Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Chlapci z Algiers jsou pilné včelky. Prakticky přesně před rokem řídili pražskou Lucernu (viz report) v rámci prezentace svého veleúspěšného alba Underside of Power (viz naše recenze) a nyní opět vrazili do dveří toho samého klubu s deskou novou, zvanou There Is No Year. Tato nahrávka má v lecčem odlišnější charakter. Byla nahrána za pouhé dva týdny v limitované produkci a oproti předchozímu, revolucí a nespokojeností načichlému titulu, je výrazně tišší a osobnější. To však tvrdím po zatím jediném poslechu, protože Algiers nahrávají desky rychleji, než já je stíhám poslouchat. Pro účely jejich živého projevu je důležité hlavně zmínit, že oproti gospelovým a rockovějším postupům jejího předchůdce je novinka více elektronická a soulová. Takže našlapujte potichu a moc nekřičte. Leckdo by vás mohl při poslechu tentokrát slyšet. 

Změna nálady se projevila i absencí loňské výzdoby, kdy byly po balkónech rozvěšené bannery s protesthesly. Stejně by nebyl čas se na ně dívat ani v mezičasech, protože pódium vypadalo jako výloha dobře vybavených hudebnin. Sice od minule chyběly vprostřed rhodesové klávesy, které nahradily nějaké standardní a na převoz určitě výrazně praktičtější, ale jinak se ve světlech blyštěly všelijaké kytary, dvě basy, synťákové krabičky, tamburýny a kdejaké další erotické náčiní. Měl jsem bohužel dostatečný čas si to všechno detailně prohlédnout, protože jsem zkušeně dorazil do Lucerny přesně s posledním úderem předhazovačky Esya. Obecně pořádat koncerty ve všední den od šesti mi přijde dost na loket, vždyť nejeden člověk je v tu dobu ještě v práci (tady!). A i když jsem s úderem sedmé vyletěl ze svého pracovního letoviska, postavil se přes rozjetou tramvaj, na Národce srazil v běhu dítě s babičkou, slepce, jeptišku, štěňátko a přeživšího holocaustu, tak v 19:34 bylo vymalováno. O to víc mě to pak vzteklo, když jsem po akci zjistil, že tomu tak bylo pravděpodobně kvůli včasnému začátku nějaké pofidérní devadesátkové diskotéky pro lidi, kteří musí být fakt totálně v hajzlu dle toho, co jsem tam pak viděl. 

Takže k Esye nemám nic. A štve mě to. Prý je dobrá. Koneckonců se jedná o nový sólový projekt baskytarisky světoznámých Savages, což vzbuzuje minimálně důvěru. Leč bohužel. Můžeme tedy přejít přímo na Algiers. Jejich rozložení písní na večer bylo vytvořeno v naprosté rovnováze mezi aktuálním a předchozím albem. Mnohdy to pak budilo dojem poměrně schizofrenního setu, protože teprve přikládáním k sobě písní z Underside of Power a There Is No Year vyleze na povrch ta výrazná změna v přístupu k hudební tvorbě mezi oběma alby. Celý večírek sice začal titulní a první písní z nového alba, která je jedna ze dvou rychlejších elementů na něm, ale s výjimkou punkové divočinyVoid (který je tím druhým elementem) pak s každým novým kusem celý set rapidně zpomalil. Osobně to nevnímám jako výtku, ostatně si myslím, že jakkoli se Algiers otírají o obrovské palety tvůrčích postupů i žánrů, s každým takovým hudebním dobrodružstvím pracují prvotřídně a nepůsobí to jako zhůvěřilá manýra. Jejich koncertní problém je v pak něčem, co by se filmovým jazykem dalo charakterizovat jako nedostatečná dramaturgie. Vychází to z onoho hudebního chameleonství, nicméně pokud v jedné písni zpěvák tiše soulově pěje do minimalistického elektronického beatu a v dalším se opírá šest nástrojů do gospelově-punkové metelice a říká si o živou participaci publika, nemusí to fungovat na sto procent. Já osobně mám problém takto rychle přepínat mezi náladami. Když ve mě doznívá bezhlasný smutek písně předchozí a už se po mě chce zahajovat revoluce v písni o 210 BPM, mám z toho ve své blonďaté hlavičce akorát bordel. 

Ona je to pak jediná skvrna na kráse celého koncertu, protože jinak se toho za rok naštěstí příliš nezměnilo. Bubeníkovi vepředu vlasy nedorostly, multi-taskingový basák drogy brát nepřestal a samotné čelo kapely, Franklin James Fisher, má stále neoddiskutovatelné charisma, jakkoli toho na koncertech moc nenakecá. Za mikrofonem je to však stále velký pán a ta čistota jeho vokálu za jakékoli situace mě v mé žárlivosti snad až irituje. Osobně mi sedí více poloha kapely v rychlejších, punkovějších vodách, kombinovaných s jižanským gospelováním, kde hraje hlavní roli rytmus určovaný tamburýnama a kovovými údery pianina. Také během těchto písní se publikum zjevně vyřádilo nejvíce a já bych se upřímně vůbec nezlobil, kdyby touhle energií byla naplněná celá hodina a půl. Nicméně současnou náladu kapely naprosto respektuji. Každý má své duchy, kteří musí nějak ven.

Když jsme u temnoty na duši, tak vzhledem k tomu, že jsem se lehce po koncertě zakecal na baru, prorazil jsem časový limit, který byl vymezen pro koncert a nevědomky jsem přetekl do začínající devadesátkové diskotéky. A vole ty lidi, to nechceš. Skupinky prazvláštně oblečených bábovek se tísní u sebe pod pohledy nasvalených lopat, který se drží také v úzkých skupinkách a do toho hraje jakási mixtape z Radiožurnálu. A když jsem se pak kodrcal ven, prošel jsem kolem fronty, co vedla až na fakin ulici! Já doufám, že to frajeři z Algiers při odchodu již nestihli vidět, protože jinak bude jejich další album ještě bolestivější a ještě temnější.