Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

A bude to v mnohém zajímavější a barevnější, než minulé šlapání zasněženou ledovkou. Už jenom tím, že ani Jääportit nepatří k zarudlým odpůrcům pokroku, kteří se spokojí jen s jednou částí své cesty. Větší otevřenost a vnášení nových (čti rockových, psychedelických nebo rituálních) prvků do klávesových ploch znamenajících sever, se u postupných krůčků skladatelské potence Tuomase Mäkeläho dalo vlastně očekávat. Vše má svůj čas a měl ho svého času i projekt Jääportit. Ještě než se posuneme k dalším dvěma albům, které ještě pod hlavičkou Jääportit vyšly, povíme si pár vět o bočních vydáních, za které můžeme účasti na kompilacích brát.

Začátek postavme na kompilačním učinkování na nahrávce "Sonic Visions of Middle-Earth", kde najdeme hudebníky, kteří zkrátka rádi pana Tolkiena. O vydání se v roce 2005 postaral label Foreshadow Productions a vedle Jääportit na kompilaci vystupuje dalších pět protagonistů. Namátkou Aidan Baker nebo Leviathan. Tuomas pro tuhle příležitost složil patnáctiminutovou skladbu "Sydänyön samooja syvällä unten mailla ja metsien soilla", což je v překladu něco jako "Půlnoční poutník v hluboké říši spánku a lesních mokřadů". Pokud skladba trvá patnáct minut, tak vězte, že podobně dlouhou dobu se píše její název ve finštině. Dalším dílkem do kompilační mozaiky je účast na albu "My Own Wolf: A New Approach to Ulver", což je, jak sám název napovídá, poklona zvukovým vlkům Ulver. Jääportit zde přispívají kouskem "Gnosis" a ten si také v klidu poslechněte. Za vydáním tentokrát stojí Cold Dimensions a album vyšlo na přelomu let 2007-8.

Je fajn sledovat, jak se Jääportit mimo svá alba rozpínají a dál hledají. Nechávají se inspirovat a tyhle inspirace pak berou za své. Další nahrávkou, na které se jednou skladbou podílel i Tuomas Mäkelä, je záležitost s názvem "Field Recordings Compilation Vol I". Tohle album sdružuje interprety, kteří jsou svým dílem schopni popsat jak neúprosnou a pustou krajinou je nevlídná, ale krásná Sibiř. Jääportit mezi takové spolky patří, o tom není sporu. Pro kompilaci nahráli song s názvem "Autius". Tuomas tuhle věc pořídil během roku 2008, kompilace pak vyšla o rok později za podpory labelu Species Productions. Poslední nahrávkou, kterou bych rád zmínil, je pocta H.P. Lovecraftovi, jenž vyšla pod názvem "Yogsothery" a jedná se o první díl plánované trilogie. Vedle Jääportit se na kompilaci objevují další finská jména, která známe i u nás - Aarni nebo Umbra Nihil. Tuomas zde podnítil svůj obdiv k opěvovanému autorovi skladbou "Kuihtuman Henkivi". Tak to by ve zkratce bylo, vraťme se ale tam, kde chceme opravdu být. Do postupující duše Jääportit, do říše ker a postupného tání ledového světa. Nebo žádné tání nakonec nepřichází?

Album "Avarrus" beru jako nejdůraznější krok fungování Jääportit. Na druhou stranu, přijít mu na kloub a opravdu se jím nechat vnést do lehce pozměněného světa sněhu a vloček, je dodnes trochu problém. Někdy jsou dny, kdy "Avarrus" funguje bez vedlejších účinků a pak jsou tu takové, kdy se zdá být uzavřeným a neproniknutelným albem. Ze všeho nejvíc na mě působí jako snaha vymanit se z poněkud fádního, výrazově stále sevřeného ambientu a posunout se blíž rytmické hudbě jako takové. Nemluvme ještě o rocku, jako spíš o rituálním a psychedelií načichlém přemítání kudy z ledu ven. Někam na vzduch, i když pořád v pár stupňích pod nulou a pořád v ledovém hájemství. Cestu lemují chladně vyhlížející budovy, ze kterých svítí světla a kousek za městem jsou vidět ledovce, po kterých jsme se minule procházeli. Světla jsou někdy až nepřirozeně ostrá, dokonce z nich bolí oči. Oči možná ano, ale uši z "Avarrus" nebolí. Je to svým způsobem příjemná muzika, ve které je stále dost studeného ambientu na to, aby tělo po delším pobytu venku zase tuhlo a rychle spěchalo na horký čaj. "Avarrus" je album, které ukazuje nový směr, ale ještě jej nedefinuje. Spíš je to takový vnitřní boj mezi barevnějším dobrem a temným zlem, které z nahrávky chtě nechtě proudí. Nutno dodat, že o vydání se znovu postaral český label Epidemie Records, kterému někdy v této době vřele děkuji za zaslané triko Jääportit.

Album "Voimasuo" z roku 2009 je zatím posledním, které pod hlavičkou Jääportit vyšlo. Po něm se slehla zasněžená zem, ledy se přestaly hýbat a projekt od té doby hybernuje. "Voimasuo" je vyspělou nahrávkou dokazující, že tehdy Tuomas posunul výraz kapely do nejširší polohy. Baskytara, bicí, rocková dálava s mystickým hledím a vedle nich psychedelické podhoubí, které si klestí cestu ven z neprostupného ledu. Svět Jääportit je rázem mnohem barevnější, přístupnější a výrazově pestřejší. Místy jako by až přetékal náladou chytit venkovní svět za pačesy a pomocí něj nechat dýchat svou osamělost. Ledy na "Voimasuo" skutečně tají. Minimálně po skladatelské stránce, která dává na vědomí, že Tuomas vyzrál a svůj rejstřík vyjadřování posunul o pěkný kousek dál. "Voimasuo" je hodně otevřená a atmosférická záležitost, u které člověk skvěle zamedituje a přitom se nemusí nutně odebrat do říše polospánku. Vnímavá a pestrá nahrávka, prozatímní tvůrčí vrchol Jääportit.

A co dál? To nikdo neví. Neví to ani Tuomas Mäkelä, takže nezbývá, než se nechat překvapit. Jako blesk z čistého nebe pak působí vydání singlu "Ajaton Olema", který samovolně vznikal v mezidobí let 2011-14 a který dozrál do podoby, kdy bylo vhodné jej vydat jako připomenutí, že Jääportit jsou stále mezi námi. Váhavost dalšího osudu projektu tahle skladba ovšem příliš nezahání. Prostě vyčkejme, co přinese čas. A s blížící se zimou se při padajících vločkách zkusme nechat vnést do světa finské krajiny, která budí dojem ledového nekonečna. Není to nutné, ale příjemné rozhodně ano. Jääportit jsou zimní hudbou, ať už jde o jakékoliv období jejich fungování. Takže, zimě vstříc!