Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 23. 10. Afsky + Panzerfaust v Underdogs

Dneska sice s každym narozenym dítětem přibývá ve světě nová blackmetalová kapela, to však rozhodně neznamená, že by se zároveň s tím rozrůstal počet těch, co za něco stojí. Když se takhle po kolena ponořenej přehrabuju během roku zálivem novejch desek, kdy tak jedna z dvaceti mě zaujme, říkám si občas, zdali už nejsem arogantní unavenej metalovej snob, kterýmu nic neni dobrý. A v tuhle chvíli pak zazní někde ze strany něco jako třeba tady Panzerfaust, aby mi připomněli, že dobrá černota pořád existuje, akorát většina jejích zástupců se cítí povýšena nad nějakou skladbu písní a prostě jim stačí, že to, co hrají, zní jako to, co chtějí hrát. Přitom je to jako téměř všude jinde - dobrou kapelu poznáš dle dobře složených songů a zřejmé tvůrčí vize. A tyhle pancéřové pěsti jsou jedna z upomínek na tento fakt.

Panzerfaust jsem naposledy viděl před nějakým rokem a půl v Modrý vopici, kde atendace byla překvapivě skromná, což mě tehdy docela dost překvapilo, protože jsem si dle jejich zvuku a hudební suverenity tak nějak vsugeroval, že se jedná o jedny z tahounů současnýho blacku. Oněch cca 60 lidí, co se tam tehdy kývaly pod zpěvákovým pultíkem, mě však vytrhlo ze sna. Od nynějšího koncertu jsem tedy očekával také spíše skromnou metalovou akci, kde se si budu moci před pódiem případně pohodlně protáhnout záda. Ale ono piču. Frontu až na schody si v Underdogs už ani nepamatuju, kdy jsem naposled zažil, nemluvě o karavanách k baru, které vedly až někam od jeviště, takže když Panzerfausti začali hrát, bylo vtipný sledovat, jak hlavy v hledišti mířily na obě strany dle toho kdo čeká na kapelu a kdo na pifko. Sám jsem sebe překvapil v tom, že jsem nevyužil chaosu u vstupu a prostě jsem tam nevlítnul zadarmo, což bylo úplně v pohodě možný, ale asi jsem zkrátka ve své prostotě pořád dobrý člověk.

No čekat frontu na bar zády ke stagi, zatímco Kanaďani už začali ládovat munici, nehodlám ani za kokot, takže jsem poděkoval své prozřetelnosti, že mám v náprsní kapce napumpovanou placatku, nasral jsem se dopředu (klasickej metalovej koncert, kdy se vzádu všichni div neoprcaj a před pódiem bych mohl zaparkovat autem) a šel si to dát. Panzerfaust si držej svůj namrdanej kovovej zvuk, ze kterýho mi vstávaj vlasy na zátylku prakticky instantně. Čitelná basa, kytara, co zní občas jak skřípání polopásáku, bicí s neustálýma mezidobama, neurotickýma přechodama a čitelnej charismatickej vokál do sebe fantasticky zajížděj. Je tam všechno na svym místě. Fakt musim zopakovat, že Panzerfaust jsou skladatelsky o torpédoborec jinde oproti zbytku konkurence. A ono se stačí podívat na aktivitu jejich členů a dojde vám proč. To nejsou hoši s padesáti vedlejšíma projektama každej, ale prostě tady všichni klepou jenom do Panzerfaustu. Proto to celý má tak ucelenou vizi a jasnej tah na bránu. Sice prostřední akt koncertu zpomalil asi až na zbytečně dlouhou dobu, ale alespoň jsem měl čas se vydejchat z druhýho tracku Stalingrad, Massengrab, což byla tak prvotřídní mrda, že jsem chtěl seřvat lidi kolem, proč tam jen tak stojej jak kokoti, ale ono každý každému holt. Trochu mi bylo líto agilního basáka v pravý straně pódia, který tam předváděl svůj um takovýmu osamělýmu klukovi, kterej dle všeho byl spálenej jak pohan a působil,  že si ho každou chvíli musí někdo vyzvednout. Oproti tomu kytarista na druhý straně pódia měl před sebou zapřísáhlý hroziče, kteří kvitovali každej jeho úder do strun. Ale svět Panzerfaust je holt plný nerovností.

Jako nechceš bejt Afsky, když na tohle musíš navazovat, ale překvapeně jsem zjistil, že spousta lidí přišla vyloženě na ně a prostor v hledišti se kdovíjak nepřemíchal. Tenhle one-man projekt, který aktuálně hraje s námezdníkama, z nichž většina má jinak prsty v kapele Heltekvad, není špatná blekařina, ale je vlastně spíš jenom adekvátní. Zní to jak má, dělá to takový ty blackmetalový věci, na koncertě se na to dá v pohodě kejvnout, ale že bych o tom psal domů, úplně říct nemůžu. Že bych po vzoru kolegy Mizzyho využil set k přeskočení fronty na pivo, abych mi sdělil, jak mě to strašně sere, to úplně říct nemůžu, ale stejně si myslim, že půlka lidí to poslouchá hlavně proto, že chce mít doma ten vinyl Ofte jeg drømmer mig død kvůli jeho přebalu. Nakonec to ale celý byla dost sympatická akce, kde všichni ještě vzhledem k pondělku a brzkému konci měli docela náladu a roupy, takže se dalo příjemně pokecat, pohrozit, bordel někde udělat a já jsem rád, že dobrá černokněžničina tady venku pořád je.

// 24. 10. Cold Venus Revisited + Cosmobrigade v Dejvické Klubovně

Stejně si myslím, že je to se mnou trochu jednoduchý, co se týká hudby. U těhletěch ozvěnovitých postpunků, kdy v kapele vždycky někdo povinně musí mít na sobě tričko Unknown Pleasures, mi většinou stačí poslechnout si doma jeden song, abych po prvních dvaceti vteřinách prohlásil akorát lakonické "Dobrý, jdu." Stejně tak to bylo u pro mě dosud neznámých Cosmobrigade, které jsem tak považoval ve své aroganci automaticky za zahraniční kapelu, když jsem o nich doteď neslyšel. Pořadatelsky za touhle skromnou akcí stál jakýsi Dying Planet Collective, o kterém se nedají najít vůbec žádné informace, pravděpodobně kvůli tomu, že v rámci zachování věrnosti svému názvu neshledali už nijak zásadním se vůbec nějak informačně exponovat.

Koncert byl takových těch příjemnejch 20-platících-gig, kde ale každý věděl, na co šel, takže i díky tomu, že z vedlejšího baru nešel zbytečný bordel a obě kapely si zachovávaly soumračnou zachmuřenost poplatnou vybranému žánru ve svých projevech, měl ten večer velmi příjemnou atmosféru. Skočnější Cosmobrigade si pro ty Joy Division ve své tvorbě chodí opravdu (leč nepřekvapivě) často, zvuk kytar ale je ještě krapet zastřenější, až utíká trochu do darkwave, díky čemuž kapela permanentně nutí do chmurné tancovačky. Cold Venus Revisited jsem pak viděl poprvé někdy před více než rokem jako předkapelu Whispering Sons. Od té doby jsem se s nimi potkal rovnou několikrát a dost mě baví, jak se za tu krátkou dobu jejich nejistý, do sebe uzavřený projev zagresivnil a trochu teatrálně zarogantnil (což je míněno jako charakterový trait vázaný k typu hudby, nikoli jako výtka). Již v nějakém minulém reportu na ně jsem se zmiňoval, že jim předvídám docela slušnou budoucnost a je asi dost možné, že si v blízké dobře zahrají před nějakým velkým jménem. Neopírají se totiž jen o to, že dodržují pravidla vybraného typu muziky, nýbrž mají i dost skladatelský ucho. Byl to dobrej večer i z důvodu přítomnosti některých obvyklých podezřelých, díky kterým se pak protáhnul do hodně pozdního večera, za což samozřejmě vůbec nemůže to, že jsem se německému páru snažil po osmém panáku vysvětlit porevoluční historickou revizi husitských válek v českém prostředí. Vůbec ne.