Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Auto*mat

Auto*mat

Jirka D.5.4.2011
Film Auto*mat mě po dlouhé době donutil vejít v prostory brněnského kina Art, kde se včera konala jeho projekce. Snímek byl natočen a do kin uveden sice již v roce 2009, ale tenkrát jsem ho nějak zaspal a i když jsem se v Artu vyskytoval i několikrát do měsíce, tento dokument Martina Marečka mi prostě unikl.

Podruhé jsem stejnou chybu zopakovat nechtěl a tak jsem si konečně včera mohl užít celých 90 minut automobilové horečky.

 

Už z první části názvu filmu je patrné, že se vše bude točit kolem aut, tak jako se ony každý a celý den točí kolem nás. Druhý díl titulku dává tušit ukončení šachové partie, tedy výhra či prohra jednoho z hráčů, záleží, na jaké straně hracího stolku se kdo nachází. Ke společné partii tentokrát zasedli Martin Mareček a celá iniciativa Auto*mat na straně jedné a pražská automobilová doprava na straně druhé. Už rozmístění figurek ukazovalo na značně nevyrovnanou partii – Martin si s sebou přinesl mladické nadšení, upřímnou touhu měnit svět kolem sebe a posunout ho k lepším zítřkům, jistou dávku drzosti a lehké demagogie a partu přátel stejného smýšlení se všudypřítomnou kamerou. Na druhé straně hracího pole (překvapivě figurky černé barvy) se vyrovnal pražský magistrát v čele s tehdejším primátorem Pavlem Bémem, jejich parta přátel včele s ředitelem Metrostavu, policie, automobilový průmysl, fanoušci tunningu a soupeř zdaleka nejsilnější – běžný český řidič. O co se hrálo? Hlavní cenou byla pražská prostranství a odpověď na zásadní otázku, zda tyto prostory patří lidem či autům.

 

Jestli znáte filmy Michaela Moora a máte je rádi, budete mír rádi i Auto*mat, protože tento český dokument se odehrává na velmi podobné notě. Během chvíle rozpoznáte ty dobré od špatných, budete odpouštět jak celkově amatérské vyznění filmu tak i drobné přestupky proti zákonům těch hodných a naopak budete chtít mermo moci zasolit těm zlým, kteří jsou tu představováni pražskou politickou garniturou, stavebními firmami, ředitelem Škody Mladá Boleslav, účastníky tunning srazu a samozřejmě policií. Stejně tak dojdete snadno k závěru, že hlavní aktéři bojují proti větrným mlýnům s pramalou šancí na úspěch (stačí vzpomenout na filmy Roger a já nebo Bowling for Columbine právě od Moora), ovšem vždycky se něčeho malého nakonec dosáhne, v případě spolku Auto*mat k chvilkovému uzavření Smetanova nábřeží řidičům a jeho plné využití coby pěšího korza nebo průjezdu cyklistů Prahou. Na druhou stranu mám ale pocit i jisté odlišnosti od amerického vzoru a to v žebříčku hodnot, které rozhodují o tématu. Zatímco u Moora cítím na prvním místě zajímavost tématu pro diváka a z ní odvozený úspěch dokumentu, u tohoto filmu jde především o vnitřní přesvědčení o správnosti myšlenky hlavních aktérů; a právě v tom vidím největší sílu filmu. Protože ať se na to dívám z jakého chci pohledu, jejich myšlenka je zdravá a správná a mé ztotožnění s ní je asi víc než zřejmé.

 

Problém s prosazením této ideji je ovšem v síle soupeře. Můžu tu psát o úplatných úřednících, bezcharakterních a patolízalských radních, kterým jde jen o vlastní pohodlí a zakázky pro spřízněné firmy, stejně tak bych se mohl podivovat nad šíří intelektu ředitele Škody, který v rozhovoru projevil všechno možné, jen ne trochu inteligence a následně si klást otázku, jak je možné, že podobní lidé obsazují takové pozice. Rovněž bych mohl omílat již mnohokrát ohranou písničku o katolických farářích, kteří zpívají pouze a jenom toho píseň, koho chleba právě jedí (i s takovou osobou se ve filmu setkáte), ale všechno toto již bylo řečeno mnohokrát a zbytečně to odvádí pozornost od daleko důležitějšího momentu. Problém totiž není v úřednících ani Bémovi, a i když by se Marečkovi a spol. podařilo prosadit uzavření byť jen jedné pražské ulice pro automobilovou dopravu, to zásadní se nevyřeší. Typický úředník totiž není nic jiného než obrázek soudobé společnosti, je to zrcadlo každému, kdo se na něj dívá a proto se to nikomu nelíbí – dívá se totiž na sebe. Autoři asi dobře pochopili, že přimět běžného českého řidiče (tedy skoro všechny), aby svého plechového krasavce používali pouze v nutných případech a zbytečně tak neplýtvali přírodními zdroji (o ničení ovzduší nemluvě), jde dvojím způsobem. Buď onoho řidiče přesvědčit a ukecat ho tak, že to pochopí a nebo zvolit cestu legislativní represe. Ve filmu se zkoušelo obojí a obojí nefungovalo ze stejného důvodu – lenost a pohodlnost lidí, kteří by měli měnit něco ve svém životě, něco, na co si výborně zvykli.

 

Zajímavé byly především reakce lidí z „vysokých postů“, u kterých by se čekala jistá dávka „korektního“ jednání. Zatímco primátor Bém se ukázal jako bezpáteřní populista, kterému jde akorát o dobré vztahy s Metrostavem a jeho mediální „vizáž“, ředitel Škody se projevil víc než nešťastně, i když s jeho názorem, že se lidstvo samo žene do záhuby, by se i dalo souhlasit. Sám sebe utěšoval tím, že snad ještě další dvě generace přežijí, čímž asi myslel svoje vnoučata. A dál? Hmmm. Výstup tehdejší premiéra Topolánka snad ani nezaslouží komentáře, to se prostě musí vidět.

 

Auto*mat je film, který upozorňuje na problém, který tu je a narůstá. Upozorňuje na něj vtipnou i vážnou formou, legálně i lehce protizákonně. Každopádně tentokrát stojím na straně bílých figurek, každý den tady v Brně totiž vidím, že těch aut je moc. Nelíbí se mi situace, kdy někdo zabere v pět hodin odpoledne skoro osm metrů čtverečních místa, ráno nasedne do auta, půl hodiny se kodrcá po městě a pak zabírá stejné místo o dva kilometry dál. Dodnes vzpomínám, když jsme už před pár lety přijeli v pozdních nočních hodinách do Lucernu ve Švýcarsku a většina lidí po městě jezdila na kole. A to pršelo. Rád jsem poslouchal spolužáka, který se vrátil ze studií v Kodani a popisoval, co všechno se dá udělat, když se veřejné prostředky a lidská energie investují správným směrem. Jde to! Ale jde to u nás? Pomalu začínám přicházet o iluze…



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 28.2.20 9:04

Ano, opravdu netrháme rekordy v DR :D. Můj názor je, že extrémní plochost dynamiky je jen z mnoha faktorů, které dělají dojem z nahrávky. A některé fakotry spolu navíc úzce souvisí a jejich efekty se sčítají. Asi jako když přesolíte jídlo, kde jste navíc nahradili gorgonzolu nivou, to se prostě nedá žrát! :D. Stejně tak je komprese a komprese. Například jsem rád, že se libí zvuk bicích. Tam jsme (v mém případě poprvé) požili analogové kompresory už při náběru, čili se bubny jako takové už nekomprimovaly digitálně později. Tahle komprese zní jinak a když potom proběhne na takovém záznamu mastering, který to ještě "trochu narve", zvuk nebude zdaleka tak nepříjemný/nepřirozený, jako když několikrát zkompresíte bubny při míchačce v kompu. Další věc je ohlídat si, aby si nástroje nevadily frekvenčně. Když bude DR 7 na nahrávce, kde nástroje nezní přirozeně (třeba i díky neodborně provedené digitální kompresi) a "vadí" si hned několik stop na stejných středech (kytary, zpěv, snare, etc.), bude to uchu nepříjemné daleko více, než když u DR 5 ty nástroje budou "na svých místech" (frekvenčně). Takže souhlasím z Fastnerem v tom, že loudnes war je jedna kapitola a pak jsou další bešvary, jak zvuk zkazit. A tyhle chyby potom následný extrémní brickwall (DR 3-4) extrémním způsobem umocní. Proto nám koikrát přijdou příjemné stařičké (mnohdy opravdu velmi nekvalitní) undergroundové demonahrávky nahrávky, jelikož nám vysoká DR necpe ty nešvary brutálně do xichtu. Čili how to make the long story short: přirozeně sejmuté nástroje s kompatibilním zvukovým spektrem budou při shodné DR zním v celku 100x lépe, než špatně smíchané nástroje v nevhodných frekvenčních pásmech. Toť můj laický pohled.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky