Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dnešní díl vás bude bolet. Dostáváme se k retrospektivnímu výběru, ze kterého vytahuji vskutku syrový a zlý materiál, který přes všechnu špínu zvukovou i řemeslnou ukrývá drahocenné poklady pro uši blackmetalových stoupenců. Neobstojí-li byť jediná dnešní nahrávka ve vašem vkusu, patrně nemáte rádi agresivní a upřímně zvrácenou tvář žánru. Pochopení a milost hledejte, prosím, jinde. Dnes to bude zvěrstvo nepříčetné a divoké. Ždímání tolerance a chuť poskočit o pár minut dopředu se snad věrným členům řádu černého kovu na mysl nedostaví. Pokud ano – opakujte poslech, dokud nebude vaše vnitřní já nastaveno správným úhlem. Probuďte v sobě tu animální touhu a vnořte se do hlubin černočerných lískanců, kdy potřeba prohazovat v dál nábytek, rohožky, či náhodné kolemjdoucí bude ještě tím umírněnějším východiskem.

Beherit
The Oath Of Black Blood

1991
Finsko
MA

Pro fanoušky: Blasphemy, Havohej, Archgoat

V prvních vteřinách zazní hrom, pak déšť, pak hororový nástup nervozního rozmaru a další blesk a hrom… a pak? Pak už jen bordel, zlo, chlív, štěkání, sípání, krev a tlení. Krátké skladby bordelózního střihu s neučesaným zvukem, nehezkým nezbedným zpěvem a kytarou sahající někdy do deathmetalových končin. V prvé řadě zmatek a vztek s jasně stříkající agresí z každé vteřiny. Ale i v těch málo momentech se vyloupnou skoro až burzumovské riffy, které povyšují dílo na učebnicový formát. Není lehké tohle vstřebat, ale odměna pro zanícené bude… bude hnusná! Správně hnusná a zlá a ošklivá a bídná a hnijící. Jeden by se nebál slova paskvil, ale druhý (já) vytasí pojem klenot. Smrdí z toho totiž upřímná autentičnost a maximální výkon neschovávající se za nic jiného než to, co skutečně slyšíte. Žádné efekty studiového narovnávače chyb. Takhle to leží a smrdí a nic dalšího není třeba dělat. Energie až běda, která svou dravostí v klidu zastiňuje určitou hráčskou jalovost a vágnost. A ten obal? To je skvost, přátelé, však se o něj postaral sám Chris Moyen. Čert vem, že tahle nahrávka je vlastně kompilace tvořená materiálem z dema Demonomancy a EPka Dawn Of Satan’s Millenium. I přesto je občas The Oath Of Black Blood považováno za debutové dílo. Proč ne. Ten chaos je prostě skvělej.

Nhaavah
Nhaavah

1999
ČR
MA

Pro fanoušky: Immortal, Arkona, Goatmoon

V podobném duchu jako nahrávka předchozí je vedena i tvůrčí ruka tohoto díla. Opět totiž jde o kompilaci, ale tentokrát jde o souhrn všech nahraných skladeb kapely. Nhaavah je totiž subjekt, který neměl dlouhého trvání a prakticky šlo o takový drobný projekt, který má na svědomí pěvec Barbarud Hrom a instrumentalista (basa, kytara) Blasphemer. Album otvírá materiál demo nahrávky z roku 1998, která nesla sebevědomý titul Kings Of Czech Black Metal. Dnes bychom slůvko kings mohli nahradit vhodnějším legends. Alespoň tak to cítím. Nicméně muzika, která se na vás bez kompromisu vyvalí je poplatná době, kdy automatické bicí nebyly na škodu, a i přes jejich nepřirozený zvuk, šlo především o rytmus udávající vagon skla, či bedna s nářadím padající v určité frekvenci ze schodů. To hlavní (tedy vztek, rychlost a hnus) je devízou kytary a zpěvu. Docela bych si chtěl někdy poslechnout nějakou tribute kapelu, která by těm songům dala zemitější sound. V těch písních se dá totiž vystopovat dost silný potenciál a skvělé nápady, které se tady trochu stírají přes sebe díky zahulenému zvuku. Ovšem myšlenka zůstává zachována a je z té nahrávky fakt cítit, jak byl onen syrový vzdor a arogance prostoupena každou vteřinou a jak tím chtěli autoři vztyčit prostřední prsty svých rukou vůči komukoliv, kdo se zrovna otřel okolo. Takže kult? Takže kult!

Empaligon
Black Dominated Annihilation

1999
Německo
MA

Pro fanoušky: Baxaxaxa, Zorn, Ungod

Vydechnout vás nenechám ani tentokrát. Jen vytahuji ze svých archivů kousek, který už má rozměr klasického alba. I skladby jsou už o něco delší (řekněme standardní). Pokud na vás Empaligon působí jako zjevení, o kterém jste dosud neslyšeli, tak se není moc čemu divit. Existence kapely se počítá na cca 6 let, během kterých se zapsala v dějiny jedním demem, jedním splitkem a touto velkou deskou. Možná slabé, ale o to intenzivnější na poslech. Masakrózní black, který si nic nezadá s veličinami žánru jako Gorgoroth, Arkona nebo i našich Maniac Butcher. Hlavně ta rychlost a dokonalá kytarová práce je něco natolik odzbrojujícího, že nebudete věřit, že vám tohle někdy uteklo. Jen jsem trochu rozčarovaný z toho, že původní edice s tím krásným barevným obalem se dá koupit na discogs za 100€. Vlastně i reedice z roku 2003 nemá úplně spodní startovací hladinu: 35€. O hýčkaném, kvalitním a raritním kousku zřejmě nejsem přesvědčený sám. Zajímavostí však je to, že právě ten barevný obal nebyl záměrem kapely, která k edici dokonce vydala vložené prohlášení, že obal neodpovídá představám skupiny, ten se zjevně odrazil až v té černobílé verzi o pár let později. Pokud při poslechu máte pocit zvláštních harmonií, které pod tím lomozem někde udávají náladu celé atmosféry, tak je nutné odkázat na prohlášení, že kapela nepoužívá klávesy. Ten dojem podprahových linek vzniká prostě z té krásné hradby mohutných kytar. Tahle nahrávka vás dostane, pokud vám není black metal lhostejný! Celý ten pětačtyřicetiminutový randál ukončuje až náhlý zvuk sirény a mocný výbuch. Zkrátka zde nebylo lepšího nápadu, kterak to burácení ukončit. Velice unikátní artefakt. Sakra drahej artefakt… ale já jej jednoho dne stejně koupím…

Kaple sv. Máří Magdaleny

Vrch jménem Krasíkov s nadmořskou výškou 640mnm byl osidlován od dávného pravěku. Nejstarší zmínka o vybudovaném sídle však pochází z roku 1250, kdy zde zakládají hrad páni ze Švamberka. Proto se dnešní ruiny nazývají Švamberkem. Nás však zajímá kaple, která je v prostorách hradních pozůstatků dosud nejzachovalejší. Však je dnešní podoba o poznání mladší. Kapli/kostel totiž nechal přebudovat Jan Bedřich ze Švamberka v roce 1650 pravděpodobně na místě někdejší pradávné kaple založené roku 1342 a tehdy zasvěcené sv. Jiří. Zbudovaný svatostánek sloužil i jako rodinná hrobka a podle toho byla řádně zdobena. Cenné artefakty jako zlacený kříž, cínové desky se jmény pohřbených, kovová pouzdra a další šperky si odnesl roku 1787 farář z nedaleké vsi Čeliv. Část prodal a z části si nechal vyzdobit vlastní farnost. Za tento čin dostal rok žaláře. Současný novorenesanční vzhled budovy je dílem rodu Löwensteinů, kteří takto učinili v letech 1880 – 1891. Další stavební zásahy se konaly až v roce 1956, kdy se povedlo opravit střechu, jenže následující doba do karet sakrálním památkám zrovna nehrála. A tak je interiér rabován, demolován a ničen nejen povětrnostními podmínkami, ale především lidmi. Ostatky šlechtických příslušníků, kteří měli k místu vazbu a vztah jsou pochovány na hřbitově v již zmíněné obci Čeliv. Současný stav dokládá, že o památku je drobnými krůčky pečováno, kdo ví, zda se někdejší majitelé opět navrátí do svých původních komnat krypty. Dnes je toto místo velmi působivé a de facto zcela snadno dostupné. Ze zbytků hradu je krásný rozhled a dominanta kostela na rozlehlejším dvoře je fascinující. Lokalita se nachází v blízkosti obce Bezdružice nedaleko Tachova.

Fotografie jsem pořídil 30. července 2022