Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Soupiska kapel na tomhle jednovečerním fesťáku působila jako záměrná a možná až trochu příliš podezřele personalizovaná past přímo na mě, protože i navzdory celkem členité dramaturgii jsem prakticky všechny vystupující v posledních letech veřejně zahrnoval nadšením a chválou. A to nehledě na to, zdali kapela zajíždí třeba do bluesu, do sludge či do country. Společnou jednotící linií vystupujících onoho večera bylo, že se jednalo o veskrze prvotřídní tuzemskou kytarovou hudbu, kterou vidět v rámci jednoho dne na jednom místě bylo něco, co jsem si musel snad vysnít.

Navíc Tachov. Tam jsem byl naposledy, když mi bylo tak deset se skautem na vandru a pamatuji si z něj akorát, jak jsem si tam kopal hákisákem před nádražím. Samotná pozdně zimní cesta zahájená za svítání vlakem tak daleko, až dojdou koleje, s sebou přináší určitou melancholii, na kterou se dá večerními koncerty hezky navázat. Prakticky celý den rezervovaný k prohlídce města byl dobrý nápad, protože zjišťovat jen skrze jeho podobu, co všechno se mu v dávných i nedávných dobách přihodilo, je dost zábavná bojovka.

Penzion Kamrovec, ve kterém jsem se ubytoval, byl pojmenován po nějakém inspirativním rytíři, který se zde neúspěšně, ale hrdě a statečně postavil husitským útočníkům, než od nich dostal právě v sousedství ubytovacího zařízení tak strašně přes píču, že se ta ulice doteď jmenuje Krvavá. Mimo to si ale naopak město své dobytí husity docela dost hýčká, soudě dle naučných cedulí a betonových monumentů. Komunistické uhranutí husitským dědictvím se zjevně usilovně pěstovalo i v místech, která kališníci po dobytí vyhladili do posledního kreténa, což je dost vtipný, ale tak nějak mě to vlastně nepřekvapuje.

Obecně o Tachově platí, že se na jeho podobě signifikantně podepsala snad každá historická změna. Viděl jsem šedavá pětiletková sídliště prodchaná betonovými kvádry prázdných obchodních center s nápisy jako Sushi & Pizza, barevné prosklené sámošky s otlučenými reklamami i sloupané nápisy typu Archa ze vchodů do prázdných domů naznačující, že v nedávné době (covid?) zde šlo do kelu množství společenských srazišť. Jestli jsem na něco ale zíral s němou fascinací, tak je to neeuklidovská budova obchodního centra Kaskády, jejíž architektonickou metodu jsem nerozklíčoval do konce pobytu, a to jsem ji měl přímo před oknem hotelu. Nedokážu si představit, na kolika pohřebištích to musí stát, kolik je tam zazděných lidí, do kolika místností tam například vůbec nevede vchod nebo jaká je tam tepelná ztrátovost. Doteď mám při pohledu na její půdorys pocit, že na mě jde mrtvice a rozhodně hodlám podle něj udělat dungeon do dračáku.

temná kosmická geometrie OC Kaskády vzdoruje rozumu smrtelníků

Plakáty na večerní akci byly ve městě všudypřítomné. Na oknech zavřených barů, turistických restaurací i výlohách asi devadesáti kadeřnictví, co v Tachově jsou. Vzhledem i k poměrně slušné online viditelnosti festivalu skrze různé sponzorované odkazy a bannery jsem pochopil, že dostat lidi do Tachova i na takto potentní večírek může být dost vysilující životní úděl. Ostatně když jsem se o tom v pozdních hodinách pak bavil s organizátorem (a velmi se mu tímto dodatečně omlouvám za to, v jakém jsem byl stavu), tak údajně přitáhnout dostatečné množství návštěvníků na akci, která nejní buď tanyny nebo alespoň lokální HC, je často v těchto oblastech proces pro nejednu hlavu v dlaních. O to víc ten večer všechny přítomné překvapilo a potěšilo, že se prostory podařilo takřka úplně naplnit a celý ten hudební svátek vyšel nejlépe, jak mohl.

Kiwi bar, ve kterém se to celé odehrávalo, jsem odhadl na prostor, který začínal jako country hospoda a posléze s proměnou (odhadu) společenské poptávky konvertoval na jakože tropický exotický bar, aniž by v něm proběhly téměř jakékoli vizuální úpravy, opomenu-li sporadické bambusové stříšky. Díky bohu za to. Proplétání mezi lidmi, všudypřítomnými židlemi a stolky, prostor střežený vícečlennou sekuritkou a skutečnost, že víno se zde prodává jen po flaškách, to vše se nezastavitelně blížilo logickému východisku, že skončím ještě před půlnocí někde mezi popelnicema s krvavym čumákem. Ale naštěstí krátké mezery mezi kapelami, ze kterých bylo prostě třeba vidět všechny a kterým to společně v jednom prostoru hrozně slušelo, mě naštěstí uchránily před tím, abych byl venku na cigáru moc dlouho chytrej a spokojeně jsem se tak mohl potácet před pódiem prakticky od začátku až do konce.

Tentokrát nebudu rozepisovat výkony jednotlivých vystupujících, protože prakticky o všech jsem nejednou psal dříve a na jejich projevu se od té doby zas tolik nezměnilo. Míněno v dobrém. Potěšili mě Please the Trees, kteří se vrátili k té nasranější noise-rockové poloze z mého oblíbeného alba Carp. Pořád nejsem schopný uvěřit tolik suverénnímu projevu Blue Chesterfield jakožto velké kapely na malých pódiích a obzvlášť mě sejmul set Mancy Sono, u kterých jsem dříve zažil, že některé jejich koncerty byly poměrně dost ambientní, což já si sice umím užít, ale bál jsem se, jak by to takové mohlo fungovat v tachovskému plážovém baru Kiwi. Tentokrát ale měli opravdu vtahující, rytmickej, takřka jednolitej set a já jsem hrozně rád, že spousta lidí, která je zde zaznamenala vůbec poprvé, později nešetřila nadšením, že měla možnost něco takového objevit.

Hodně se mi v průběhu koncertů líbilo sledovat, jak si hudbu ostatních interpretů před pódiem užívají ti, kteří během večera již hráli nebo teprve měli hrát, ačkoli s ní již museli mít čest tolikrát předtím. Akce, ve kterých zůstávají interpreti v publiku i poté, co dohrají, ačkoli vědí, že je ještě čeká dlouhá trudná cesta dodávkou z pekla ven, mají zvláštně tábornicky stmelený charakter. Nemusíte být toho zrovna aktivní součástí. Stačí se dívat, jak se pak seznamují přítomní na základě toho, že prostě dneska slyšeli něco, co jim přišlo hodně dobrý a těší je, že můžou poznat ty, kdo za tím stojej, zjistit si něco dál, říct o tom kámošům, koupit panáka, vyměnit odkazy, víš jak. I proto to bylo tak podařený. I proto si z posledních tří kapel prakticky nic nepamatuju. Reportáž psaná na záchytce.