Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 12. 2. Bneleti + Muššhuššu v Punctu

Ve své bezbřehé aroganci vycházející z letitých koncertních zkušeností, zahrnujících i zpívání na pódiu s Iggym Popem, braní drog v backstage s Lydií Lunch či sbalení tehdejší holky Richarda Krajča, jsem si vymezil právo chodit na koncerty především dle místa, kde se odehrávají. A vzhledem k tomu, nakolik podléhám návykovosti dobré slivovice a obvyklé společnosti v žižkovském klubu Punctum a jak blízko a jak z kopečka je pak můj oblíbený mázhaus U vystřeleného voka, není nic zvláštního, když se tak mimoděk seznámím s naprosto obskurními a náročnými interprety, na nějž se ostatně tento prostor specializuje. 

U Muššhuššu jsme byli upozorněni, že koncert bude reprodukován v kvadrofonním zvuku, což je pro někoho asi důležité, když se interpret skládá víceméně akorát z kontrabasu a člověka v kapuci, ale respektuju záměr. Moje úvodní fascinace tím, jak je ústřední nástroj (míněno kontrabas) otřískaný jakoby bojoval u Bachmutu postupně vystřídalo upadání do krásně letargické melancholie. Totiž pokud píšu, že ten člověk hrál na basu, tak tím myslím, že skutečně hrál na basu. Hladil rukama její tělo, tlačil smyčcem na její boky, zkrátka těžká erotika. Nejsilnější pak byl celý set v momentu, kdy jsem přestal sledovat interpreta a zadíval se někam do dáli, kdy mi došlo, jak všechny ty zvuky zní jako mořský příboj kdesi za kopcem lákající mě k odpočinku a kontemplaci. Byl jsem až překvapený jak hluboko jsem se nakonec zanořil. A trochu jsem klimbnul. 

Fotky éé nějakých krabiček, do kterých vedou dráty a tak, mohlo by to někoho zajímat (byl únor)

Druhý umělec, gruzijský nástrojový eskamotér Ben Wheeler alias Bneleti je zásadní hudební osobnost. Jakožto etnomuzikolog studuje tradiční kavkazský folk, seznamuje ho s kontexty jiných hudebních žánrů (včetně black metalu) a snaží se tak mimo jiné zachovat relevanci již téměř vyhynulých hudebních jazyků a nástrojů. Hele já jsem člověk, co po cestě na koncert poslouchal spokojeně Kringu, takže na mě si normálně s velkýma slovama nepřijdete, ale ty vole, to bylo tak nádherný. Skromný cap střídal v rukou elektrickou kytaru s něčím, co vypadalo jako hodně přerostlá půlka cibule i s lodyhou, na kterou někdo přidělal struny. Během toho šlapal na loopy a nějaké efekty nebo přepojoval věci na věci (vim píču) a hodinu tak budoval celé světy a jejich barvité příběhy. Mé srdce starého RPGčkaře plesalo, jak jsem si občas připadal jak zpátky v Tristramu, pak jsem najednou měl pocit, že překonávám ledovou vichřici, usínám vyčerpáním pod nekonečným sluncem a nakonec se nořím do chladné vody spočinout před tíhou světa. Po koncertě jsme já a dalších asi 20 přítomných po sobě užasle koukali a Radim, který viděl už všechno a všude, dokonce prohlásil, že to byla jedna z nejlepších věcí, co tu kdy slyšel. Pak se opravil, že alespoň pro tento rok. 

// 15. 2. BVDLVD + Changeline v Café v lese

Nedělní koncerty, kór v zimě, kdy jsou všichni líný jak vši, bejvaj ošemetný. Kór koncerty zahraničních mladých interpretů, u kterých se nedá úplně najít klíč v tom, kolik na ně vlastně přijde lidí. Dřív se dalo alespoň rámcově pracovat s číslem přihlášených u události na jedné staré, zaprášené sociální síti, která se trápí na desetinové kapacitě své původní funčnosti, ale koho mladýho na týhle síti ještě znáte? Šuškandy v informačním rachotu různých jiných socek jsou nedůvěryhodný, lajky falešný, doporučení zaplacený, kulturní křižovatky mrtvý (a my jsme je zabili). Asi tak není divu, že promotéři čím dál častěji dělají tlaky na předprodeje, protože alespoň ty o něčem vypovídají. Nicméně když jsme se ve vršovickém Café v lese o tom bavili s místním technikem, tak jsem se dozvěděl o novém trendu a to lidech, kteří si v pohodě nedondou ani na koncert, který již zaplatili, což mi přijde naprosto famózní zejména v situaci, kdy já doplácim třetinu ceny lístku navíc za to, že zásadně platím akorát v cashi na místě. A to ještě musim pět minut čekat na to, až si organizátoři zjistí, kolik vlastně lístek na místě stojí, protože jsem ten den s timhle požadavkem jedinej. Lepší už to je jenom občas v Akropolis, kde kvůli mě musej rozsvítit kavárnu a zapnout kompy, aby mi mohli vytisknout fyzickou jízdenku na koncert. Já budu asi pěkně nesnesitelnej čurák mě teď napadá.

Ale těch nás ten večer bylo určitě víc. Byl to mladej koncert (až na ty prachy). Mladý interpreti, mladá muzika, mladý témata, mladá audience. Pokérovaný obličeje, expresivní vyznávání lásky a všemožná spektra. Pokud jste konzervy, tak gratuluji, svět patří vám, ale tady by vás jeblo. První ze dvou večerních interpretů, rappová trojice Changeline je dost viditelná na různých sockách, kterým nerozumim, zabývá se zřejmě hodně queer a trans tématikou, což bylo poznat v hledišti a nutno říct, že fanouškovská základna je hodně intenzivní. Jestli tam bylo za celý večer nějakých 100 lidí, tak jejich odezva byla několikanásobná. Changeline totiž nejsou takový ten standardní mládežnickej hipec, jak si ho většina z vás představuje. Naopak žvatlaj do pekelně našláplýho BPM a neustále to prokládaj nasranýma growlama. Když to ještě spájíte s jejich koncertním nasazením, kdy poskakujou jak blechy, naprosto je chápete, když říkají, že tourují pátým dnem a už jsou kompletně na sračky a hlas maj v píči. Já se původně koncertu chtěl zúčastnit spíš z dálky, protože jsem předtím byl v malé čínské restauraci s nefungující klimatizací, takže jsem smrděl jako malá čínská restaurace s nefungující klimatizací, ale už druhej song jsem se šel nadšeně družit, nevšímajíce si okolí přemýšlejícího, proč mají zničehonic tak hroznou chuť na smažené kuře tajemné chuti. 

Po Changeline jsem se cejtil pomačkanej a zároveň naboostěnej jak normálně po čtyřech dobrejch kapelách a docela mi bylo líto BVDLVD, který na ně musej navazovat. Nicméně přítomnost živých bicích na pódiu a způsob, jakym se projevili při jednom songu předešlé kapely, kde hostovali, mě uklidňovalo, že zvolňovat se nebude a ještě nás čeká bitva. Publikum se pravda trochu pročistilo, a to zejména o ty všemi barvami zářící jednorožce (Changeline má zjevně fanouškovskou základnu ve všemožných queer kruzích) a zbylo tam pár desítek mladých hochů v černých trikách, což vlastně působilo ještě víc gay. BVDLVD jakože trojice obsahující týpka, jeho mikrofon a bicí naštěstí osázela dost rytmickou a sympaticky agresivní zahrádku, v níž se dalo i příjemně a ve vzájemném respektu moshovat. Nebudu lhát, po dvou hodinách týhle rapový kůry namotaný na punkovou drzost a metalovou agresivitu jsem si připadal jak po týdnu v Luhačovicích, třech dnech ve fitku a čtyřech hodinách u terapeuta. Což za ty prachy rozhodně stojí. Nemluvě o kovovém přívěsku, který jsem po někom našel v kotli a nikdo se k němu nepřihlásil.