Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tím prvním bylo setkání se s redakčními kolegy u pivka, tím druhým byli The Vacant Eyes, protože jejich debutní album nás v redakci posadilo na zadek jako málo co (psali jsme o něm TADY). Mluvil tu někdo o zatuchlosti české metalové scény? No dobře, byl jsem to já, ale pro tentokrát činím výjimku. Ověřit si, jestli „Spheres“ funguje na živo, v tom to celé bylo, všechno ostatní mohlo překvapit; nečekali jsme nic.

Synæsthetics nepřekvapili. Úvodní skladba byla fajn, měla výborně vystavěnou atmosféru a logicky navazující kompozici, bohužel to ale bylo vše a zbytek setu ve mě nijak nerezonoval. Snažil jsem se sice hledat pozitiva, pochopit sdělení skladeb i hudební směřování souboru, ale kromě jakési žánrové otevřenosti jsem nic nenašel. Kapela sama sebe řadí k progressive metalu, což kontrastuje se vším, co jsem toho večera viděl a slyšel, nejvíc ale s klávesovými rejstříky, které byly staré aspoň pět let už před deseti roky. Jejich vystoupení chyběl drajv, nadšení, snaha zaujmout a po půl hodině (možná dřív) jsem nabyl dojmu, že jsem slyšel dost.

S Return to Innocence na pódium přibyla hráčská jistota a poznatelný, i když zdaleka ne originální výraz. Z této kapely jsou cítit odsloužené roky, což je sice dobrá výchozí pozice, ale určitě ne samospasitelná přednost. Dobře se mi vybavuje, jak jsme na sebe s kolegou během první poloviny setu občas mrkli a v očích si četli uznání a spokojenost. Šlo sice o metal klasického střihu, ale byl zahraný s přehledem a fortelně, což bylo překvapivé a v důsledku potěšující. Bohužel se v druhé polovině zvolnilo, výraz se pozměnil směrem k německé přehlídce kožených kalhot a tady jsem se už nechytal, poslední tři skladby v podstatě protrpěl a v momentě, kdy kromě samplovaných kláves zazněl odkudsi něco jako chorál, mě regulérně polilo horko. A mimochodem – označovat tento druh hudby pojmem „symfonický metal“ beru jako urážku a znevážení toho, co slovo „symfonický“ představuje. Možná to některým kapelám či fanouškům dodává na důležitosti, možná to někomu zní jen dobře, ale je to kravina.

A jsme u The Vacant Eyes. Nejlepší debut loňského roku, bez debat, bez kompromisů a široko daleko bez konkurence. Deska „Spheres“ mě dostala, kdo mě znáte, víte, že bez důvodu (a navíc u české kapely) bych to nepsal. Děsil jsem se jen jednoho – možné propasti mezi studiovou prací a živým vystoupením, která se v poslední době – mám ten dojem – rozevírá stále zřetelněji. Tak co myslíte? Dopadlo to? Jedním slovem – pohlcující. The Vacant Eyes zahráli s přehledem, předvedli, že i u nás se hraje velmi současná metalová muzika (běda všem symfo-klávesačkám!) a pokud bych měl některé kapele toho večera přisoudit adjektivum „progresivní“, byli by to právě oni. To vše doplněno o velmi sympatické, až (možná zbytečně) skromné vystupování, kompoziční vyzrálost, hráčskou šikovnost a ano, došlo i na ta nová světla. The Vacant Eyes mě dostali jako v poslední době málokdo, a to nejsem jejich manažer, ani mi za to neplatí.

Poslední kapelu Neurotension jsem sledoval na půl ucha, vstřebával jsem předchozí zážitek a doplňoval jej o pokec s Adamem Bejšovcem. Při občasném pohledu směrem k pódiu mě nezaujalo nic, ale bylo by nefér vůči kapele psát jakýkoliv hodnotící komentář, jejich set jsem prostě prokecal. A to je dnes vše, za osmdesát korun vstupného pěkná porce.