Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na Hané toho dne taky peklo vyhaslo. Rozrazit dveře zimáku bylo jako dosáhnout komfortu základního tábora, kde vám naloží omrzliny do vlažné vody a palec do pusy. Následky mě dohnaly odpoledne. Po obědě jsem se rozpustil a vytuhl naznak jako důchodce, který nevstane dřív než na Dallas. Plány na večer se začaly povážlivě bortit. Když jsem se po probuzení mátožně natahoval pro župan, že si ho navlíknu, čímž stvrdím svou kapitulaci, zachytil jsem v zrcadle svůj odraz a málem jsem se propadl hanbou. Ruka bezděčně ucukla, jakoby měla přijít rána rákoskou. Ale né, to já jen tak žertoval, jasně že nepůjdu na koncert v županu.

A víte co? Klidně jsem mohl. Mrazivé větrno vládlo venku i nadále pancéřovou silou a každá noha, kterou jsem nepotkal, byla v mých představách slastně natažená na kanapi v obležení chtivých otrokyň. Život vylidněného večera visel na vlásku vchodů otevřených večerek Dukelské třídy, jinak všude bylo nedělní mrtvo a čím víc jsem se blížil ke klubu, tím byl pulzující šum ticha hlasitější. Nebylo sporu o tom, že jakékoliv další dění bude z kategorie komorních. Při vší úctě k pořadatelům - přesně to moje rozmražená a rozespalá duše potřebovala. 

Sibiř už jistou dobu nesplňuje tak přísná kritéria vyplývající z jejího názvu jako kdysi a důsledkem instalace systému vytápění se podmínky v prostorách klubu v chladnějších měsících výrazně přiblížily provozuschopnosti. Nikdy nezapomenu na chuchvalce ledové mlhy při vystoupení Annurn, ale stejně tak nezapomenu na přivítání v příjemně vyhřátém baru, které mě vytrhlo z nevlídné pouliční nicoty. Jsem hrdý, že jsem si stihl vyzkoušet obojí!

Bylo kolem půl osmé večer, když jsem s pivíčkem v ruce vstoupil do poloprázdného sálu a vyčkával, co se bude dít. Asi tak za deset minut se místní Science Killer pustili do svého psychedelického díla. Od předkapely se toho možná nečekalo moc, ale měl jsem pocit, že i sama kapela si vzala roli zahřívačů příliš k srdci a působila jaksi zakřiknutě a nesměle. I Němcům je někdy potřeba ukázat pořádný brněnský koule, tak nač tolik skromnosti. Čtyřčlenná sestava měla jasně rozdělené role, jeden kytarista byl spíš brnkací, druhý více hluchařil, rytmika držela rytmus. Ten se mi zdál ve skladbách Science Killer celkem jednotvárný a vláčný, jen ke konci se ke slovu dostala sypanice, snad abychom odcházeli s větším pocitem plnosti. Pozice vokálu utopeného ve zvuku všeho ostatního mi ani nevadila, vnímal jsem ho spíš jako takový klávesový podkres, který příležitostně dobarvoval vhodná místa. Jestli vystoupení vyznělo vlažně, nebylo to ani tak hudbou, jako spíše zaujetím, které se dalo vysledovat maximálně u bubeníka. Ale jsem s tím v pohodě. My jsme taky nepředvedli zrovna moshpit, abych tak řekl.

Kolem čtvrt na devět nastala vhodná doba na oddech na dvorku, ale na rozvíjení hlubších disputací nebyl čas, protože - a to musím ocenit - kapely se na pódiu vystřídaly opravdu střelhbitě. Do patnácti minut už rozjížděli svou show Slovinci Omega Sun. Tentokrát šlo o trojici se zpívajícím basákem a bohužel i jakýmsi skřítkem kurvítkem, který krátce po začátku počal zle zatápět chudáku kytaristovi. Ten bojoval s technickými problémy v pedalboardu či kde statečně, ale úniku cenných minutek z přísně nahuštěného programu stejně nezabránil. Když se těžký vůz naložený kamením konečně rozjel, všem se ulevilo i přitížilo zároveň. Tohle byl stoner v ryzí podobě, bez příkras a s jedinou přidanou hodnotou, kterou byla prostá skutečnost, že je to naživo a nahlas. Zkreslená basa, razantní bicí a riffy jako surová ruda určená k roztavení. Když Omega Sun šlápli na plyn, hned mi to připomnělo drajv starých Trouble. Na pódium se vkradlo mnohem více života než předtím a byť převládal pocit obyčejnosti, koncert Omega Sun pobavil.

Na hlavní jméno večera Samavayo jsem dostal minimálně jedno vřelé doporučení, čímž zároveň odpovídám na nevyřčenou otázku, co mě v onu neděli vytrhlo z plyšového područí. Byli to Samavayo. A plakát. Jakoby sliboval, že to bude jízda bez ohledu na okolnosti. S těmi nepříznivými - termín, počasí nebo slabá propagace - se už nic udělat nedalo, zachránit se to mohlo jedině na pódiu. Nebo u výčepu. Zvolil jsem kombinaci obojího se zodpovědným přihlédnutím na varovnou kontrolku s nápisem zasraný pondělí.

Výměna kapel byla snad ještě rychlejší než předtím, čímž jsme se plynule přestěhovali do revíru německého bláznivého tria. Bláznivé je možná silné slovo, ale s těmi chlapy vážně nebylo něco v pořádku. Bubeník se kroutil, šklebil a všelijak předkláněl, aby se nepraštil o mikrofon, který tam měl připravený pro refrény, průpovídky mezi skladbami nebo české poděkování. Jeho dikví vzbudilo pozornost. Ale ne dost na to, aby ho někdo opravil. Dikví prý používá i v českých restauracích...

Hmm, co dál nebylo normální… Samavayo byli neskutečně sehraní. Ve stoner metalu se ve zkreslení ztratí leccos, živelnost má přece přednost, tady ale bylo evidentní, že všechno je na svém místě a nikde ani smítko, ani milisekunda nepřesnosti. Kapela se s přehledem pohybovala na hraně nepředvídatelné výbušnosti, trochu jako pyrotechnik, který se potí leda tak u vindaloo, zatímco drátky bomb stříhá s prstem v nose. Samavayo působili jako jeden muž ve vokálech i instrumentálně a ještě se uchylovali k všelijakým srandičkám. To takhle třeba prudce utli song v půlce, jen aby vyjádřili bubeníkovi ze Science Killer vděk za jeho péči o ně procítěným úryvkem True Colors od Cyndi Laupher. A hned zase naskočili do rozjetého vlaku, aby krajinu sladkobolného popu nechali co nejrychleji za sebou.

Jindy zase došlo na jazzovou vložku, která vůbec nebyla dřevěná ani marná a jak zčistajasna se objevila, tak zase zmizela. V další skladbě si basák mohl krkolomným riffem zamotat prsty (ale neudělal to), o závěrečných matematických stopkách celé kapely ani nemluvě. Legrační, rafinované, originální. Konec byl hodně intenzivní, zcela hoden vrcholu celého večera. Ze skladby Keep on Rolling se vyvrbila hitovka jak noha a protože jsme dostali příležitost se ji rychle naučit a zařvat s kapelou, zbavit se jí nemůžu dodnes. Asi netřeba dodávat, že cestou domů jsem již žádný chlad nepociťoval. Dikví!