Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  REPORTY

zpátky na seznam reportů
Cobra Run 2016

Cobra Run 2016

Bhut15.4.2016
Nedělní psychedelický dýchánek v rytmu Finska, aneb zpátky do sedmdesátých let.

Nedlouho poté, co doběhl Rituál II v rámci trilogie Suomi Weird Spring bylo oznámeno, že třetí akce se ruší. Tím naše publikum přišlo o zajímavě vyhlížejícího interpreta Mr. Peter Hayden. Ovšem o podivnosti z Finska, a to přímo z Tampere, jsme zas tak ochuzeni nebyli. V neděli 10. 4. se totiž na sedmičce zjevili hipíci Death Hawks, kteří měli sice do rituálu daleko, zato trip to byl jak z Woodstocku.

 

V roli předskokana se ukázala kapela z našeho tuzemského podhoubí - psychedeličtí výletníci The Madhouse Express. Ti začali svůj set pěkně stylově, aby tak od začátku bylo jasné, že se navrátíme o několik let nazpět. Jejich vzletný hard rock chvíli koketoval s Pink Floyd, jindy byl zase nasládlý sabbathovským experimentem. Ovšem stále se držel onoho žánrového mantinelu, kterým byla pestrobarevnost psychedelie. Takže hodně efektů, hodně zvláštní způsob hry na kytary a taky nějaké orgie na lap-steel kytaru. Naživo mne tahle banda vážně baví, protože oni zkrátka umí. Rozhýbou vás stejně výtečně, jako uvedou do transu. Tenhle support byl vybrán právem skvěle, za což tleskám.

 

Druhou a hlavní kapelou pro nepříliš zaplněný klub byli finští Death Hawks. Ti zamrzli v čase přelomu šedesátých a sedmdesátých let. LSD z nich vyloženě zářilo a to nejen z hudby, ale i ze stylizace, kdy zejména zpěvák působil opravdu reinkarnovaně. Jeho hlas byl podobný Eddiemu z Pearl Jam v tklivějších polohách, vizáží však byl hluboko ve zmiňovaných letech. Pánové nastoupili svižně, aby pak dalšími skladbami podmalovávali atmosféru do vln relaxačních. Občas to na mě bylo až příliš dlouhé a spíše bych si potřeboval sednout, zavřít oči a nechat se nést. Na druhou stranu byla radost sledovat, jak si pánové užívají vlastní hudbu a noří se do její spleti. Třeba klávesák, který byl zavalený hradbou svých nástrojů a efektovacích pultíků, uměl kouzlit opravdu zvláštní nálady. Nejvíce však, když vytáhl saxofon a některé pasáže patřičně ozdobil. Ke konci setu Death Hawks nasadili uhrančivou Black Acid, kterou svůj čas příjemně završili. Dokonce i pár minut po desáté, což je na striktní dodržování harmonogramu na Sedmičce až s podivem. Tuhle situaci lze odůvodnit tím, že nešlo o žádnou divočinu, na kterou jsme v těchto prostorách jindy zvyklí. Bylo to takové slunné zakončení nedělního dne. 



  DISKUZE K REPORTU

zrušit

Reagujete na komentář

Sarapis / 26.7.19 21:22

Za mě palec nahoru a velký respekt pořadatelům, že to dělají tímto způsobem. Je to tam těžká pohoda jako na plovárně s ..., ale místo Marka Ebena si tam doplňte třeba nabušené Enthroned. Z pátku se mi dost zamlouvali Blaze of Perdition. Krev už jsem měl řídkou, tak to asi taky hrálo roli, ale jejich set měl grády a šel na dřeň. Taky bylo fajn, že dohráli v tranzu poslední song bez zvuku, takže to znělo úplně opravdově, i když chápu, že už měli dávno balit a pustit The Stone. Ze soboty silně zaujali Ultra-Violence. Sice jsem se válel u stanu, ale ta jejich energie a dobré songy mě chytly pod krkem až v kempu. Po jejich muzice se musím mrknout. Celý fest ve mě zanechal skvělý dojem. Držím pěsti do dalších let!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky