Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 12. 10. Melkus + Klastracinski/project/ v prostoru úl

Vždycky když se toho o víkendu děje tolik, že nevím kam dříve, tak se stáhnu do té nejmenší špeluně za tou nejneznámější kapelou vystupující toho dne, abych se skryl před výzvami a očekáváním... a často teda také lidmi. Což ten večer se celkem zadařilo. Totiž samotný objekt prostoru úl, tedy bývalá samoobsluha Včela, ve svých heydays určitě nezůstávaje nic dlužná seriálu Žena za pultem, se nachází někde u točny v Ládví. Pro představu kvůli nepražským - je to prostě na okraji světa. O pár metrů dál se již akorát cesty noří do skal a voda z řek padá přes lem placaté země do vzduchoprázdna. Tak tam někde to je (ok, hledal jsem to tam po paměti, za tmy a opilý). Zatímco jsem obdivoval reformaci prostoru a hned si fotil všechny ty po zdech rozvěšené grafiky týkající se transformace objektu do nynější podoby, za zády se mi sbírala dost nuzná návštěvní účast. Během večera se sice venku pro budovou rozesadilo docela dost mladých lidí, patrně žijících v okolí, ale o kulturu zájem příliš nejevili, prostě se jim tam jen dobře sedělo. 

Ani jednoho z vystupujících jsem ten večer samozřejmě neznal. Klastracinski /project/ (píšu to naposled!) je dle všeho banda nějakých studáků, kteří si získali mé mírné sympatie hned na prvním schodu tím, že jejich... well frontman...? vypadal jak postava Brandona z mého oblíbeného filmu Brick. Já myslim, že když napíšu, že kapela hraje dle svých slov "eclectic electro appearance", tak asi nemusim nic dodávat, ne? Okej, tak pro vás ostatní je tam hodně různých synťáků, schovávají se tam kytary, které zvukově občas nerozpoznáte, vokál tam občas je, ale není mu rozumět (a občas není, protože omylem není zapnutej na pultě). Je tam hodně hudebních ploch přes sebe, ale drží to docela pohormadě. Poměrně náročná muzika takhle při večeru, ale jak si tak nějak o ní povídám ten večer s kamarádem, až si uvědomuju, že do ní najednou docela bezelstně vstupuji a pluji. Poslední track měl dokonce melodický motiv, který jím vedl a který byl celkem ponurý. Až jsem si vzpomněl na ty Supersilent, který jsem viděl minulý rok. Dobrý!

(pro zajištění objektivního reportážního zážitku je třeba se občas procpat až do prvních řad.)

Melkus jsou německá kapela, prý disco-punk. To si samozřejmě říká o trochu jiné personální nasazení v hledišti než doposud (všehovšudy jsme na kapele byli čtyři lidi), ale holt takhle tvrdý je chleba pankáčův, pokud to myslí alespoň trochu vážně. Při osobním pohovoru s kytaristou po koncertě, jsem se ale dozvěděl, že málo lidí je v pohodě, když se aspoň trochu hejbou. Tak alespoň tahle mise byla splněna, protože pro mě a další tři spolubojovníky bylo hlediště jevištěm poctivého punkového hopskoče, na který alespoň bylo spousta místa. U tohohle typu hudby berete v potaz hlavně věrohodný nasazení a aby to nebylo úplně debilní. Nasazený to přitom bylo a z melodické sekce nevyšlo naštěstí nikdy nic, co by mě odlákalo k anti-cringe panákovi na baru, abych se na sebe pak byl schopný podívat do zrcadla. Pódium je v úlu postavené jakoby bokem oproti proskleným zdem, jak to známe z bývalých sámošek a já si několikrát představoval, jak to venku v noci musí vypadat pro okolojdoucí, co vidí za výlohou obrysy postav zmateně se míhající v barevné mlze.

// 22. 10. Colin Stetson v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně

Když vytvořím nějaký výtah ze seznamu mých úhlavních nepřátel, tak v něm mezi kandovaným ovocem, jazzem, elektronickýma koloběžkama, saunou či právníkama najdeme i saxofon. Na obranu vůči mé atendaci na koncertě proslulého saxofonisty pod záštitou festivalu Mladí ladí jazz bych rád ale dodal, že kladný vztah ke Stetsonovi mám již drahně let a to nikoli proto, že bych si snad pamatoval či sledoval jeho dřívější kariéru řeckořímského zápasníka (kterou v doprovodném textu na události pořadatelé zaměnili za wrestling, což je omyl, na kterém je postavená zápletka celého jednoho dílu South Parku), ale proto, že jsem jednoduše z mé oblíbené desky tohoto interpreta, Reimagining of Goreki's 3rd Symphony, vůbec prve nepoznal, že v ní dominuje saxofon. Až tak moc si s tím zvukem ten chlap hraje.

Site specific koncerty jsou dneska půlkou úspěchu, takže když místní farář svolil k pořádání koncertu v proslulé plečnikovské dominantě Vinohrad, kostelu Nejsvětějšího Srdce Páně, bylo jasné, že se na akci nedostanou zdaleka všichni, kdo by chtěli. Jako vždy jsem se tam já dostal takřka omylem a to i přesto, že jsem kousal a škrábal potom, co jsem se dozvěděl, že je to na sezení a s předdefinovanými místy. Půlka přesvědčení byla v možnosti konečně kostel navštívit, protože jej obdivuji už od dětství a přitom jsem uvnitř trestuhodně nikdy nebyl. Interiér nezklamal. Jeho rozlehlost a na svatostánek určitá vulgární strohost mi upomínala na arény boss fightů v Quake II. Paradoxně z toho prostoru sálalo něco heretického. Možná při upomínce toho, jak panicky jsou interiéry katolických kostelů vybaveny připomínkami biblických osob a příběhů, zatímco popkultura do nás vtlačila představu bezbožných rituálů jako kontrastně strohou, prostou zdobnosti, mi to místo vytvářelo v hlavě nevhodné kontexty. 

(zvířátka obdivují ďáblův nástroj)

Na tenhle pocit navázal i hodinový sólo set Colina Stetsona. Vzpomněl jsem si na to, jak v tmářských dobách býval jazz označován za ďáblovu muziku (kteroužto samozřejmě je!). A skutečně sledovat v červených světlech, jejichž pohyby dávaly stínům sakrálních soch nový, zlovolný kontext, jak zběsile hudebník přehmatává klapky na nástroji, z něhož vycházely protivně pomatené abstraktní zmatky, působilo patřičně čertovsky. Za večer se vystřídaly v jeho rukou dva nástroje - klasický saxofon a pak nějakej obrovskej železnej bazmek, vedle něhož ten saxík vypadal jak takový srandovní šidítko... moment, jdu najít jak se to jmenuje... tak je to bass saxofon. To je naprosto úžasná hovadina! Lezou z toho zvuky jak z umírajícího bizona, vypadá, že se prakticky nedá unést, pokud nejste bývalý řeckořímský zápasník a přísahám, že ani na chvíli jsem neměl během setu jasno, jaký vliv má to, co na tom dělá s rukama na to, co z toho vychází za zvuky. Temné hučící zvukové krajiny byly navíc po většinu rozumně dlouhého setu vtahující natolik, že jsem si ani nestačil stěžovat na to, že se se svejma nohama prostě do kostelní lavice nevejdu (být vysoký znamená nějak být proti Bohu?). Akdyž jsem se po koncertě pak ještě potuloval tak trochu naslepo po kostele, nemohl jsem ze sebe setřást tu zvláštně hororovou atmosféru, kterou ve mě jeho hudba ve spojení s tím prostorem zanechali.

// 24. 10. Billy Rudin + Zazarazzi v Dejvické Klubovně

Včera, když jsem hledal oheň, našel jsem v náprsní kapse svýho křiváka nálepku kapely Billy Rudin, díky čemuž jsem si vzpomněl, že jsem jim minulý týden byl na koncertě. Ne, že by to bylo tak zapomenutelné, ale víte jak, je toho prostě v tý hlavě moc. Pořádající Težká psychedelika se na této akce musela potýkat s absencí původně ohlášených a nakonec absentujích Němců Wolves of Saturn a já upřímně nevím, která s těch dvou kapel, co večer hrály, byla vlastně suplující, každopádně z mého hlediska je to jedno, neznal jsem pochopitelně nikoho. Účast byla tak trochu jak na pohřbu pedofila, nějakých deset zbloudilců, takticky rozmístěných po celou dobu mimo světla do hlediště. První kapela Zazarazzi se z toho snažila sice vymačkat maximum, ale šli na to děsně blbě.

Víš jak, jsou kapely, které se rozhodnou hrát nějaký žánr muziky a pak jsou kapely, který ho hrát prostě musejí. A zazarazzká kombinace grunge s pokusy o death metal rozhodně nepůsobila jako ambiciozní autorská vize, nýbrž spíš jako horko těžko sešitá snaha dvou členů kapely hrát si to svoje. To se dá nějak ustát, případně se tomu přizpůsobit ("notch notch, wink wink") i v případech, kdy se zpěvák pouští do odvážných vokálních délek, ústících v něco, co hodně připomíná, když mám v půl třetí ráno u čtvrtý flašky vína světabol a zpívám si s youtubem písničky Sienad O'Connor. Čemu se přizpůsobit ale nedalo, byly trapné snahy o angažování publika, které vystrašily i těch pár dobrých lidí, kteří si chtěli kapelu navzdory všemu užít. Mizím v půlce, abych se vyhnul pravděpodobně se blížícímu "I say heeey, you say heeeyoo!" pro šest platících.

Na Billy Rudin jsem si ale spravil náladu. To sou nějaký tři chábři z Tachova, vnik za Covidu, 225 sledujících na facebooku a charakterizují se skrze "prokrastinace na zkouškách, frustrace z pracovních životů a sentiment nad studentskými léty". Maj v píči, sou nohama na zemi dle všeho. A můžou si to dovolit, protože jejich zvukově hutnej, skladatelsky domyšlenej a přitom neokázalej psychdelickej stoner mě pozřel prakticky od začátku. Mohli se do toho smát bubeníkově absenci kérek, mohli se na začátku jednoho songu rozhodnout, že se na něj radši vyserou, protože by ho dojebali. Všechno ostatní je naprosto čistá práce ve svym žánru. Užil jsem si to vysoce nad očekávání a vzhledem k tomu, že jsem si nedávno musel z finančních důvodů trochu přehodnotit utrácení na koncertech, tady jsem si to pak u skromného merche musel hodně připomínat.