Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Maďarští poděsové Special Providence již v našich krajích dá se říci zdomácněli. Může za to nejeden koncert, díky němuž se s jejich pojetím hudby mohla seznámit celá řada hudebních fajnšmekrů. Já se s nimi potkal na jednom ročníku tasovské Besedy U Bigbítu, kdy mě zcela rozšlehali a nechali dva dny vykynout. Poté už nebylo cesty zpět a já dodnes věřím v jejich fúzi metalu, jazzu a elektronických diskorytmů. Nyní v listopadu si rezervovali jeden večer ve Staré Pekárně a tak jsem se na ně zašel podívat.

Ač se jako záčátek akce uváděla osmá hodina, chvilku to přece jen trvalo, než se čabajky chopily svého nářadí a zaplnily sklepní prostory sonickým karnevalem všech možných chutí. To byl čas si zatím dopřát dva kousky vymazlené Plzně. Hlavním záměrem koncertu bylo seznámení posluchačů s aktuálním albem nazvaným Soul Alert, které se v bezprostředním revíru malého klubu vyjímalo zcela jinak než při násleších u domácí aparatury. Opět se mi potvrdilo, že kapela doslova na dosah ruky osloví člověka zcela jinak než při halových koncertech nebo právě při domácím poslechu. Jde mnohdy o intimní kontakt, který může znamenat celoživotní oddanost nebo stejně urputné odmítnutí.

Tohle je zaručeně ten první případ. Kluci si vystoupení náramně užívali. Byla pochoutka pozorovat jejich nonverbální komunikaci, jen pomocí úsměvů, gest a hry těl nerozlučně spjatých se svými nástroji. Nejspontánněji působil upovídaný bubeník Ádám Markó s klávesovým šamanem Zoltánem Csérym, kteří si hráli jako malí kluci a posluchači jim to žrali i s navíjákem. Samý smích a spontání radost na pohled i poslech. Hraní jim dávalo energii a oni ji předávali nám, posluchačům.
Náročnost hry naopak sálala z Attily Fehérváriho, basového kouzelníka, který snad nejvíc voněl jazzovou poruchou. Jeho strunové kreace byli zkrátka neuvěřitelné, jiný by v tom labyrintu strun o prsty přišel, ne však on. Vždy je zavčas vysvobodil, aby vzápětí zprudka natahoval tětivu pomyslného luku. 

Tak, jak to píšu, celá situace možná vyznívá jako sranda, ale já cítil nesmírné vypětí z celé jeho osoby. Dřina i slast, pot, krev a poté nirvána, takové to bylo. Zmínit musím i celou sadu baskytar, které střídal song po songu, stejně jako ošlapané krabičky s efekty. Protikladem k těmto živlům byl kytarista Márton Kertész, který s chladným nadhledem vykrajoval sóla a ani za nic se nenechal rozptýlit k nějakým zbytečným pohybům a gestům.

Special Providence projeli aktuální album a svůj set zakončili po půl desáté, když ještě stihli zahrát několik přídavků. Obecenstvo je prostě nenechalo odejít lacino, museli se vypotit až do sucha. Za to sklidili upřímný a nadšený aplaus, který rozhodně nezněl falešně. Myslím, že jsme je v Brně neviděli naposledy.