|
|
||||||||||
Švédská retro-rocková kapela Graveyard se na scéně pohybuje už dvanáct let a je to opět jedna z těch kapel, která mi ukazuje, jak ten čas letí strašně rychle. Eponym, Hisingen Blues, Lights Out, Innocence & Decadence. Přesně tak vede linie jejich nahrávkami, která se letos prodloužila o další položku, v pořadí už pátou desku nazvanou jednoduše Peace. Zajímavostí k tomu může být to, že kapela se v mezičase stihla rozpadnout (2016) a znovu poskládat (2017), jen s novou postavou bubeníka, když původní člen Axel Sjöberg už do obnovené formace nenastoupil.
Debutní deska z února 2008 byla výborná, a i když tehdy vyšla na ne příliš velkém labelu TeePee Records, pro kapelu představovala skvělý odrazový můstek k další kariéře a otevřela jim dveře u velkoprodejce hudebního štěstí Nuclear Blast. Právě tam o tři roky později vyšla následná placka Hisingen Blues, kterou lze právem dodnes považovat za to nejlepší, pod čím je tahle parta z Gothenburgu podepsaná. Analogově hřejivý, ale jinak dost ostrý a svým způsobem Zeppelínovský zvuk, jasný odkaz na ten nejpoctivější hard rock (bez kláves) a samozřejmě společenské klima nakloněné všem retro přístupům byla kombinace, která vzájemně rezonovala a Graveyard sklízeli ohlas.
Kyvadlo lidských osudů se ale kýve neúprosně a v souladu s věčnou pravdou „jednou jsi nahoře, jednou dole“ třetí album Lights Out doplatilo na svého předchůdce, kterého se mu překonat nepodařilo. Nešlo o žádnou tragédii a nahlíženo v širším kontextu každý přijde na to, že věčný růst je blbost. Pumpujte slávu do prasete a stejně jednou praskne, píše se v české klasické literatuře. Lights Out tak vyznívalo spíš jen jako sbírka písní, které někdy zbyly a nevešly se mezi ty nejlepší. Dojmy pak znovu do polohy skvělých a nadšených posunula deska Innocence & Decadence, kterou jsme tu probrali v listopadu 2015. To nám bylo ještě hej!
A jak je na tom Peace? Řekl bych, že tak trochu ctí kapelní historii a stejně jako měla třetí deska těžkou pozici po výborné druhé, má teď pátá opět trochu nevýhodu kvůli svému výbornému předchůdci. Po pravdě napíšu, že Peace poslouchám poslední dobou často a navzdory snaze, pozitivnímu naladění a skoro bych řekl protekci, je to album, které ve mně mnoho emocí nevyvolává.
Důvody? Předně má tahle nahrávka hodně ostrý zvuk, který kapela sice plus mínus ctila vždycky, ale tentokrát jakoby to lehce přepískla. Místy škrábe v uších víc, než by bylo zdrávo, bicí se sypou a hlas chraptí až moc upraveně. Určitě znáte ty promo fotky, které mají patinu staroby pracně vyrobenou v nejmodernějších grafických editorech (třeba Opeth) a i když všechno vypadá věrohodně zaprášeně a omšele, vy to víte, cítíte, že všechno je to jenom jako, že je to trik. No a s tím zvukem je to stejné a ani imitace historických kytar přehnané přes super moderní softwary kouzlo starých časů nevykouzlí stoprocentně.
Dramaturgicky je deska poskládaná dobře, jednoznačně předvídatelně a v podstatě v souladu s obecnými předpoklady. Album otevírají rytmicky svižnější skladby, které jsou úměrně zvyklostem prokládány pomalejšími kousky s nádechem blues-rockových balad, plných melancholie a příjemných melodií. Navíc poměrně zajímavě nazpívané v jednom případě nikoliv Nilsonem, ale basákem Mörckem (See the Day). Všechno to prostě šlape, kapela naprosto přesně ví, co se od ní čeká a přesně tak k tomu i přistupuje. Tím její počínání nijak nezlehčuju, Graveyard jsou profíci a podle toho jedou. A musí jet.
Nicméně ani po nevím kolikátém poslechu na mě z deseti nahraných skladeb nic moc nevykukuje a deska z mého pohledu funguje spíš jako kompaktní celek logicky navazujících písní. Klipovka Please Don’t zaujme hodně decentním varhanním podkresem, ze kterého koukají staré časy jak sláma z bot, ale jinak deska funguje jen jako příjemný poslech bez hlubšího zaujetí. Není to špatně a není to hůř než u mnohých podobných kapel. Jen v případě Graveyard už prostě bylo líp.
Autor hodnotí:
Čtenáři hodnotí:
Tvoje hodnocení:
Label:Nuclear Blast
Vydáno:Květen 2018
Žánr:retro hard rock
Joakim Nilsson - kytara, zpěv
Jonathan LaRocca Ramm - kytara, doprovodný zpěv
Truls Mörck - basa, zpěv (3, 8)
Oskar Bergenheim- bicí
host:
Nils D. - klávesové nástroje
1. It Ain´t Over Yet
2. Cold Love
3. See the Day
4. Please Don´t
5. The Fox
6. Walk On
7. Del Manic
8. Bird of Paradise
9. A Sign of Peace
10. Low (I Wouldn´t Mind)
Graveyard
Graveyard
Graveyard
Innocence & Decadence
Graveyard
Lights Out
Big Boss
Než zemřu
Pestifer
Execration Diatribes
Enslaved
The Sleeping Gods (EP)
Wrekmeister Harmonies
We Love To Look At The Carnage
Asgard
Una Maquina Infernale
Hentai Corporation
The Spectre Of Corporatism...
Mefitic
Woes Of Mortal Devotion
Mord’A’Stigmata
Dreams Of Quiet Places
Francouzská náladovka Alcest zveřejnila nový singl s názvem Flamme Jumelle, ke kterému vznikl i videoklip. Skladba se objeví na chystaném albu Les Cha...
26.4.2024Nová deska The Way Forward kapely Black Tusk je aktuálně celá k poslechu, klikejte SEM.
24.4.202417. května vyjde páté řadové album pražských retropsychedeliků pojmenované Weird In A Weird Way. Křest proběhne 24. 5. v Praze (Kasárna Karlín) a den ...
24.4.2024Psychedeličtí prog/blackers Hail Spirit Noir vydají 28. června u Agonia Records své páté dlouhohrající album, pojmenované Fossil Gardens. V současné c...
21.4.2024Pražské metalové vydavatelství a čím dál aktivnější nakladatelství MetalGate ohlašuje další knižní titul, kterým se na konci dubna stane kniha americk...
© ECHOES 2012, All Rights Reserved
Logo & web design by © Ondrej Hauser
Code by Ivosch
Runs on © iSys
Všechny články a recenze na stránkách echoes-zine.cz podléhají licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.