem proklatě. Všichni se znali, posedávali, obkecávali a zase já po svém zvyku jsem seděl jako ten divnej osamělej wanker v rohu a budil podezření. Bývalý prostor prádelny, který je dnes klub Underdogs, paradoxně zpočátku působil méně jako prádelna než venkovní vzduch, tak jsem zapadnul bez řečí rovnou na první koncert, kterým byli Patole. To je trojice hudebníků, která ale zvukově působí, jakoby jich bylo šest. Překračuje se tady od synťáků ke kytarám, zpívá (často ale spíš vokalizuje) se od bicích, celý je to strašně proměnlivý a hutný, přičemž jsem si asi v první třetině setu musel přiznat, že tohle klidně vezmu jako náhradu za hybernující Lvmen. Jsem nadšen, jdeme dál.

Po Patole se začalo připravovat pódium na Cold Venus Revisited, kteří zde svým zaměřením trochu vyčnívali, protože místo napřažených hlučících kytarovek je tohle plnokrevný gotický post-punk se vší tou potřebnou teskností a repetetivností, která k tomu žánru patří. Mimochodem trochu mě překvapily docela dlouhý zvukovky před každou z kapel, což nevím z čeho vycházelo, ale vlastně si nepamatuju z poslední doby žádný koncert, kde se před každou další kapelou musí znova nazvučit každý buben. Ale jsou to moje plíce, který tyhle pauzy odnášejí žejo. Každopádně Studenou Venuši jsem viděl již podruhé, kdy na jejich prvním koncertě mě zaujala jejich trpělivá koncentrovaná zasmušilost, přičemž nyní napodruhé jsem do ní mohl již plně vplout a místy se v ní úplně ztratit. Bude pro mě zajímavé studovat kapelu v různých podmínkách, nicméně tentokrát, navzdory tomu, že v programu večera plnili opravdu roli toho introvertního spolužáka na narozeninách lokálního pankáče, mně sedli velmi a podezírám je, že to je z toho důvodu, že mají fakt dobře napsané písně.

O Tilikum jsem nevěděl doposud nic. Byla to také trojice hudebníků, kde mi utkvěl zejména kytarista s kšiltovkou kapely Kryštof a vlastním kombem, se kterým měl ale nějaký konstantní problém. Vzhledem k tomu, že jsem nevěděl, o co kapele šlo, tak jsem to pozorně sledoval, čekal, co se teda vlastně bude dít a zatímco bubeník s basačkou si tam pořád něco hráli, kytarista byl stále vzteklejší a vzteklejší z toho, jak mu ta krabička nedělá, co by rád, takže se na to pak regulérně vysral, opřel se s drinkem o zeď, koncert tím skončil a bylo možné jít na něco zdánlivě se podobající vzduchu venku, abych se připravil na koncert a křest desky Alpha Strategy. U těch už napodruhé mám ten problém, že přes tu jejich show vlastně vždycky zapomenu zjistit, co vlastně hrajou. Ale vím, že se mi to líbí. Rory každopádně prokazuje svému mikrofónu nejhorší léta jeho života. Točí s ním ve vzduchu, mlátí o zem a když potřebuje obejmout na medvídka brtníka celým tělem železný sloup na pódiu, tak si ho prostě narve do chřtánu. Ve zpěvu mu to pochopitelně nebránilo. Alpha Strategy pro mě plní moji představu toho, jak asi vypadaly ranné koncerty Birthday Party. Akorát Rory nemlátí lidi v publiku, zato se neustále chová, jakoby mu ráno koupili nové nohy a on měl hroznou radost, co všechno se s nimi dá dělat. Škoda že to šáňo, kterým se křtila ta deska, bylo teplý. Ale kdo dneska neni.

U těch Birthday Party ještě zůstaňme, protože následná kapela Hothouse mi byla nezávisle právě s nimi srovnávána a tedy doporučena. Ale v tu dobu, kdy jsem na ně vyrazil, tak se mi buď už trochu zmixovala kombinace hluchosti, alkoholu a horka do nějakého tvaru znemožňujícího rozeznat, co vlastně hraje za nástroj a kam to vede. Členů kapely tam bylo jak máků na rohlíku, viděl jsem trumpetu, klávesy, ženský zpěv, mužský zpěv, ale tyhle vzpomínky mizí jako slzy v dešti, protože jsem se nedokázal zorientovat v mixu a slyšel jsem jen takové hlukové mžení. Ale fakt mohl být problém u mě, to šáňo bylo fakt teplý. Akorát mě mrzí, že poslední kapela, všemi očekávané slovenské Ahoj, nezačala ani po půl jedný a já musel bezbožně v neděli vstávat, takže jsem s pokorně skloněnou hlavou odcházel ještě před tím, než to prasklo. Moje chyba.

// 9. 7. Blanco Teta + Orinoko v Punctum

Nic tuhle neděli nepopisovalo lépe než přebal poslední desky argentinských Blanco Teta, na kterém se v horkém slunci roztékají kozy plastové bárbíny. Představa, jak co se bude dít v malém uzavřeném obýváčku Puncta, pokud tam dorazí více lidí, mohla zajistit grant nejednomu kardiologovi. Sám jsem byl zvědavý, jaká bude atendace, protože neděle, léto, Praha, argentinská kapela a tak. Nakonec byla návštěvnost více než uspokojivá, protože, jak se zdálo, tak skrze některé kanály to vytáhlo z nor všemožné španělsky mluvící expaty, erasmáky a přistěhovalce, díky kterým celý dvorek před klubem švitořil drmolivou španělštinou.

První vystupující zvoucí se Orinoko zastupoval žánr "holka s krabičkami", což znamená, že za stolem stojí někdo, kdo mačká věci na pultu a přepojuje kábly, přičemž v důsledku toho se ozývají zvuky, s trochou štěstí i rytmy a pokud jste se vyloženě před koncertem postili, tak i nějaká ta skočná melodie. Od začátku někteří ještě nevěděli, o co půjde, tak se kolem interpretky pohodlně usadili v očekávání sonické alternativy, leč brzy se začalo projevovat, že tohle nakonec bude skočnější a tanečnější seance, než se mohlo zprvu zdát, takže nakonec na zadku zůstali jen ti největší lenoši (a zrovna přede mnou). Mně se na setu Orinoko líbilo zejména to, jak se často přepínalo mezi náladami a ačkoli to byl jednolitý set, působilo to vlastně trochu písničkově a hezky.

U Blanco Teta jsem očekával takový ten avantgarní vrzavý set (jejich zásadním nástrojem jest violoncelo, u kterého jsem si chvíli myslel, že je kontrabas, protože všichni v tý kapele jsou srandovně malí) s občasnými výbuchy punkové bezprostřednosti. A ono to bylo celý výbuch punkové bezprostřednosti s občasnými pauzami na výdech. Po dlouhé době jsem si uvědomil, jak přísným nástrojem dokáže cello býti, když se použije pro správnou myšlenku. Kapela byla neustále v pohybu, všichni poskakovali jak na sabatu, vřískavý vokál vyčítal i obviňoval a ten patriarchát se alespoň na tu hodinu poctivě zhroutil. Navíc bylo Punctum oproti očekávání plný, návštěvníci rozdivočelý a kotel taneční. Když jsem se vrátil v průběhu koncertu ze záchodu do sálu a pokusil se nadechnout, uvědomil jsem si, že jsem právě součástí nějakého rekordu na poli davové resistence vůči podmínkám neslučitelným se životem.