Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Strahovská sedmička je mezi kluby pojem. Slyšel jsem o tomto místě spousty historek a kladných vzpomínek, včetně té, že je to legendární zařízení. Čas tomu chtěl, že jsem se do těchto prostor dostal teprve až nyní a musím dát za pravdu všem, kdo mi o 007 vyprávěli. Klub je výborný, akorát velký, dobře řešený, na baru je obsluha rychlá a dokonce i zvukař je výtečný. Spokojenost se rozhostila v mých útrobách, stejně jako první chlazené pivko, které jsem ani nedopil a už tu byla první kapela…

Roli malého předskokana dostala kapela s velkým potencionálem V rukou osudu. Jejich hrací čas se pohyboval kolem dvaceti minut, což byla akorátní nálož plouživých tónů děsivého drone metalu. Hrálo se pomalu, akorát nahlas a hozená deka byla čím dál těžší. Trojice muzikantů, mučící své nástroje, odehrála trojici skladeb, s nimiž dokázala příjemně zamávat atmosférou v klubu. Vše bylo pečlivé, valivé a dokonale skličující. Tady bylo jasně vidět, že stačí opravdu málo k tomu, aby schopná kapela dokázala v mysli posluchače / diváka zanechat citelný dojem v dobrém slova smyslu.

Po chvilce klábosení s přáteli se nevelkého podia zhostilo skladatelské duo Mantar z Německa. Až do těchto minut pro mne velká neznámá. Přiznám se, že jsem se neobtěžoval ani poslechu náhodných ukázek na všemožných sítích, kde jen lze v současnosti najít zvukový záznam. O to zvědavěji a zapáleněji jsem kapelu zkoumal a chvilkami i hltal. Nasazení kapely bylo divoké stejně jako muzika, kterou bicmen společně se zpívajícím kytaristou do lidí hrnuli. Nicméně začátek setu byl trochu nijaký a jak se říká nemastný a bez soli. Pak se těleso konečně rozhýbalo a sypalo jednu skladbu za druhou. Ty koketovaly s heavy melodičností, punkovým feelingem a sludge výrazem. Některé pasáže byly zbytečně dlouhé a překombinované, jiné zas frčely příjemným způsobem. Určitě se mohlo hrát o jednu, nebo dvě skladby méně, jelikož by zbylo víc prostoru pro kapelu pozdější a vpravdě laťku vlastního setu už nebylo kam posouvat. Každopádně jsem si skupinu užil, neurazila a zároveň nepřeválcovala. I tak jsem si po dohrání koupil jejich jedinou MC.

No a poslední třičtvrtěhodinka patřila už výhradně americké formaci Inter Arma. Hrací čas započala rozvážně, polehoučku, pozvolna, tak jak se na správnou atmosférickou kapelu patří. Těžko řadit jejich žánr ke sludge nebo doom nebo post škatulce. Jsou to umělci vybírající z každého to důležité a kladou důraz na momentální naléhavost. A to se jim dařilo. Třeba ty kytary hned na začátku setu mi zkrátka připomínaly Davida Gilmoura. Pak se mašina hecla do pohybu a pozornost dokázala udržet po celou dobu akce. A to doslova, jelikož každá pasáž je trochu jiná, chvilkami pánové drobátko experimentují se zvuky, jindy to do vás cpou po lopatách. Jeden se nestačí divit, co všechno za tu necelou hodinu lze zvládnout. Na příklad když nastoupila skladba ‘sblood (kterou jsem upřímně na playlistu vůbec nečekal), šlo o vyloženě uhrančivou záležitost. Pozornost strhoval zejména bubeník, který hrál sice jednoduše, za to s velkým nasazením a neuvěřitelnou výdrží.

Ta necelá padesátka lidí dostala výživnou porci valivé muziky. Někteří se ihned revanšovali koupí vcelku bohatého distra, které bylo především za překvapivě roumné ceny (příklad: 2LP kolem čtyř stovek). Nehledě na to, že zpěvák, který jej prodával, byl opravdu přátelský a hrnul vám do kapes ještě placky a samolepky s logem kapely. Jednoznačně povedený koncert, postrádající vyloženě hluchých míst.

Autorem fotografií je Coornelus, kterému tímto děkuji. Celá galerie je k vidění na portálu Photomusic.