Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Předem avizuji, že tento report nebude zahrnovat pohled na naprosto všechny kapely, které na festivalu vystupovaly. Jednak by to pro mě ani nebylo možné, za druhé to vlastně ani nebylo účelem mé návštěvy. Chci tímto reportem, stejně jako tím minuloročním, shrnout dojmy z jedinečné monstr-akce svého druhu. A to ze všech stran. Na kapely jsem nebyl sám, dorazili jsme ve čtyřech, z čehož bych opět rád citoval mého kamaráda z Krkonoš, co má trochu jiný stylový záběr a některá vystoupení budou čistě na něm. 

Tak především Metalfest má jednu obrovskou výhodu, která dominuje proti zbytku festivalové konkurence (v rámci metalového zaměření festivalů u nás v ČR). Má neuvěřitelně úžasné místo konání a podobně úžasné okolí. Nejste na letišti, kde se není kam schovat a kde mnoho kapel prostě neuvidíte, jak byste chtěli, protože to prostě díky rovné ploše nejde. A na tribuny se nevejdou všichni. Lochotínský amfiteátr je geniálním místem, kde vidí prostě všichni a který dokonale obklopuje scénu (však to také chválí většina vystupujících kapel). A pokud si chcete odpočinout, můžete se prostě natáhnout vedle v parku na trávu, zajít do výborné kavárny kousek vedle na kávu nebo se prostě cournout městem. Tuhle možnost jsem si prožil pouze v Ostravě, ale to je zcela jiný typ akce. 

Festivalu lze vyčíst opakující se kapely, stejně jako jeho bratříčkovi ve Vizovicích, který je tento rok téměř naprostou kopií minulého Metalfestu. Na festival jezdí prověřená a zavedená jména, jeho velké zaměření na folk-metal, heavy-metal a symfo-cokoli určitě nesedne všem. Ale rok co rok se snaží přicházet s něčím novým, tento rok si myslím, že byl znát jistý progres v metal-coreových kapelách a celá Metalfest mašina přičichla víc death metalu (minule zase thrash, kterého bylo opravdu hodně). Ta muzika je tady ale hodně dobře propojená se všeobecnou pohodou, jakou lze v červnu zažít málokde. Pokusím se postupně přiblížit, o čem mluvím. 

Ročník 2023 byl už pevně propojen s čipy na pití a jídlo, což si myslím, že byl minule ideální krok a ten se osvědčuje i nadále. Měl jsem sice tu čest pokecat s návštěvníky festivalu, kteří se prostě nechtějí přizpůsobit a představa čipu je pro ně komplikovaná. Jde ale o zvyk, i oni postupně museli uznat, že všechno je tím rychlejší. A pro festival více pod kontrolou. A že si lidé už první den měnili i čtyři tisíce na osobu, což je slušná řacha. Když už jsme u systému, jakým festival funguje, asi největší změnou bylo zpoplatnění kempů, do minulého roku zadara. Velká nevole, jaká se na pořadatele snesla, je z mého pohledu nesmyslná, leč jsem to očekával. Lidé budou remcat u každé kačky navíc, přitom zpoplatněný kemp je běžná záležitost a každý častý návštěvník by s tím měl počítat. Už nemohu posoudit, zda to zároveň znamenalo čistější zázemí, pitnou vodu a další věci – opět jsme bydleli u Boleváku. Sem festival zavedl poprvé kyvadlovou dopravu, což kemp Ostende zaplnilo doslova hlavou na hlavě (proti minulému roku to bylo fakt hodně znát). Autobus odjížděl od ZOO a dokázal nás zavést někdy až přímo před vjezd do kempu, naprostá paráda a řešení pro ty, pro které byl do té doby tento kemp příliš vzdálený. 

Na festivalu opět potěšil velmi barvitý výběr jídla, kdy snad nebyl člověk, cy by si nevybral dle svého vkusu. Vedle nudlí a hamburgerů jste si mohli dát výbornou pizzu nebo dokonce sushi. Opět potěšil chleba s množstvím pomazánek (krajíc, co člověk málem nepobral), obrovské množství grilovaných mas a sýrů, brambůrků a opět i bezmasých pokrmů. Tohle je fakt paráda. Chybělo pouze kafe, které výborné a vlastně skutečně jen jediné, dělali dole u vchodu do areálu. Proč nebylo uvnitř areálu, netuším, mnoha lidem by vedle energy drinků i tohle docela bodlo. Vedle klasické nabídky piv se ujal i stánek minipivovaru, též povedené obohacení (ale zase zmizel Kingswood). Na známých místech jste i mimo areál našli „své stánky“ a člověk byl opět spokojen, jak příjemně si tu lze prostě jen užívat a být skrytý pod stromy. Areál a blízké okolí je prostě super.  

Když jsme v pátek dorazili do areálu, rozjetí The Unity pomalu končili a neznali vůbec špatně. S partou jsme se snažili odhadnout věk bělovlasého kytaristy, který vypadal jako Saruman. Dodnes si nejsem jistý. Jejich power metal byl naživo příjemně nakažlivý, kapela poměrně energická a nebylo jim co vyčítat. Každopádně natěšeni jsme už byli na nastupující kapelu, která byla jedním z největších důvodů, proč jsem na tento ročních jel. 

Finové Insomnium jsou tady už pozdních devadesátek a stále chrlí desky, což tedy klobouk dolů. A ta aktuální, na tu jsem se velmi těšil. Žel nedopadlo to tak, jak by mělo, a to ze dvou důvodů – tuto kapelu zazdilo světlo, protože jejich temné odstíny v pět odpoledne v červnu prostě neucítíte. Tahle bolestivá muzika nemá sílu zaujmout, pokud ji neobklopí tma, která ji přikryje a znásobí tohle jedinečné kouzlo. Věcí druhou bylo prokletí špatně nazvučeného vystoupení, které tolik bolelo především v minulém roce, kdy co kapela, to dost rozdílné dojmy. Finové Insomnium jsou postaveni na kytarové hře, kterou ale zvukař totálně zazdil a udusil tak poslední šanci na nějaký větší zážitek. V tom případě kapela může makat na tisíc procent, ale není jí to nic platné. 

Stratovarius – jejich poslední deska je živou vodou pro kapelu, která vydala jednu ze svých nejlepších nahrávek. Příjemné vystoupení i pro mě, protože nejsem fandou power metalu v krystalicky čisté podobě, přesto smekám. A zároveň smekám i tomu, že si kapela vozí aparaturu a sami si pánové zvučí! Velmi příjemné překvapení a přehlídka pozitivní energií sršícího vystoupení, které předvedlo kapelu jako vynikající muzikanty (dalece přesahující hranice stylu). 

A že nastane pořádnej cirkus, jsem očekával nejen já. Avatar znám z desek a očekávaná silná změna stylu byla příjemná, což nebylo poprvé na Metalfestu. Mixování odlišných stylů je skvělý tah. A ono to neskončilo, co se týká míchání stylů ani u samotného vystoupení kapely. Johannes Eckerström je totální šílenec, který předvedl Marilyna Mansona na steroidech v kombinaci potrefeného klauna, co umí vyzpívat jak coreový řev, tak power-ječáky. A pije zásadně z konvičky, kterou se jinak určitě dolévá mazivo do traktoru. Show Avatar je vyhlášený vývozní artikl (však nám kapela prozradila, že US turné je už v očekávání) a není se čemu divit. Tohle jinde neuvidíte. Kolikrát lze takové vystoupení přežít? Neuvěřitelná hudební smršť, plná sekaných pasáží a cirkusové muziky, rockových uvolnění a třeba i cirkusového blbnutí. Zároveň pro kapelu není problém se doslova lusknutím prstu změnit v Rammstein-industriál a prát do lidí pochodové rytmy za výrazné pomoci elektroniky. Mimochodem výborný zvuk vystoupení. Na deskách kapela nepůsobí takhle, všem doporučuji tohle vidět naživo, je to o dobrých 100% silnější zážitek. 

A protože v nejlepším by se mělo odejít, přenechal jsem štaci kolegovi-kamarádovi, který ještě odkoukal hvězdnou sestavu Arch Enemy. 

Na úvod musím poznamenat, že předchozí AVATAR svým živelným cirkusovým vystoupením nastavili laťku tak vysoko, že bylo opravdu problematické ji překonat. Dle mého čistě subjektivního názoru se to nakonec skutečně nepovedlo. Ale zpět k „Úhlavnímu nepříteli“… vidět živě tento melo-deathový hvězdný tým, je samo o sobě zážitek. Co post, to naprostý mistr svého nástroje. To platí i o Alisse, jejíž potenciál se mi ale zdá v kapele těžce nevyužitý. Na aktuální desce jsou lehké záblesky jejích ostatních hlasových poloh a také vesměs tyto nové písně byly tím, co vyčnívalo ze setlistu. Bohužel celkové vyznění koncertu hodně poznamenalo zvukové upozadění nosné kytarové linky v písních, kterou ostatní nástroje prostě přehlušily. Přitom zvuk jednotlivých nástrojů byl čistý, srozumitelný, ale bohužel bez melodie. Musím se zároveň přiznat, že jsem živě kapelu viděl poprvé, a tak nevím, jaký je její zvukový standard. Mě tento zvuk ale neoslovil, ba naopak mi poměrně pokazil dojem z jinak povedeného koncertu, kdy kapela odvedla naprosto profesorský výkon a Alissa odzpívala a odeřvala také prvotřídně.

Druhý den jsme zahájili až s Megaherz, kteří se svou mašinérií výborně obohatili festival, protože to prostě bylo opět jinak. Tihle kluci hrají Neue Deutsche Härte, styl který definovali slavní Rammstein a který si s nimi „spletete“ velmi snadno. Velká gesta, industriální podklad, riffující kytaristé a hlučná tvrdá basa. Strojové bicí a pomalované obličeje, které mohou vyjadřovat cokoli od nespokojenosti se sociálními poměry, až po přehnaně divokou noc. Kapela sázela jeden hit za druhým, ale bohužel se to postupně začalo ztrácet a slévat dohromady, protože hodina muziky postavené na jednoduchých základech omrzí. My jsme nakonec poslouchali za pochodu mezi stánky, což se nakonec příjemně neslo areálem a kapela mohla být s výkonem spokojená. 

Cvoci Nanowar of Steel byli o poznání šílenější cirkus, který nebral vážně zhola nic a větší extrém rozdílu ve stylu snad ani nemohl přijít. Tito Italové przní, co jim přijde pod ruce a to s takovým šarmem, až mi spadla brada. Neznal jsem je (kamarád ano), netušil co čekat a vystoupení mě uzemnilo. Tohle prosmějete, nechápavě kroutící hlavou. Pařící hlavonožec s nafukovacím telefonem, plyšová sova nebo příjezd na nafukovacím zvířátku? Není problém. Zábavná kapela, která vlastně není tak úplně „metalová“, ale zapadla sem dokonale. 

Turmion Kätilöt – čert ví, co to bylo za šílenost. Zmaštěný zvuk, ve kterém se polovina věcí patrně ztratila. Dva zpěváci, z nichž ani jeden se nepouštěl do větších akcí (proč tedy dva?) a industriální dusot, který ale vlastně vůbec nebyl progresivně současný. Slitá produkce do sebe, po čase mě to přestalo bavit, ačkoli snaha se kapel rozhodně upřít nedala. Mají velký počet desek, ze kterých pokud hráli napříč, nepoznal jsme sebemenší rozdíl. Což tak asi působit nemělo. 

Jonne Järvelä a Korpiklaani, taková milá jistota, kterou jsem viděl podruhé a vlastně jedna z kapel, u které jsem s folk-metalem kdysi začínal. Teď už jsou to pánové v letech a zejména Jonne už nezpívá jako kdysi (bylo to hodně znát). Já mu ale odpustím cokoli, za to příjemné nasazení a prostě za to, že tahle kapela stále ještě aktivně hraje a on sám vydává dokonce sólové desky (čistě folková produkce). Vystoupení plné naprostých hitů, co roztančilo asi každého, kdo tuhle severskou „polku“ má rád. Základ, který je třeba v životě aspoň jednou vidět (pokud berete metal s folklórem vážně). 

U hlavní hvězdy večera bych rád předal slovo kamarádovi, který tuto kapelu poslouchá o poznání aktivnější než já a jeho hodnocení je tedy více erudované. 

Powerwolf, kteří nastoupili po dvou hodně veselých kapelách (Nanowar Of Steel a Korpiklaani), museli navodit vážnější atmosféru, kterou ke svému vystoupení potřebují. To se jim povedlo hned, protože za zvuků úvodního intra se prakticky setmělo. Pak už začala čirá radost z hudby a ze vzájemného souznění s publikem. Když moderátor festivalu kapelu uváděl, hodnotil situaci kolem skupiny slovy: „Když tady Powerwolf hráli minule, přijeli se třemi kufry a dnes jsou tady se třemi kamiony“. Ale nebyl to pouze materiál na velkou pódiovou šou, ale také obrovské nadšení a chuť hrát, kterou si kapela do Plzně přivezla. Nikdy jsem tady neviděl takřka kompletně zpívající, tleskající, broukající a tančící amfiteátr, který opravdu praskal ve švech. Bez nějakého velkého povzbuzování kapelou diváci reagovali „na první dobrou“ a děli se věci… Vzhledem k šíři repertoáru kapely zněl éterem jeden hit za druhým. Když začaly úvodní tóny jediného pomalého songu večera a Lochotínský kotel se rozsvítil světélky tisíců mobilních telefonů, vysloveně běhal mráz po zádech. Zvuk včetně zpěvu byl naprosto krystalický, scéna a světla vkusná, pyro a využití Falkových obrovských varhan pouze na dvě písničky už byla jen taková třešinka na dortíku. Powerwolf potvrdili svoji pozici headlinera festivalu s naprostou lehkostí a přirozeností.

Den třetí a trochu smutku nad tím, že je to den poslední. Těšíte se jak dlouho, rok? A najednou tu máte konec velké show. 

Užili jsme si Thundermother, protože holkám to šlape a naživo je to paráda. Staré časy, které se ji valí ze strun, to byla obrovská pohoda. 

Vrátili jsme se do areálu až na Ensiferum, kteří minule nepřijeli a náhrada v podobě Elvenking prostě nebyla plnohodnotná. Tihle Finové, to je jiné kafe a myslím, že nejen mě odrovnali suverénním vystoupením, kdy se skutečně všichni mimo bubeníka dostali ke zpěvu a neuvěřitelně dobře to celé podali. Tohle je skutečně epický folk metal se vší parádou ze severu, kterou jsem tu minulý rok hodně postrádal. Výborné!

Finální dvojice kapel nemohla zklamat a nebylo než žasnout. Obě kapely diametrálně odlišné vlastně svým způsobem i od produkce zbytku kapel tohoto ročníku, zároveň takhle po sobě hodně odlišné vnímání jiných poloh metalu. 

Testament a jejich pojetí thrash metalu od mistrů řemesla. Vidět naživo Chucka, Petersona nebo Alexe Skolnicka a na basu Steve DiGiorgio, který byl snad všude… náhul, zahraný s krásným nadhledem od legend žánru. Kolik velkých jmen už tou kapelou prošlo? James Murphy, Nick Barker, Gene Hoglan… 

Behemoth. Ono tohle slovo stačí, aby člověk v areálu všeho nechal a šel se aspoň na chvíli podívat na kapelu, která to celé uzavírala. Bílá plachta a pak jejich pekelné pojetí blacku a deathu, krásně nasypané, disharmonické a podpořené výborným nasazením. Zvuk zpočátku nebyl z nejlepších, ale doladili to, až z toho vystoupení pomalu sálala ona pekelná síra. Kapela není pro každého, mnoho lidí odcházelo v průběhu jejich vystoupení (i proto, že večer odjížděli domů, aby šli v pondělí do práce). My jsme si to užili až do „vyvolávání“, po kterém to hoši uťali asi zbytečně brzy, ale nevadilo. Tuhle kapelu je prostě lepší vychutnat si na samostatném setu. 

To je pro tento ročník vše. Dojmů vrchovatě, postupně ale sílí pocit, že sem prostě člověk jezdí kvůli kombinaci toho všeho dohromady. 

Pár postřehů na závěr. 

Tentokrát jsem si s kamarády nepřipadal jako nejmladší člen této sešlosti. Asi proto, že výběr kapel byl jiný, minule to bylo postaveno na legendách (Running Wild, Doro), teď na současnějších, mladších kapelách. 

Metalfest je vždy přehlídkou vkusně oblečených lidí, jen některým chybí sebereflexe. Špeky lezoucí z ok punčoch byly tento rok patrně největším hitem. A to vydržíme hodně. Skutečně si někteří myslí, že je to sexy? 

Tímto rovněž děkuji pořadatelům za udělenou akreditaci. Zároveň děkuji za fotky, které mi byly k dispozici.