Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
ECHA V BARVÁCH CZ SCÉNY 02

ECHA V BARVÁCH CZ SCÉNY 02

Ruadek16.5.2020
Dnes to vezmeme hopem do zcela jiných hudebních vod, než minule, kdy jsem se tak trochu držel zkrátka a oťukával si své možnosti. Dnes to bude už trochu více odvázané jak co se týká stylů, tak co se týká fotografického doprovodu, který je tu stejně důležitý, jako představení textem. Co spojuje dnešní dvojici interpretů, kteří na první pohled plují ve zcela jiných vesmírech? Hudební perfekcionismus, obrovské nadšení pro hudbu a především prostě to, že by jste nečekali že tady tyhle věci vůbec vznikají. Pusťme se do toho.

Nina Rosa – Discover (2019)

oficiální web, Facebook, Bandcamp

 

žánr: jazz, folk, reggae

 

Nina Marinová a její Nina Rosa bylo jedno velké a krásné hudební překvapení. Směs jazzu, folku a dejme tomu reggae s výbornými aranžemi, to vše podáno v nádherném okvětovaném balení digipaku. Pražská kapela Nina Rosa, to je trojice muzikantů ve složení Nina Marinová (zpěv, housle, xylofón a „zip“ – ano, přesně to, co si pod tímto názvem představíte), Antonín Dlapa (kytara, baskytara, bicí, perkuse, banjo) a konečně Michal Mihok (akordeón, moog voyager, juno6, wurlitzer, synths, bubliny…). Jejich projev je orientován na obrovskou barvitost, každá skladba je něčím jiná a trojice naplno využívá svých nabytých zkušeností z jiných celků a kapel (jmenujme První Hoře, Zrní nebo Transitus Irregularis). I díky tomu, že jim žádný styl není cizí, je to příjemně bohaté. Sama Nina má krásný, sametově zastřený hlas, který se nezdá, překvapuje. Těch výrazů a poloh umí zvládnout docela slušnou řádku. Trojice instrumentálně funguje na vysokém levelu, nepřehrává, naopak – hraje si. Přitom Discover mohla dopadnout špatně právě kvůli tomu, že její hravost nemusela být vůbec posluchačsky přístupná. Ta deska ale krásně drží pohromadě. Máte z ní pocit, že jste procestovali kus světa, viděli mnoho věcí a prožili příjemné chvíle na dobrodružných výpravách s muzikanty, kteří nenudí.

 

 

Opravdu tleskám nad velmi příjemným barevným obalem i vnitřkem desky, která definuje přesně ten hudební koncept, který si trojice zvolila. Tady není co řešit. Rád vidím, když jde slušná grafika / vydání CD edice ruku v ruce s tím, co interpret chce sdělit svou hudbou posluchačům.

 

 


 

King'n'Doom - King'n'Doom (2019)

oficiální webFacebookBandcamp

 

žánr: world music, reggae, blues, alternative

 

Mám radost, že vám mohu představit jednu z nejlepších desek africké muziky, jakou jsem v posledních letech slyšel (a že se na tento typ muziky soustředím hodně). Říkáte si, však tohle má být (alespoň prozatím) seriál o CD vydáních pouze tady u nás, tak co tady plácám o Africe? Tahle neuvěřitelně nadupaná deska totiž vznikla v Brně a to, že tam hostuje nějakých 10 zahraničních jmen, z čehož většina pochází z Afriky, to je na (pravděpodobně) menší knihu. Pavel Šmíd a Martin Piro si nějakým způsobem dokázali sezvat a nahrát desku se jmény, s jakými se tady prostě desky netočí. A s atmosférou, sílou toho, co lze na hudbě z Afriky zbožňovat. I přes to, že základy skladeb jsou české, vůbec tak nezní a celý King'n'Doom se valí jako jedna obrovská strhující přehlídka Africké muziky. Ne vždy je to textově veselé, ale to už k hudbě z tohoto kontinentu patří. Afrika je dodnes zmítaná nepokoji, chudobou, paradoxně tak bohatá. A muzikanti ze všech států Afriky, které už léta poslouchám, ti všichni chtějí nejen dělat poctivou muziku, ale také promlouvat o Africe a brát svou muziku jako poselství. Tohle cítím i zde, ta deska má svou vnitřní sílu, která je s Afrikou spjatá. King'n'Doom beru jako zcela unikátní projekt, u kterého netuším, zda bude mít nějaké pokračování. A kdyby ano, moc bych si ho přál.

 

 

CD edice je ukázkou toho, že tohle byla srdcová věc a že tady se jede na maximální možný počet informací o vzniku projektu (booklet je uveden celým dlouhým příběhem historie tohoto bandu). Spousta fotek z natáčení desky, dva výborné remixy na Jah'rabi (mimochodem v Africe velmi známá věc, kterou si King'n'Doom střihli po svém). Více na fotkách.

 

 

 


 

Promo CD byla poskytnuta Annou Mašátovou - ampromotions, za což velmi děkujiFoto CD pochází z mé soukromé sbírky.



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky