Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

King Dude mezi námi vždycky byl jako taková připomínka starších, jednodušších časů, kdy člověk ještě byl očima tam, kde zrovna byl, cigarety tolik neškodily zdraví, maso bylo masitější, obloha modřejší, nuda inspirativnější, holky nedostupnější a auta hlučnější. Tuto iluzi si buduje dobrovolně sám a věřím, že vyznívá-li občas směšně a přehnaně, celé je to jeho záměrná snaha o ten nejsušší humor, jež se rodí někde v podobných roklinách, jako zamračené vtipkování jiného nadalfa samce, Petera Steela. Vlastně mě až překvapilo, že s jeho přístupem, povahou i rozličným charakterem vystoupení si Král Týpek s sebou stále tahá ty samé doprovodné hudebníky, kteří tak musí mít často nervy nadranc.

Zadumané pobrnkávání tohohle chlapa jsem v Praze navštívil již potřetí. Hned dvakrát se zde totiž zastavil v roce 2017 - poprvé společně s americkými gotiky Drab Majesty a poté na podzim, kde doplnil v roli headlinera koncert dramaturgické divočiny (Dolch), Ruins of Beverast a Caronte. Zejména druhá jmenovaná párty byla vskutku zábavná, Dude byl již od prvního songu patřičně na sračky, hlas mu ujížděl do všech stran, při jednom z nemála retardovaných monologů ho požádal kytarista, zdali by si zatím nemohl dojít na záchod a při závěrečných dvou písních už předváděl se svým vokálem takový věci, že se chlámal i zbytek kapely.  

Možná i to byl důvod, proč protentokrát již nestála za jeho návštěvou produkční banda z Obscure Promotion, jež se o něj doposud starala, a místo toho se koncert odehrával pod hlavičkou A.M.180 Collective, jež jinak má prsty v hrůzyplném festivalu Creepy Teepee. To s sebou přineslo například další výměnu prostoru (předchozí štace se odehrály ve Futuru a Modrý Vopici) a to tentokrát na strahovskou legendární 007, která tento rok slaví fakin 50 let svý existence. Let's make some noise! Pane jo, co já v tom klubu zažil, kdy já tam byl vlastně poprvý? Mohlo mi být patnáct, šestnáct? Určitě si pamatuji, když jsem tam byl někdy kolem roku 2008 na koncertě kapely První hoře, kde jsem už při druhým songu přistál hlavou v kopáku. Když jsem pak nějaký čas bydlel v Dejvicích, chodil jsem tam pravidelně v úterý na antifácký hardkóry ve stejnym smyslu jako jiný lidi chodí do posilovny. Vlastně jsem se zastyděl, jak dlouho jsem tam zase nebyl a přitom hned jakmile jsem do onoho klubu opět sešel po příkrých schodech, tak jsem se zatetelil. Nízké stropy, nálepky, šero, pivo v lahvi (tzv. pivísko, moje úchylka), panáky až po okraj, sympatická a pořád stejná skvadra za barem či možnost hudebníka opřít se rukama o betonový trám před pódiem. Jak já to tam mám rád. Doufám, že klub přežije současnou krizi kulturních prostorů a potáhne to nadále v plný akci ještě další dekády. No úplně jsem se zasnil, zpátky ke koncertu.

Bohužel jsem nebyl s to stihnout předhazovače, což byl pro mě neznámý jednočlenný hlukový projekt šumařˇˇˇ (ty debilní háčky potom jsou tak správně), nicméně co jsem slyšel od dříve příchozích přátel a známých, někteří prý měli v uchou i škvora a znělo to líp, nicméně posoudit nemohu. Spíš po krátké rešerši mi to přišlo jako né zrovna ideální volba zahřívacího projektu před temně folkovou melancholii Krále. Každopádně šumařˇˇˇ se pak v zásadě vystřídal s lidmi, jež v průběhu jeho setu vesele venku pokuřovali a klub se tak příjemně zaplnil. Zase na jednu stranu správný noisový hudebník by za tohle měl být na sebe trochu pyšný. Jinak dělá něco blbě. 

Když vkráčela na beton, jež znamená Klub 007, hlavní kapela, mumraj lidí ohleduplně ztichl (až na jeden speciální exemplář v první řadě, který unikl odněkud z voliéry a hodlal si znovunabyté svobody náležitě užít), než se rozezněl první tklivý úder do strun songu Velvet Rope. Zkontroloval jsem, co se na celé kapele doposud změnilo a snad až na to, že zpěvákovi dorostla druhá brada, kytarista Tosten Larson (mimochodem autor zatím méně známého, ale minimálně srovnatelného kytarového projektu The Dark Red Seed) se taky trochu spustil a bubeníkovi již rostl první knír, tak vše zůstalo víceméně při starém. Ono je to ve výsledku jedno, protože dříve nebo později se zrak víceméně uzamkne na překrásné a velmi svébytné baskytaristce Lee Newman, kterou si s přáteli navzájem půjčujeme do vlastních fantazií a kdykoli ji vidím, tak se můj pohled změní na takovou tu animovanou postavičku, ze které létají do vzduchu srdíčka, která nad hlavou pukají. 

Setlist aktuální turné je tišší, melancholičtější a pomalejší, než byly ty předchozí. Odpovídá to charakteru posledního alba Music To Make War For, nicméně výstupu King Duda to nijak nepřekáží. Naopak při tak blízkém kontaktu s publikem, jaký Klub 007 umožňuje, se ona intimní rovina osvědčila i více než téměř až nepatřičný výbuch agresivity písně Sex Dungeon (USA), jež vlastně tuto stránku jeho tvorby zastupovala jako jediná. Novinkou pro mě bylo nové zakomponování právě Lee Newman v roli vysokých, podkladových vokálů v několika písních, kdy mě poměrně překvapila čistota a hebkost jejího hlasu ve srovnání s chlapeckou náturou jejího vzhledu. Co opět nepřekvapilo (leč nevadilo), byly časté vokální ústřely Duda někam úplně do zadku, které ale přidávaly celému vystoupení na sympatické autentičnosti a bylo docela zábavné sledovat, jak čas od času zpěvák s nelibostí zjišťuje, že aby přeřval kytary, tak se do toho musí položit s podstatně větší vervou, než měl původně v úmyslu. Obecně zvuk kytar byl tentokrát bohatší a nebyl jsem sám, kdo si všiml, že v některých písních je jejich zvuk doplněný o pár tónů a vyhrávek navíc. Nepochybně kreativní práce Tostena Larsona, jehož sólová tvorba je jinak hudebně komplexnější než ta Dudova. 

Moment, kdy došlo k úžasnému souznění publika s interpretem, jež nadále provázel celé to krásné představení, byl bezesporu během písně Jesus in the Courtyard, kdy jej posluchači doprovodili sami svým zpěvem, což Kinga tak nějak dojalo, že začal pět ódy na to, jaký jsme to nejlepší publikum a kdesi cosi, nicméně něco mi říkalo, že jeho nadšení nebylo úplně hrané. Od té doby se jeho otevřenost a komunikace podstatně více rozzářily směrem k posluchačům a i jsme se něco dozvěděli mezi písněmi v jeho tradičních krafacích vstupech. Když zdánlivě kapela opustila s písní Miss September pódium a poslala do éteru svůj oblíbený trolling, totiž známou píseň Lucifer's the Light of the World ze záznamu, nikdo se moc neměl k tomu odejít a zatímco my jsme si vesele vyzpívávali nahlas tu pěknou písničku o Luciferovi, tak zleva rádoby nenápadně vykoukla ještě hlava protagonisty a když překvapivě zamhouřila na stále zaplněný prostor před pódiem, vyrazila i s celým tělem, kytarou a cigaretou poděkovat dalšími dvěma písněmi. A to dokonce tak, že si je publikum mohlo vybrat. No co vám budu povídat, vypadalo to tam jak v britskym parlamentu. Zleva kamarádovi přeskakoval hlas mezi Spiders a White Hands, zprava si děvče vydupávalo Who Taught to How to Love Like That (kteroužto prý nemůže hrát bez svého kamaráda Deb Demura z Drab Majesty, přičemž přiznal k mému překvapení, že ten ji dokonce i složil), nicméně výběr nakonec padl na ony Spiders i s věnováním a finální Luciferovo světlo v akustické verzi.

I po koncertě, když člověk od baru poslouchal potulující se hudebníky, z útržků hovorů zachytil, že tentokrát byli z výsledku večera také překvapivě nadšeni. Část toho zážitku určitě přisuzuji i onomu malému semknutému prostoru klubu, které z celého koncertu udělá na chvilku prostě takovou hezkou klubovnu a právě onomu projevu King Duda, chlapa z jiného desetiletí, kdy na každou otázku existovala jen jednovětá odpověď, hrozně sedí. Cítili jsme to tam všichni.