Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 3. 10. - Spread Joy + Body of Pain + Neue Welt v Underdogs

Tomáš z Hluch Crew mi hned u vstupu řikal, že na mě ráno myslel, prase jedno, že vytušil, že dorazím a já jsem se styděl mu přiznat, že poslední dobou si vybírám koncerty, na které půjdu víceméně podle obrázku na plakátě (což on podle mě stejně tuší). Koneckonců akce byla zase plná obvyklých podezřelých, samý košile, humpolácký kérky a všeobecná něha. Když jako první kapela zahájili svůj set Neuve Welt, byl jsem zpočátku trochu skeptický, protože si je pamatuju jako takovej nespoutanej bordýlek, ve kterým se zejména klávesám celkem markantně ubližuje, ovšem vždy k posluchačově radosti. Tady to začalo romantikou jak kráva, rozjíždělo se to hodně pomalu a docela dost se dávalo vyniknout vokálním limitům protagonistů. Po první čtvrtině se to ale zase zajelo do podle mě celkem vzácný kombinace studentskýho nadšení s celkem hmatatelnou skladatelskou vizí. I když jejich společný hraní pořád působí jako ego trip každýho člena kapely, tak jim ty jednotlivý nástroje do sebe fakt šikovně vjížděj a vytvářej tím dost masožravej celek, kterej se dá hudebně obdivovat i na něj bezuzdně pařit. Sou skvělý. Tak skvělý, že už je museli poslat na konci do prdele, že hrajou už moc dlouho.

Zajetí EBMkaři Body of Pain, jejichž kradených zapalovačů mám doma už plnou kredenc, sem sice dramaturgicky kdovíjak nezapadali, ale fuck the what, na tuhle dvojici, skládající se s výtvarníka Jana Vytíšky za krabičkama a Terezy Ovčačíkové za mikrofonem, se fakt perfektně hejbe. Je to temný, taneční, arogantní a Terezy ikonický netečný výraz připomíná trochu mladýho Christophera Walkena, takže podnětů, abych si jejich set užil, mám plno. Během poskakování jsem si přitom všímal nějaké bosorky před pódiem, která tančila jak naprostá bohyně. Takovej ten nespoutanej pohyb, kde je všechno v rytmu a ve vzduchu nebo na zemi v ten správnej okamžik. Ha a byla to zpěvačka následných chicagských Spread Joy.

Ti mi sice sedli z celé výpravy asi nejméně, protože jejich hezkej punk byl na můj vkus příliš hezkej, ale měli charisma, celkem odpich a ona zpěvačka to dávala s naprostou bezelstností ("Nový songy poznáte dle toho, že je zpívám z papíru"). Koneckonců jsem se ráno překvapeně probudil v jejich kapelním tričku. Asi to bylo i kvůli tomu, že jsem mohl vidět Tomáše ze Sněti, jak se spokojeně s úsměvem pohupuje v bocích na jejich houpavé melodie a škrtnout si to tak z bucket listu.

// 5. 10. - Fantast + Mezi patry klid v Punctu

"Hele, mám dneska chuť na nějakej alternativní rap v Punctu." si ten den řeklo tolik lidí, že jsme se tam ve velké slávě onoho večera sešli v počtu pěti, z toho jeden byl všudypřítomný místní pikař rezident, dva pak známý první kapely a pak nějaká osamělá holka s lístkem z předprodeje. Vzhledem k tomu, že můj plán byl schovat se v davu a tiše se vzdělávat o hudbě, o které moc nevím, tak jsem holt musel přezbrojit. Upozorňuji, že tady píšu o žánrech, ve kterých plavu, takže pokud tím někoho urazím, přijímám pokorně jeho hněv. Třeba první vystupující - autistický dvoučlenný projekt Mezi patry klid - hrál něco, co bych označil za prog-trap. Tedy ony povědomé beaty, čitelné a přirozené texty o existenciální polámanosti, zřejmě záměrně bez nějakých sofistikovaných obratů, to doprovázené, krom obligátních krabiček, i živými nástroji jako akustická kytara či triangl. Ve výsledku to byla svébytná poslouchaná, která šla textově sympaticky na komoru, navzdory tomu, že instrumentálně to šlo dost do avantgardy. Já se v tom motal, ale bylo mi naprosto jasný, že klidně mohl přijít ke mně někdo, kdo tomu rozumí, vysvětlit mi, že tohle je naprosto přelomový projekt pro český rap a já bych mu to asi nebyl schopný nijak zpochybnit.

Rakouští Fantast byli ti, kteří mě při zběžném poslechu do Puncta přitáhli, protože jejich pojetí rapu s živými bicími mě v jistých pasážích nechal upomenout například na Astronautalise nebo Ghostpoeta, se kterýma si tykám. A přesně po jejich vzoru měli i ten klidný, plynulý flow, ve kterém se mi dobře orientuje a zároveň instrumentální podklady nejsou jenom platformami, nýbrž mají většinou i zajímavé hudební motivy. V jejich setu se nacházely pak i některé (živými bicími akcentované) post-rockové gradace a celkově se mi jejich projev, zdánlivě nikterak ovlivněný prakticky neexistující audiencí, líbil natolik, že jsem po nich i vrhnul šekelem, panáka zaplatil, pár slov prohodil a nakonec za to dostal od jednoho z nich i domácí marmeládu, kterou prý dělala jeho maminka.

// 9. 10. - Zákonodárce orgánů + Mancy Sono + Forth Mountain v Klubovně

Na jaře jsem si na koncertě Yoo Doo Right slíbil, že nad jejich předskokany Mancy Sono ještě strávím nějaký čas a ten se právě nabízel v koncertu tří mladých hudebních veličin v dejvické Klubovně. Tento sympatický prostor se spoustou známých tváří a hrozbou náhodných setkání i seznámení dokáže otočit v dobrej večírek i blbý pondělí, tak proč se vymlouvat. Je fakt, že dramaturgicky jsem to nějak nepochopil, protože zatímco Zákonodárce mydlí nějakou zvláštní kombinaci kytar, smyček a kabelů a Mancy Sono zase vrněj předlouhé intrumentální post-rockové krajiny, tak první vystupující Forth Mountain byl zkrátka skromný písničkář. A vy víte, že písničkáře nesnášim, takže se omezím alespoň na to, že měl silný a čistý hlas (místy to vyjíždělo až někam k Michaelu Collinsovi, což je pro mě bohužel další strajk) a asi... já nevim, v rámci toho, co má dělat vousatý muž v košili s kytarou, dělal asi to, co měl správně. Na konci se jal eskamotérsky zpívat mimo mikrofón rovnou do sálu, aby dokázal sílu svého vokálu, takže to ve svý branži asi bude kluk šikovná. Tenhle moment mi o pár dní později přišel srandovně kontrastní s koncertem Sisters od Mercy, kde Andrew Eldritch přes veškerou snahu všeho krom Andrewa Eldritche, byl za celou dobu slyšet asi jen dvakrát.

Následní Mancy Sono, to už byla jiná, to už bylo pro mě. Atmosférické projekce, dlouhé kytarové lány, trpělivé, ale variabilní bicí a když na to přijde, i to didgerodoo se do ruky veme, fakoff zvukař žejo. Na bandcampu kapely se lze dočíst o přízvisku "narrative music", které se mi moc líbí a které jim skutečně sedí. Všechno tam tak nějak postupně roste, převaluje se a vytváří iluzi dlouhé ospalé cesty někde na cizím místě po poloprázdné dálnici. Přesto na přímé upadnutí do snění je to stále ještě příliš řízné, rockové a graduje to často do slušné intenzity. Je to dobrý, budu na ně asi chodit.

Nějaký předem určený časový plán šel ten večer celkem brzo do hajzlu, takže Zákonodárce orgánů místo ve slíbených devět vystoupil v nějakých vole fakt nevim hodin, byl jsem celkem našrot, prostě pozdě, ale k nim to zkrátka nějak sedělo. Protože jejich set působil fakt zvláštně mimo čas a prostor. Tohle je trojice, co stojí u takového křivého stolu, na kterém blikají třeba věci, které jsem ještě v životě asi neviděl a oni tam na nich dělají procesy, které ústí ve zvláštní, těžko uchopitelný mix ambientu, noise a nějakýho asi psych-rocku, nevim. Má to zvláštní atmosféru, přestože jsem se v tom podivně motal. Třeba ta kytara a občas bublající hlásek jako konipásek byly v tom všem tak podivně utopené, že normálně bych si říkal, zdali někdo nepobořil zvuk, ale u těhlech spolků je zkrátka problém v tom, že kdyby někdo z nich dostal infarkt, nevěděl bych, zdali mám zakročit, nebo to není jen chtěná součást zážitku. Bylo to mimozemské, musím je chytit ještě někdy jindy a zjistit víc.