Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 15. 2. Mishenka a Noises from the Swamp v Crossu

Byl čtvrtek, hovno co dělat, já měl nový vlasy a rozepsaný dobrodružství do Dračáku, který mělo být příští tejden hotový. Šel jsem si tedy prakticky naslepo pro nějakou inspiraci do holešovického Crossu. Tam ten večer mělo dělat parádu současný český country pod názvem Noises from the Swamp a po něm v rámci nějakýho "fuck it, we roll" dramaturgickýho módu rapperka Mishenka. Zbavuji se tedy všech kritických obranných manévrů, bavte mě!

Dobrovolné vstupné, když máte v šrajtofli nejmenší bankovku dvoukilo, zbavuje akci ekonomických výhod hned u dveří, ale zase na druhou stranu pro mnohé drzouny to byla pozvánka na to si tam jen zadaka pozevlit, což vytvořilo zajímavě nekoherentní skupinu posluchačů, zejména zvážíme-li, co Noises from the Swamp hrajou. To je totiž naprosto bezskrupulozní kovbojský country, na kterém si v pohodě můžete procvičit všechny předsudky, které vůči němu třeba máte. Já osobně jsem úplně nadšenej, když vidim v Praze lidi kolem dvacítky se pohupovat do rytmu banja u cajonu, do kterýho plácá týpek s mývalím vocasem na čepici. Tahle kapela country přímo exploatuje - košile, vesty, přezky u opasků, který vážej jak já a písničky o šerifovi, planinách a divokých koních. Covery ozkoušených odrhovaček jako My Girl či... kurva teď si ani za boha nejsem schopný vzpomenout, jaká byla ta druhá, nechyběly. Důležité je, že minimálně dva songy z jejich vlastní dílny jsou hodně slušně napsaný a cílevědomý. Ale co já vim, já country zas tak tolik nerozumím a nejdůležitější parametr je pro mě, zdali alespoň v jednom songu zazní fráze "dusty old town". A v tomto případě bylo splněno.

U Mishenky jsem se rozhodl tak nějak taktně z pozadí sledovat, co se vlastně bude dít, protože upřímně sice současný rap respektuju, ale moc mu nerozumím. Naštěstí jsem celkem záhy zjistil, že tady můžu být úplně v pohodě. Jedno z prvních veřejných vystoupení této interpretky se opíralo dost o takový ten přístup k žánru, který si pamatuji z konce devadesátek. Takže tvrdý beaty, důraz na ostrý slabiky a zjevné indicie, že holka za mikrákem má cédéčko Eminem Show v poličce poctivě oprášené. I ty texty, které čerpaly z Erbena, Foglara či antických mýtů mě zarážely tím, jak vycházely z mého teen mindsetu, který ale tady byl před dvaceti lety! Což tipuju, že by mohla být doba, kdy se Mishenka narodila. Tak nakonec se z akce, kde jsem spíš čekal nějaký ironický revize žánrů od mladejch drzounů, vyklubal poctivej old school večer, kterej šel od začátku na první signální a dost mě to nadchlo. Je mi ale naprosto jasný, že někdo, kdo se country nebo rapu vyloženě věnuje, by mi vysvětlil, že se pletu a tyhle věci vlastně moc dobrý nejsou. Naštěstí se s lidma obecně nebavim.

// 22. 2. Powerplant + Hyperdog + Bunkerer v Underdogs

Dá se říct, že v posledních měsících měl post-punk v Praze vyloženě prázdniny, takže už to trochu chtělo, aby začal vystrkovat růžky z ulity nebo v čem to vlastně fujtajbl žije. Londýnští Powerplant, zavítavší po roce a půl do Prahy (to mám zrovna v hlavě, protože těmi jsem zahájil svoji svodeční kariéru, zdali tohle slovo vůbec existuje) při své minulé zastávce docela rozkalili srpnem vroucí Bike Jesus, takže do deštivého února mohli přenést minimálně vítanou reminiscenci letních pachů a rudých tváří.

Ze tří bratrů v triku pro ten večer zahajoval jednodílný český projekt Bunkerer, o kterém jsem slyšel poprvé (což nemusí nic znamenat) a který sviští takový syrový íbíemko s punčochou na hlavě a tričkem Cabinet Voltaire na sobě. Funguje to na první dobrou, týpek do toho šlape věrohodně, ideální prostředí pro takovouhle produkci je někde to napojit na autobaterku pod mostem, ale i tady to posloužilo k prohnutí prokřehlých kolenou před zbývajícími interprety, jakkoli to hudebně bylo někde docela jinde.

O následných Hyperdog jsem nevěděl samozřejmě pořád nic, takže jsem se zprvu bavil tím, jak jejich kytarista odpovídá mému oblíbenému memu. Samotná kapela spadá pod hudební žánr, na který narážím v poslední době poměrně často, jmenuje se egg-punk a na tomto místě je už třeba asi udělat malou edukativní odbočku:

Egg punk je subžánr převážně definovaný internetovými uživateli. Vychází údajně z dědictví kapely Devo a jeho podstatou je odpor vůči standardní punkové a hardcorové mentalitě stojící na mantře "my vs. oni". Egg punk nabízí satirický, taneční, energetický přístup k hudbě v kontrastu k jinak tvrdé a vážné muzice.
(psáno hlasem Alexandra Hemaly)

Nevím, nakolik to bylo vtipné, ale skočné a energetické úplně bezesporu. V kotli se to začalo příjemně zahřívat a po Underdogs se začal postupně nést povědomý odér tabáku, piva a hulení potící se ze žláz zúčastněných.

U Powerplant me zaujal jejich klávesový level-up od posledního koncertu, během kterého, pokud se nemýlím, měl klapkař akorát na zemi položenou nějakou roztomilou placku. Tentokrát v čele pódia již stála úctyhodná kánoj. Zjevně od doby, kdy se z jejich předchozích alb, pohybujících se na škále někde mezi punkem a dungeon synthem, nedalo úplně vyjasnit, s čím vlastně přijdou na pódium, už se jejich hudební záběr vyjasnil a po celý svůj set sypali vyskákaný kytary s akurátní délkou songů a zřejmou informací, co očekávají od lidí pod pódiem. Tam se samozřejmě spokojeně kotlilo v příjemném počtu, dokud nedošly písničky. A pak ještě chvilku.

// 23. 2. Fake Trailers + Gertie Adelaido + ZOB + aglyasf v knihovně AVU

AVU je takovej ten velkej barák s ateliérama nad Stromovkou, jak tam chodí všichni ty lidi, co nesnášíte. Já se tam ocitl tak nějak náhodou, protože tam měl ten večer vrzat s krabičkama kámoš, a nechtěl jsem vynechat možnost toulat se tamním interiérem a pokochat se všema těma rozdělanýma výtvarnýma dílama rozházenýma po prostoru, mezi kterýma mě z uměleckého hlediska nejvíce zaujala až po okraj naplněná záchodová mísa na jednom z hajzlů. Žánrový soupis interpretů na soupisce čítal charakteristiky jako gastro jazz, turbo folk či avant garde pop a já předem věděl, že to všechno je lež.

Zahajující set uglyasf označujícího se za barre siege machine dle legendárního, nedávno zaniklého holešovického pajzlu, paradoxně působil, i přes balaklavu na palici, z celého večera nejněžněji, protože měl alespoň konstantní rytmus, do kterýho házel různý loopy a chrastěnky. Ve výsledku to byl fajn pokejvávací chill, u kterého mě pobavilo, jak si v průběhu jednolitého setu hlídal autor čas, kdy má skončit, protože věděl, že tuhle produkci si může klidně táhnout celý den.

Následný set ZOBa se stal obětí příliš dlouhých taktických přesunů z knihovny na bar a zase zpátky, takže jsem si později sice vyslechl nějakou odbornou přednášku na téma, jak to muselo být dobrý podle toho, jak to měl všechno zapojený, ale naštěstí jsem ji nestihl naposlouchat, protože následný vystupující Fake Trailers vytočil zvuk na hranici snesitelnosti, zapnul projekci, kde se míhalo cca 20 nesouvisejících výjevů za vteřinu a spustil zvukovou produkci něčeho, co znělo jak několik desítek zvukových stop najednou. Pustý audiovizuální terorismus pochopitelně podporoval i performativní výstup interpreta, který působil jak strašidelný výsledek špatné photoshopové práce. Těžko říct z jakých kritérií to celé hodnotit, ale byla celkem prdel pozorovat, jak usilovně se to po všech stránkách snaží být nepohodlný. Nakonec ale přeci jen skrze nekonečné překrývající se samply protekl jak jarní sluníčko úryvek z písně I Will Always Love You od Whitney Houston, takže láska na konec přeci jen zvítězila.

U závěrečné Gertie Adelaide jsem po té předchozí radosti slyšel celkem piču, ale i ta mě celkem bavila, protože to byl celý hrozně neposedný set s uvřískanym ženskym hlasem a jeho různými modulacemi a to mě dost bavilo. Navíc holka je u toho všeho dobře jankovitá a dost drží pozornost už jen jak si tam tak poskakuje mezi technikou a knížkama a vejská o všech těch hrozných věcech, co jí udělali muži nebo tak něco. Umění višco.