Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Michal Ambrož ve středu oslavil své šedesátiny a na rozdíl od šedesátin ve stylu Umbrtky, byla tato pocta složena trochu jinak - tedy žádná rypadla, buchary, jaderný průmysl - slavilo se koncertně s několika hosty napříč big beatovou scénou.

Palác Akropolis uvítal opravdu hojný počet fanoušků (odhadem přes 300) a já po nějakém čase opět viděl našlapaný sál. Kolem sedmé hodiny večerní jsme s paní Bhutovou prohlíželi bohaté zdobení vnitřku budovy, zakoupili jsme studené nápoje, okoukli merch a zaujali místo kousek od zvukaře a jeho aparátu Allen & Heath. Netrvalo vypít ani jedno pivo a už se na podiu objevil samotný oslavenec Michal Ambrož a moderátor Standa Rubáš (možná jej znáte z rádia Beat).

Drobné úvodní slovo a pozvání na prkna přijal první host Luboš Pospíšil v doprovodu Páji Táboříkové. Odehráli tři akustické skladby typické pro Lubošův rukopis, tedy s folklorním duchem a písničkovou energií kořeněnou big beatovou vlnou. Jednalo se o rozvíření éteru, aby dav pod podiem (a na balkoně) zpozorněl. Hudba zaujala, přijetí bylo vřelé a tak se mohlo vesele pokračovat; následovala Hudba Praha.

O jejích kořenech jsme si letem světem psali v nedávné době v rámci seriálu Zapomenutá dema. Kapela nastoupila v nové sestavě, kterou udržuje od roku 2009, a předvedla set, kde se kladl důraz na věci starší. Vlastně se hrálo jen do období alba Maják, na tvorbu z desek Divoký srdce a De Generace vůbec nedošlo, což je možná škoda. Hrálo se s velkým nasazením a naprosto chladnou vyrovnaností - úsměvy, soustředění, okaté užívání si vlastní muziky. Takto přirozený a přitom citlivý koncert aby jeden pohledal, skupina si na nic nehrála a čistě muzicírovala s jistotou a neskrývanou radostí. Nutno pochválit i zvuk, který dal dobře vyniknout oběma saxofonům i všem strunným nástrojům, včetně bicích a hlasu zpěváků a zpěvaček. Zazněly skladby Je divnej, Brejličky, Časy zlý, Maják, Všechno je naopak, A tak dál, a na závěr Máma, Táta.

Jako další host přišel pogratulovat někdejší Michalův učitel kytary na konzervatoři (na svůj věk velice čilý a usměvavý pán), který slavnostně předal dárek v podobě zarámované velké fotografie Michalova rodiště – Okrouhlice.  Další pozvání na podium přijal Vladimír Mišík, ovšem jeho set jsme strávili dýcháním čerstvého vduchu, protáhnutím kloubů od těsného davu, doplněním kelímků a dalšími činnosmi.

Na scénu přichází kapela Divoký srdce, tedy skupina, která vznikla v době po vydání řadového alba Divoký srdce od Hudby Praha. Jejich tvorbu neznám a přiznám se, že tohle byla vlastně má premiéra (ačkoliv skladbu Kajuvej mám v povědomí). Jejich hudba mě ale bavila, tři hrající kytary, jež se vzájemně doplňovaly, byly skutečně úžasným zážitkem. Jejich zvuk a styl hry byl uchvacující, naprosto precizní a především upřímný, svědomitý a nenásilný. Žádná křeč, jednoduše pohoda. Jeden z kytaristů v jistých momentech vzal do rukou dokonce i housle, čímž atmosféru koncertu posunul opět o kousek dál.

Během vystoupení Divokýho srdce došlo ještě k návštěvě tří hostů. Jednu skladbu si s nimi na postu zpěvu střihl Jan Haubert, kterého jistě znáte z kapely Visací Zámek, a jako další přišli pogratulovat Vratislav Brabenec a Josef Karafiát, zbylé torzo legendárních The Plastic People Of The Universe. Tato dvojice spustila svou vlastní improvizační hudbu, kterážto byla odrazem toho, co se u nás hrálo za dob hlubokého totalitního režimu. Atmosféra v sále byla rázem těžká, na druhou stranu asi málokdo dokázal pochopit smysl této muziky, jelikož šlo o ryze dekadentní projev - ševelení klarinetu v doprovodu elektrické kytary však mělo své kouzlo. Z důvodu lehké zdravotní indispozice - však je Vratislavu Brabencovi přes sedmdesát - byl koncert ukončen předčasně, avšak ovací sklidil skutečně hodně. Uctění památky legendy undergroundu bylo pokorné, Divoký srdce se vrátilo na podium a to s dalším hostem, kterým byl Tony Ducháček ze známé rockové bandy Garáž. Odzpíval jednu skladbu, pogratuloval a zase zmizel v bujaře slavícím zákulisí.

Kontrastem k předchozímu těžkému undergroundu se stali Tata Bojs, kluci, kteří s muzikou začali ještě před obdržením občanského průkazu, a kteří hrávali jako předskokani Jasné Páky, takže nebyl důvod nepřijít na oslavu. Performance byla moderního rázu, na DJ pultu spustili opakující se motiv skladby Špinavý záda od Jasné Páky, a vysvětlili, že rytmus má 60 BPM (tedy 60 úderů za minutu). To jest naše narozeninové číslo. Tata bojs se však rozhodli jako dárek Michalovi nadělit ještě několik let navíc a tak postupně přidávali a přidávali, až se dostali na rovných 100 BPM. Odehráli legendární refrén (ovšem v původním rytmu) za doprovodu mix pultu - škrábání desek a rytmického bubnu. Nutno přiznat neotřelost a originalitu.

Na úplný závěr přišlo vystoupení kapely Jasná Páka. Do role zpěváka se postavil koudelnatý Petr Váša, na podium přišly další dvě zpěvačky (Pája Táboříková a Magdalena Ambrožová), bicmen David Koller a další ansámbl. Hrálo se pěkně, hrálo se od podlahy, a to letité vypalováky, kde nechyběly věci jako Majolenka, No Sex, No Drugs, Pal Vocuď, a závěrečná Špinavý záda. V průběhu koncertu na podium ještě přišly dřívější zpěvačky kapely a úsměvy se rozzářily na všech lících kapely i nás fanoušků. Šlo o krásné a neuvěřitelně přátelské vystoupení, které skončilo ohlušujícím potleskem a přídavkem Mámo neper/ Paralet.

Na celém večeru bych vyzdvihl zejména to, že se jelo bez přestávky. Pořád se něco dělo, pořád se bylo na co koukat. Navíc byl všude cítit přátelský duch a pospolitost, a i když nejsem pamětníkem doby a i mé současné hudební vyznání je mírně odlišné, koncert jsem si bez výhrad užil. Tuším, že rodiče a strýcové by mi mohli tento koncert závidět.