Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Společnosti Metalgate se podařilo ve finských vodách ulovit tři zajímavé interprety a přizvat je na prkna našich pražských klubů. Tyto tři události byly nazvány trefně rituály a hned prvním z velkolepých rituálů bylo vystoupení podivínů Oranssi Pazuzu v Nové Chmelnici. Jsou to téměř přesně dva roky, co tuhle kapelu přitáhl Viktor Palák a Jeho (naše) koncerty do nitra působivého klubu K4, kde jsme toho času s kolegou Jirkou D. byli přítomni. Tehdy se propagovalo velice silné album Valonielu, jehož řadový nástupce se zjevil na počátku letošního roku. Kapela se jala své nové dílo Värähtelijä (recenzi kolegy Victimera očekávejte brzy) opět koncertě propagovat a my můžeme být jen spokojeni, že se podařilo tuhle kapelu získat pro tuzemské fanoušky. Radost z takové události však byla vyvážena zvoleným supportem, který dopředu způsoboval skutečné obavy.

To je téma na samostatnou úvahu, protože i přes veškeré nesporné kvality, které vybrané domácí smečky mají, před Oranssi Pazuzu se jednoduše nehodily. Konec konců, můžeme oponovat tím, že prakticky u nás není kapela podobného ražení a před tyto Finy se těžko vybere cosi adekvátního. Ale vezměme si příklad ze zastávky minulé, kdy supportem bylo uskupení zcela odlišného žánru a výsledek byl ohromující. Zůstaneme-li u kytarového základu, určitě bych dal tip na dronem stiženého instrumentalistu Sweeps04. Dále rovněž psychedelicky založené Olaf Olafsonn and The Big Bad Trip, či z těch větších a známějších jmen - klidně Forgotten Silence (avšak ty uvidíme na Rituálu II). Tuzemská scéna je vcelku bohatá a rozmanitá, takže vybírat zaručeně je z čeho, ale chápu, že pořadatel tahá z rukávu jména především ze své stáje. Ovšem dovolím si uvést domněnku, že zvolený support mnohé od účasti na koncertu spíše odradil.

Do klubu jsem vkročil v akorátním čase, po uložení svršku do šatny jsem využil poloprázdného sálu a okukoval opuštěný merch hlavní kapely. Zakoupení aktuální desky bylo už předem jasné. Poté jsem se odebral k výčepu, kde jsem si objednal jakýsi speciál Beerstriker z malého pivovaru Lužiny. Údajně šlo o silnější nefiltrovanou patnáctku… mno… jak se zdá, už i mezi malými pivovary není zas tak veselo. Tak nějak mi přišlo, že do zmíněného popisu mělo ono pivo celkem daleko, další kelímek už jsem nepožadoval.

Nedlouho na to na podiu dozkoušeli Mallephyr a téměř ihned započali svůj program. Kapela složená z kvalitních hudebníků rozpjala křídla osobitého black metalu. Ten parádně očmuchával severní ikony a kolébku žánru. Na adresu kapely nelze říci nic ošklivého, jejich způsob muziky se mi zamlouvá, a když je vidím na podiu, jsem vlastně nadšený. Líbí se mi totiž, s jakým ledovým klidem sázejí svižné songy a poměrně náročné pasáže. Tady stojí za zmínku zaručeně bubeník, který je totální kliďas, až to člověka skoro rozčiluje. Naproti tomu je jejich muzika plná energie a neotřepaného dějství. Můžeme namítat, že jsou z hudby cítit prvky Immortal nebo Inquisition, ale stále si kapela zachovává svůj vhled. Proč tedy ty rozpaky kvůli volbě předkapely? Tak nějak mi nesedí, když před inovátory a hudebně rozmáchlé těleso pořadatel zasadí žánrovou jistotu. To však není vina Mallephyr, ale to snad všichni chápou. Jejich set byl totiž výborný a bavil mě.

Desire For Sorrow byli dobří. Je to kapela, která má své fanoušky, má svůj úspěch a má i svůj způsob prezentace a rukopis. Bohužel ani jedno mi před kapelu zvuku Oranssi Pazuzu neštymuje. Čert vem, že ze mě opadlo prvotní nadšení z jejich muziky a že bylo zašlapáno svou vlastní trvanlivostí. Jejich hudba je jednoduše metal a to bez jakéhokoliv přesahu, který mi v tento sváteční den celkem chyběl. Kapela je hráčsky slušně založená a i třeba taková šestistrunná basa dokázala překvapit, ale v ten večer jsem prostě žádal víc, než zajeté, řekněme, blackmetalové výjevy. Ne, jejich set mne nebavil a nedokázal zaujmout. Těžko říct, kde byla chyba, z velké části zajisté u mě - to nepopírám. Pomyslnou korunu nasadila vokalistova hláška „užijte si zbytek večera“. Oranssi Pazuzu nejsou „zbytek večera“, přece… Ale chápu, že jde jednoduše o necílené zvolání a já prostě jen rejpu… ale neodpustím si to.

Pak už přišlo jen správné zaujmutí stanoviště poslechového místa a netrpělivé vyčkávání hlavního tahouna a důvodu, proč jsme zde všichni (doufám) stáli. Byla tma a svítila jen modrá s občasným probliknutím bílé (že by odkaz na motiv obalu?). Do uší hrálo zvláštní intro, po kterém nastalo ticho a netrpělivé „nic“. Pak se z davu kdosi ozval a trochu vybouřil dožadování se příchodu kapely. Bezprostředně poté se počali na podium ploužit jednotliví členové kapely a zvolna spustili první kousek - otvírák nové desky Saturaatio. V ten moment jsem byl okamžitě někde jinde. Oči jsem zapíchl do tmavého dějství na podiu a nechal se odnášet na vlnách neobyčejného psychedelického black metalu. Zvuk i přes svou hlasitost dával dobře vyniknout všem nástrojům, ačkoliv doprovodné ruchy by možná mohly být výraznější, ale slyšet určitě byly (nebo se mi doplňovaly z vlastní paměti?).

Důrazné byly zejména rychlé a tvrdé pasáže, kdy vše kolem bylo v jednom víru mezigalaktické bouře. Pochopitelně, že repertoár stavěl hlavně na desce nové, ovšem nezapomínal ani na desku zcela minulou, kde taková Uraanisula měla až hypnotické impulsy. Pánové nepolevovali a tahali jeden kus za druhým bez jediného slova. Tím dosáhli skutečně rituálního vzezření svého koncertu a nebylo k tomu zapotřebí žádných rekvizit, malování a podobných záležitostí. Čistě jen hudební složka. Na kapele bylo úžasné nejen to, jak si dokáže hrát z vlastní muzikou, ale jak ji dokáže prožívat. V tu chvíli jako by byl každý z hráčů uvězněn ve vlastním transu a vyjel na soukromou psychedelickou dráhu. Pozvání jsme dostali i my pod podiem a bylo čistě na každém, zda hodlá vnímat vše od začátku do konce, nebo pendlovat v davu a otravovat svým protahováním se okolí. Celý tento výlet utekl tak rychle, že jsem si to ani nestačil uvědomit. Skoro jsem se až divil, že kytaristé sundavají popruhy a vytrácejí se do zákulisí. No, koneckonců přišel ještě jeden přídavek, který opět beze slova a se vší oddaností kapela odehrála, aby pak znovu zmizela za podiem. Nádhera. Přistání bylo hladké a návrat do reality možná až příliš tvrdý, nicméně zážitek zůstává vyryt hluboko v paměti.

Tahle událost měla skutečně sváteční charakter a jsem rád, že jsem se jí nakonec zúčastnil. A jestli se mi víc líbil koncert letošní nebo ten z roku 2014? Vše má svá pro i proti. Pokud se zaměřím čistě na set Oranssi Pazuzu, tak o trochu vede ten letošní. Možná díky své čerstvosti, možná díky repertoáru, jelikož poslední desku nemohu vynachválit.