Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pomaloučku polehoučku se nám zase otvírá koncertní klubová sezóna. Nejsem zrovna dvakrát aktivní vyhledávač festivalů, jelikož mám své názory a zkušenosti. A tak jsem přes léto moc akcí neobrazil, o to svátečněji a se zvláštním pocitem uvnitř jsem sestupoval 29. srpna večer po schodech do hlubin klubu Exit-us. Už od dveří na mne dýchla ta atmosféra a specifický éter, když tu mi problesklo hlavou - tady jsem doma. Míněno tady, na malém klubovém koncertě, s několika věrnými oddanými. Upřímně jsem se sem už i těšil. Takže přejděme rovnou k věci, jelikož výlevů na téma klub vs. fest bych měl přehršel. Ovšem mile rád se nechám přesvědčit, proč jsou fesťáky výborné :).

Hodiny ukazovaly něco málo po půl osmé, když už jsem popíjel své druhé pivo u barového stolečku v potemnělých prostorách hudebního doupěte. Netrvalo dlouho a kolem začali pobíhat pomalování black metaloví věrní – Kraake. Ta esence trve black metalu létala vzduchem. Bez servítek kapela spustila hřmotný raw black metal. Od posledního mnou shlédnutého koncertu bych řekl, že si kapela notně polepšila. Svůj řemeslný um dávají jasně najevo, a když se zadíváte a především zaposloucháte do jednotlivých nástrojů, zjistíte, že to není žádný obyč cajdák, nýbrž brilantně propracovaná muzika. Tenhle styl black metalu mám ze všech nejraději, totiž řezavé riffy, hutné vrnění basy, samopalné bicí a k tomu dokonale chorý a nemocný vokál, který by mnohý nepřisuzoval dívčímu hrdlu. Během gigu nechyběly ani obrácené kříže, ten jeden byl dokonce skoro stejně vysoký jako samotná Valfarin. I krev se chlemtala a následně chrlila, což působilo dosti uhrančivě. Kapele bych doporučil použití svící k dokreslení atmosféry, tehdy by mohlo být skutečně vymalováno.

Jako druzí se na podiu ukázali už léty ostřílení Wyrm. Není to zas tak dávno (nebo to už tak letí?), co jsem je právě tady v Exitu viděl na Infernalismus party. Výběr písní, co si tak pamatuji, byl shodný. Proto bych mohl napsat de facto to samé, co kdysi v reportu infernálním. Ale tentokrát jsem se více snažil a sledoval detailněji dění na podiu. Rychlostí lenochoda kapela prolamuje mocné kry, které u mne zamrzly při vydání alba Rune Rider. Jsem vůči němu drobátko uzavřený, ovšem prstíčkem si u mě škrábe pořád a možná… možná už pookřávám. Asi to chce čas. Stále se však nemůžu zbavit dojmu, že starší songy jsou skvělé, např. má srdcovka Ballet For The Antichrist. Každopádně skupina podává veškeré své písně s naprostou jistotou a přesvědčením. Žádná chybička, žádné úskoky – parádně odvedená práce, která si zasluhuje smeknutí.

A  na samotný závěr tu máme kapelu, kvůli které tady všichni stáli. No.. když nepočítám lidi z učinkujících kapel plus jejich známé, tak nás tady zase moc nebylo… Čím to? Což pak si někdo nechal uniknout unikátní klubový koncert kapely, která za námi zavítala až z Kanady? A především, která nám přijela představit své z brusu nové album La Mort Du Soleil? Není pochyb, že se jedná o black metalové náladotvůrce Sombres Forêts. Sice se jedná o one man project, ale na svá živá vystoupení s sebou Annatar  tahá ještě další čtyři muzikanty. Jak vypadal výsledek? Strhující, dech beroucí, uhrančivý – tak by stačilo drobnými slovy popsat zážitek, který se nám naskytl. Atmosférický black, který tato kapela produkuje, se naživo ukazuje ještě více intenzivní, než na studiových počinech. Alespoň na mne toto vystoupení působilo natolik silně, že jsem přestal vnímat čas, okolí, zkrátka cokoliv. V tu chvíli jsem tu byl jen já a kapela na podiu. Svůj set rozezněly tóny hrané smyčcem na elektrickou kytaru, což přítomné uzemnilo a dokonale přikovalo k zemi. Půda byla připravena a ku hře se přidaly zbylé dvě kytary (ano, nakonec tu vzduch rozechvíval hlas tři kytar), jedna basa a bicí. Mohl bych se tu rozplývat nad všemi nástroji, kterak s nimi bylo zacházeno, kterak bubeník svůj nástroj nešetřil a velice razantně udával rytmus, ale akorát bych tím natahoval řádky. V pozadí dlouhou dobu stály i nevyužité klávesy, když ke konci se jich Annatar zhostil a počal tak nový rozměr koncertu. Padla půlnoc a lidé se začali trousit na poslední spoje noční Prahou. Původně jsem něco podobného měl v plánu také, ale nedokázal jsem se odtrhnout. Nedávno jsme se zde rozplývali nad úžasným vystoupením Neurosis. Nebojím se tento koncert k němu přirovnat. Jednalo se totiž o jeho pravověrnou black metalovou klubovou variaci. Jedinečný zážitek. Závěrem nám černě omaskovaní umělci tiše odvětili Merci. Inu, Kanada…

Závěrem bych mohl doplnit, že mne občas iritoval větší shluk dokumentujících displayů. Ale to už se dneska děje na každé akci. Jsem rád, že jsem mohl prohodit pár slov s torzem nadějné formace Nocturnal Pestilence (zdravím vás). Nuže, úvod do klubové sezóny byl nadmíru výborný.