Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  REPORTY

zpátky na seznam reportů
Windhand, Satan

Windhand, Satan's Satyrs

Bhut5.10.2017
Výlet za muzikou po dvou letech na báječné místo v Lipsku - genius loci UT Connewitz opět úřadoval.

Že by kapela Windhand patřila mezi mé top kousky, se říct určitě nedá. Zvláště proto, že jsem je ještě před rokem vlastně vůbec neznal. Výlet na jejich koncert za hranice republiky měl tím pádem vícero odůvodnění. Tím prvním je fakt, že jsem dlouho nikde nebyl a přes turbulentní léto jsem stihl leda kulový, ačkoliv v diáři ledacos bylo. Druhým důvodem byla jednoduše nabídka výletu s kolegy z Fobia zine a protože si sedneme do noty i po stránce lidské (nejen hudební) – důvod otálet vlastně ani nebyl.

 

Podívat se do Lipska po dvou letech byl fajn nápad. Vyrazili jsme o něco dřív, abychom si prohlédli i něco z města samotného. Zabloudili jsme tak k fotbalovému stadionu i na právě probíhající multikulturní festival všeho na náměstí (což samozřejmě nebylo nějak plánováno). Překvapil zde stánek prezentující českou zemi, kde se dalo nakoupit velké množství lázeňských oplatek, dále pikao, kaštany v čokoládě, hořčice nebo knedlíky v prášku – krásná reprezentace, která nás pochopitelně píchla u srdce. No nic, vraťme se raději k hudební rovině.

 

UT Connewitz je klub, který je jedním slovem nádherný. Už v prvním okamžiku, kdy jsem vkročil do monumentálního sálu, to na mě dýchlo a kůže se změnila na husí. Popisovat tuto zvláštní atmosféru prakticky nelze – to se musí prostě zažít. Je to jednoduše místo, které je pro doomové akce jako stvořené…

 

Vzduch pro cca 300 návštěvníků rozehřívali Satan’s Satyrs, jejichž jméno i produkci jsem v onen okamžik uslyšel prvně. Od první skladby se ukázali jako energií nabití čertíci, co okamžitě začali chrlit svižný hard rock s prvkami Motörhead, Crobot, The Hives a dalšími heavy stoner vlivy. Mělo to šťávu a první asi čtyři kusy byly vážně parádní. Pak se to začalo trochu slévat, ale závěrečná vypalovačka opět nadchla. Uvěřitelný drive a trochu hippie přesvědčení. Šílený bubeník s obrovským nasazením a náležitě rozjařená strunná sekce. Ke koupi desky mě to nestrhlo, ale živě to bylo parádní a nakopávací.

 

Windhand začali vláčně a vláčně taky pokračovali. Je jen málo kapel, které si mohou dovolit znít tak, že od nich de facto nerozeznáte jednu skladbu od druhé a přesto budete všechny milovat. Windhand jsou toho krásným příkladem. Ani nevím, které vrnění zařadit na kterou desku. Kterou vokální linku vyzdvihnout víc a kterou pohlcující melodii označit jako tutovku, ale prostě to všechno sedí. Člověk pak tupě zírá až ve skoro hypnotickém transu na celou tu doomovou masu, jak se na vás valí a svojí dřevnatostí rozebírá na kousky. Je dobré zmínit vokál, neboť ten je pro kapelu důležitý a jde o velmi silný článek, ačkoliv na mne Dorthia působila dost odtažitým dojmem. Jakoby jí nic nezajímalo, i ty zdravice lemující začátek a konec setu byly takové z povinnosti. Možná proto, že se víc hroužila do stavu potřebnému k maximálnímu výkonu pro koncert. To se jí dařilo naprosto perfektně. A pochopitelně nejen jí, ale i dalším kolegům z kapely, kteří čarovali magicky atmosférickým doomem.

 

Spojení místa, hudby i vědomí toho, že do tohohle klubu se zase jen tak nemrknu, mělo velké účinky. Proto šlo o dost intenzivní zážitek, který se zarývá do paměti. A kdybych Windhand někdy viděl hrát někde poblíž – určitě nebudu váhat.

 


 

Fotografie vystihující výletní i koncertní nálady pořídil Coornelus, kterému tímto děkuji. 

Satans SatyrsSatans SatyrsSatans SatyrsSatans SatyrsSatans SatyrsSatans SatyrsWindhandWindhandWindhandWindhandWindhandWindhand


  DISKUZE K REPORTU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 26.5.16 0:17

Ten report mi přijde přísný z podivného úhlu pohledu. Sólstafir jsem viděl tentokrát potřetí (Brno 2009, BA 2011) a tentokrát byla patrná změna nálady, která byla dosud melancholicky zasněná, jak z jiné dimenze a kraloval jí zpěvák, opírající se vždy o mikrofon s flaškou Jacka v druhé ruce dodržující kodex minimální komunikace s publikem. Tentokrát v tom bylo více čistě rockové energie s překvapivě rozpohybovanou kapelou. Je zřejmé, že se Sólstafir posouvají (trochu paradoxně je poslední ótta jejich nejzadumanější album). Snad jediné co mě na to neuvěřitelném večeru mrzelo bylo naprosté opomenutí alba Masterpiece of Bitterness, které považuji za jejich vrchol a kdyby koncepčně sjeli celou tuto desku, tak zemřu slastí. Zbytek byl nelidsky parádní. Hutnej zvuk, ve kterém vynikají jejich typické desetiminutové gradace nedal oddechnout, naopak několik písní bylo ještě protaženo oproti albům. Vokál zpěváka na poslední štaci turné naprosto neselhávající a reakce publika dle mě naprosto akurátní. Sic mě taky překvapilo, že většina audience snad neznala titulní Óttu, takže děkovný vyrvál pokryl sál ještě dříve, než dojel smyčcový epilog, ale například nábožné ticho, o které požádal zpěvák na začátku Rismal mě skutečně příjemně překvapilo. Všeho všudy si myslím, že kapela byla za živé reakce publika vděčná. Závěrem jen si nepamatuji koncert, který by mi zdistribuoval chvílemi takovou hudební katarzi. Byla to neskutečná paráda.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky