Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 25. 10. Sleaford Mods + Pozi v Roxy

Moc nechodím na koncerty, kde pod jejich facebookovým příspěvkem o line-upu na večer je [kontroluji druhý tab], 73 zoufalých proseb, jestli by někdo neprodal lístek k již dávno vyprodané akci. Já si lístky předem nekupuji nikdy, guest list mi ten večer nevyšel (musím holt ještě společensky grindit), takže jsem se šel domů natáhnout a pustit si film o tom jak "Spisovatelku Noru a její dětskou lásku Hae-Sunga sice dělí tisíce kilometrů, spojuje je však výjimečně hluboké pouto." Jak jsem si doma zul boty, přistála mi v telefonu zpráva znějící nějak jako "Mám pro tebe lístek, debile. Doraž." No co se dá dělat, Roxy je deset minut od mýho baráku, z toho se nevykecám. Takže o čtvrt hodiny později již platím šest pětek za šatnu s chápavým úsměvem, proč u ní asi stojí zvláštní sekuriťák. Lístek prej prodávala nějaká dáma před klubem za tři kila (koncert normálně sedm stovek). A co vy na tom Facebooku, jak vám to tam zafungovalo?

Roxy prodělalo docela dost změnu svého zaměření od doby, kdy jsem tam byl poprvé, circa LP 2004.  Klub si tak pamatuju ještě z doby, kdy byly po jeho stranách ty plesnivý gauče, na kterých se dalo dřímat, když tě spolužačka vzala na Polemic a protože se ti líbila, tak jsi ani nepípnul o tom, že skáčko neni hudba, nýbrž diagnóza, což jinak cpeš všem, aniž by se ptali. Teď je to tam všechno shiny shiny podsvícené, přísný sekuriťáci, jejichž neustálá přítomnost tě vyloženě láká udělat nějakou volovinu, polovina lidí drbajících si čenichy a já si tam regulérně připadal jak statista v nějakém filmu během scény, která má naznačit, že hlavní hrdina to dokázal. Nicméně oproti mé poslední návštěvě, tuším že před pěti lety na Sólstafir, jsem byl příjemně překvapený podstatně profesionálnějším organizačním aspektem celého prostoru. Slibuju, že již nebudu říkat, že v Roxy jsou nejzkurvenější sekuriťáci ever - naopak nyní jsou už naprosto profesionální, zdrženliví a slušní. O tom by mohl třeba referovat i ten zduněnej týpek, co si během koncertu před jedním z nich zapálil jak za starejch a vyvázl z toho jen s napomenutím.

Vzhledem k pozdnímu příchodu jsem z předskakujících Pozi slyšel jen kousíček zezádu, takže se necítím s to je zhodnotit, ale v jejich dvočlenné sestavě operující s houslemi a živými bicími mi přišlo dost legrační, že vlastně zaměstnali zvukaře mnohonásobně více než hlavní hvězdy večera. I vzhledem k tomu, že vím co a jakou Sleaford Mods hrají muziku, mě vlastně pobavilo, jakou podobu jejich set má. Totiž, že zatímco Jason Williamson to všechno vodkecá od mikrofonu, tak autor hudby Andrew Fearn prostě jen srandovně tancuje kolem notebooku, kde odklikává jednotlivé hudební podkresy. Tenhle projev je tak roztomile bezelstný, až jsem se občas hihňal nahlas. Že celý koncert vlastně stojí na dvou zásuvkách, z nichž jedna akorát pohání větrák, nad kterým si Jason chladí zpocený koule, bylo docela komický, nicméně to pořád nezabránilo tomu, že se zvuk (?!) nějakou dobu ladil během. Přímo pod pódiem byl vokál zpočátku slyšet skoro víc nereprodukovaný a ideální balanc se zakotvil až někdy v půlce setu, což u koncertu, kde bych skoro řekl, že zvukař ani nemusel bejt (vlastně možná nebyl haha, nekontroloval jsem) mi přišlo nějaký divný. I poté bych to ale zvládnul pohonit ještě o pár decibelů výš, ať to trocha koresponduje s neomaleností hudebního projevu interpretů.

Tak zase ale jsem se alespoň mohl soustředit víc na vizuální parametry koncertu, ve kterých se Jason snažil profilovat skrze prapodivná gesta jako nejnechutnější člověk na planetě, jeho obličej permanentně připomínal troll face a jeho skrýkání mezi strofami budilo vrány ještě na Pohořelci (a motivovalo posluchače k ornitologickým výměnám). Tak nějak to naštěstí kontrastovalo s tím jinak nechutně čisťoučkým a perfektně organizovaným klubem. Alespoň takto zůstal zachovaný étos pořadatelského příslibu, že Sleaford Mods jsou " punk rap britské dělnické třídy", přičemž při pohledu do publika to byl rozhodně jeden punkáč vedle posouvače. Vono totiž jak se říká: I skladník ve šroubárně si může poslechnout Sleaford Mods v originále - má-li samozřejmě 700 stovek na vstup a pade na šatnu.

// 26. 10. First Came the Shadow + Tengri + Neuro Bats v dejvické Klubovně

Občas se vyplatí si připomenout, že něco jako dramaturgie kapel v rámci jednoho večera nejsou jenom takový ty slova, který se píšou do reportů, když už vás nenapadá co pochválit. Ono také taky může jít o to, že pokud si přitáhnete fanoušky z úplně jiných hudebních sfér ke kapelám, které vyžadují od posluchačů trochu jiný přístup, může to dopadnout dost debilně pro všechny zúčastněné. Zkombit dohromady Neuro Bats s First Came the Shadow a Tengri musel buď někdo, komu stačilo akorát najít někde v popisech kapel styčný bod ve slově "rock" nebo někdo, komu je to úplně jedno. Tady Francouzi sice jedou zamyšlenej instrumentální post-rock ala We Lost the Sea či Lost in Kiev, Tengri pak také pracují spíše s introspektivními tonálními vlnami a proto je fakt perfektní nápad nechat je předskakovat festivalovou halekačkou Neuro Bats, která patří fakt úplně do jiných území. Tady je úplně jedno, co si o tý kapele myslim hudebně, ať spokojeně hrajou kurva co uměj, každýmu to jeho, ale co dělali v týhle společnosti hudebníci, co zněj jak Unholy Preachers (se kterými jsou personální spřízněni), jsem nechápal do takové míry, že jsem opakovaně kontroloval, zdali jsem si nespletl venue. Takže fuck it, dávám song a půl a jdu si číst vedle. Holt stalo se.

Následní Tengri se jako obvykle postavili k problému své rozrostlé sestavy tím, že se rozložili částečně pod stage, což nebylo vzhledem k večerní skladbě audience nakonec úplně strategické. Vzhledem k tomu, že u tohohle hudebního žánru se tak nějak ví, že často pracuje s tichými kontrasty a gradacemi tak říkajíc "z ničeho", asi by bylo tentokrát už docela dobrej nápad zavřít dveře k baru, leč bohužel, v intimnějších momentech to bylo stereo s objednávkama myslivců u pultu. Ono by to stejně bylo jedno, protože se před pódium připotácela pětice uhejkanejch slepic, co si patrně vyrazily na tah a nějak si spletly Tengri s Divokym Billem, takže pořád vřískaly něco o neslyšných houslích, během čehož se ožralý pletly pod nohy kytaristovi a ústavičně žvatlaly nějaký píčoviny, od čehož je kapela očividně dost rušila. V důsledku jejich kejhání směrem ke zvukaři se housle, který byly dle mě do té doby dobře a zněle uložený v mixu, zintenzivňovaly až do nesmyslný vejšky, v rámci čehož najednou kapela zněla divně disharmonicky. Šel jsem to zkusit na jinou stranu od pódia a jediný místo, který na mě zbylo, bylo za nějakym postihem stojícím v první řadě, co celou dobu koncertu čuměl na displeji na fotbal. Já fakt nevim, jak může bejt někdo takhle debilní, vzdávám to, je mi líto kytaristy Rodriga, pro kterého to byl rozlučkový koncert, než kapelu opustí.

U instrumentelních post-rocků se říká, že prostě jsou dneska už anachronický a jejich životaschopnost je pevně zakotvena někdy v období před pět lety. Já si myslím, že v tom období akorát byl prostě akorát hip a existovat si na své úrovni může i nadále a proto jsem rád, kdykoli zjistím, že se do tohoto žánru ještě někdo pouští. First Came the Shadow hodně zní jako výše zmíněné vzory, zjevně se pokouší o jim podobný soundtrackový přístup, který pochopitelně od posluchačů vyžaduje určitou trpělivost a vůli se nořit. Podmínky na to ten večer být horší nemohly, ale naštěstí velmi dobrý a intenzivní zvuk nechal ve většině případů zaniknout veškeré rušící elementy, přičemž vizuálně jej efektně doplňovala světelná synchronizace samotné kapely, která v různých rytmech problikávala za nimi. Škoda, že vůdčí osobnost kapely vypadala jak kritik Lukáš Grygar a během celého koncertu jsem měl pocit, že to nikoho zas tak moc nezajímá, takže jsem ihned po něm raději zmizel, protože jsem se za tu tamní audienci docela styděl.

// 27. 10. Parnepar + Cosey Mueller + Alpha Strategy v Eternii

Jakkoli v Underdogs o pár pater níž dělám bordel celkem často, ve střešním prostoru té samé budovy jsem se ocitl jen jednou, když jsem tam opilý vyšplhal a usnul ve věži výtahové šachty. Od té doby tam je zámek. Ale Eternie, pravděpodobně kvůli tomu, že její produkce se soustředí více na straight edge HC rychty se zavíračkou v deset, se mi dlouhá léta návštěvou vyhejbala. Za touto mojí klubovou deflorací pak stál opět pořadatel Aww Man, který sem natáhl dvojici parapunkových interpretů - chorvatské Parnepar a berlínskou sólistku Cosey Mueller, s nimiž si pak ještě zasparroval v rámci své kapely Alpha Strategy.

Ti hráli první a vzhledem k tomu, že Eternie musí zhasínat v deset, aby se nebudily krysy v okapu, tak jsem stihl asi jen poslední třetinu jejich setu, kdy už měl Rory za mikrofonem půlku košile v tmavším odstínu černé než zbytek. Zatímco tam zase řádil, jakoby se mu vzbouřilo tělo a on se jej snažil uhasit a zároveň ten koncert odzpívat, tak jsem se znovu a opět pokoušel zorientovat v tom, co Alpha Strategy vlastně hrají a už jsem po asi pěti koncertech tak na šedesáti procentech názoru. Naživo je to pořád správně anarchistická zábava, kde se przní všechno, co jste si o kytarové muzice dosud mysleli a vono proč ne žejo.

Eternii jsem si zatím přeměřil pohledem i krokem a ačkoli já moc nejsem na ty multifunkční prostory, kde vlevo je distro, vpravo zas bistro, arkádový automaty svítí vedle kožených sedaček a za improvizovým jevištěm se špatně skrývá u-rampa na skejt, tak na druhou stranu dost cením, že tady se to nějakou subkulturní citlivostí nezaříká jen proforma jako všude jinde, ale lahvovej brankář padá do bříška pěkně za dvacku, panák za pade, zkrátka pochopení pro ty, kdo si rádi někam vyrazej, ačkoli z důvodu fyjalovi drahoty se většinu měsíce musej živit solnou kostkou ukradenou z krmítka pro zvěř.

Cosey Mueller byla interpretka, která působila, jako kdybyste vzali město Berlín a zplácali ho do podoby člověka. V její tvorbě i vzhledu byly všechny naděje i předsudky, co od německé metropole očekáváte. Já jsem v týmu pro, se na mě koneckonců podívejte, takže jsem si její diverzní synthpunkový set příjemně užil, protože tam byly téměř veškeré ingredience správně ambiciozního DYO, včetně přebíhání mezi jednoduchými elektronickými nástroji a jednoduchými kytarami mezi songy. Mělo to sympatický nádech hudby, která se dá zapojit a zahrát během deseti minut kdekoli z dodávky, jakkoli mi tam trochu chyběla ve zvuku baskytara.

S Parneparem pak do už trochu odrzlejšího sálu přišel klasickej úsečnej low cost punk s chorvatskou slinou na patře. Očekával jsem od něj minutu a půl dlouhý songy, přímej tah na bránu, sociálně-kulturní součinnost a takovou tu trochu východoevropskou prašnost v projevu, přičemž jsem dostal od všeho trochu. Jasně, u této tvorby není ambice změnit vám život, ale máte ji rádi a chodíte na ni často kontextuálně, zjistit při poskakování, která část těla vám již odchází a která se ještě drží, výsknout si, opít se, poznat lidi nebo se naopak uzavřít do existenciální pózy, jde oboje. Takže není divu, že s rozprouděnou krví takhle koncert pokračoval obvyklou turistickou cestou přes Brouk na Újezd a pak bůhví jak, aby se v sobotu s očima lemura klimbalo nad oukropem.