Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Číslice 35 je opět znamením toho, že půjdeme cestou retrospektivní a vytáhneme z uhlem očouzeného kotle nějaké starší laskominy, které třeba už mnohým zapadly, někdo je ještě ani neslyšel a bez jejich znalosti by jeho život nebyl naplněn. Vybírám další trojici, kterou shledávám jako zajímavou a pozoruhodnou. Minimálně ve smyslu nějaké dějové linky a sledu vývoje žánru. Všechny tři desky jsou takřka ze stejného období a reflektují tak určitý úhel pohledu a směr, kterým byl tehdy black metal ukováván. Ačkoliv z dnešního pohledu může jít klidně o nezajímavé nahrávky a já plně respektuji, že to takto může někdo vnímat, tak já osobně k nim cítím úctu. A to teď nemyslím jako nějakou šprýmařskou potutelnost, ale jako opravdovou uznalost a radost z jejich poslechu. Byť samozřejmě člověk musí mít na dané kousky náladu. Jsou to svým způsobem zásadní díla a momenty, bez kterých by byl váš život jistě prázdný. Tak směle do poslechu. Jo a nezapomeňte znesvětit svým pohledem a močí i přiloženou přirozenou kapli.

Dødheimsgard
Monumental Possession

1996
Norsko
MA / BC

Pro fanoušky: (nejen) norského špinavého blacku

Možná se divíte, proč od téhle kapely vytahuji zrovna tuto nahrávku, která jednoduše nepatří mezi jejich nejpříkladnější, nejikoničtější, zkrátka není to to album, které dělá z DHG pravé DHG. Dnes tuhle kapelu vnímáme jako unikátní avantgardní předlohu a majestát žánru. Je to kapela, která přes svérázný a osobitý industrial dokráčela do fáze naprosté jedinečnosti. Já tuhle kapelu vždycky vnímal jako něco mimořádného. Snad právě proto je mi občas líto, že se nevzpomíná i na jejich syrové a těžce hrubé období. Totiž právě první dvě velká alba téhle kapely vás (pokud je ovšem neznáte) docela překvapí. Je to veskrze typický norský black devadesátých let, kde se nešetří špínou a blasfémií. Jsou to ortodoxní nahrávky plné jedu a nepříjemných poloh. Není to snadný poslech z dnešního pohledu, ale pokud máte tu schopnost se na chvíli přenést v čase a pochopit datum vydání jako milník black metalu obecně, pak máte de facto vyhráno. Záměrně vybírám až druhé dílo jménem Monumental Possession. Je na něm totiž znát autorský rukopis, kde vedle Aldrahna a Vicotnika svou stopu zanechali ještě Apollyon a Alver. Apollyon toho času aktivně tvořil v bandě Aura Noir a jejich prasácký styl se silně otiskl i do této „žluté“ nahrávky. No a Alver v té době působil jako basák Emperor, kteří chystali album Anthem To The Welkin At Dusk. Zkrátka období plné blackmetalových hybatelů.

Nahrávku otevírá vyloženě hnusné intro, což je akt, ve kterém se v dané době všichni prakticky předháněli. Rychlost, bordelóznost, masakr, špína, odpornost a totálně nehezké prostředí. To byly atributy, které v té době byly určující. Buď vznikly samy od sebe zcela přirozeně, nebo na jejich důraz byl kladen obzvláště velký zřetel a snaha jít tímto směrem byla primární. No jo, ale když si vezmeme, že všechen ten lomoz má dokonce uhrančivou tvář a dokáže osvěžit ducha i dnes, pak jsme docela v šoku z toho, jak trvanlivé (o nadčasovosti bych asi hovořit zcela nedokázal) dílo vlastně vzniklo. Vskutku ďáblem posedlá hudba, která přes to všechno má spád, charakter, strukturu a ve výsledku i nějakou tu chytlavost. Z dnešního pohledu je víc než fascinující, jak kapela dokázala během tří let otočit kormidlem, zamíchat kartami, zkrátka udělat takový veletoč, že se na světě zalesklo album 666 International, které bylo jedním ze stavebních kamenů celé další industrial-blackové, potažmo avantgardně-blackové scény. Ale teď a tady se prosím soustřeďte jen na desku Monumental Possession, protože je, troufám si pevně říct, úchvatná.

Eminenz
The Heretic

1996
Německo
MA / BC

Pro fanoušky: dobového okultního trochu melodického blacku

Eminenz jsou z mého pohledu taková opomíjená, neřku-li přehlížená německá blackmetalová kapela. Ono to samozřejmě má své důvody a sám o sobě vím, že se mi jiné album, než právě The Heretic do paměti nezapsalo tak silně. Je nutné si opět uvědomit, že se nacházíme ve stejném časovém úseku, ba přímo roce, jako u výše uvedené nahrávky. On totiž rok 1996 byl pro black metal obecně neskutečně plodným a zásadním obdobím. Ono se to prakticky dá říct o celých devadesátkách a kytarové hudbě, ale to je v tuto chvíli zbytečně široká diskuse.

Eminenz na tomto svém rovněž druhém albu přinesli větší míru kláves a efektů, které měly za úkol atmosféru desky zahustit, patřičně z ní udělat temné a zlověstné prostředí, ve kterém se nebude každý cítit skvěle. K budování kýženého výsledku využívají i poměrně časté střídání tempa, kdy od vláčného razantně skáčou ke svižnému až zběsilému. Zběsilost je vůbec termín, který byl určující. Já bych si dokázal přisadit ještě něco jako nevypočitatelnost. Ono se to asi bude těžko líčit současnému posluchači, ostatně tahle deska slaví třicet let existence, jelikož z dnešního pohledu je to takové až naivně děsivé, ale hrůza z té desky, myslím, dokáže osahat oněmělé tváře i dnes, jakkoliv se bubákovi na obalu s kuchyňským nožem a mečem asi vysmějeme. Zkrátka jsou věci, které nutně prošly nějakým vývojem.

Já jsem však se zdejšími klávesovými výjezdy naproti zlé atmosféře naprosto spokojen. Byť klávesy byly mnohem dominantnější na jiné desce z téhož roku (ještě, než kliknete na tento odkaz, zkuste zalovit v paměti, co by to mohlo být), tak i tady mají poměrně výsostné postavení. Ale pravý horor nastává teprve v kombinaci se svérázným black metalem, který zde Eminenz nadhodili. Největší slabinu nakonec vidím v závěru alba, kde se už víc, než zdravě experimentovalo. Outro pozpátku zaznamenané skladby působí hereticky asi tak minutu maximálně, pak už to člověka docela přivádí k šílenství. Ale nějak to k tomu prostě patří.

Unclean
Ten, který se vyhýbá světlu

1997
ČR
MA

Pro fanoušky: a hledače zapadlých prastarých tuzemských blackmetalových děl

Jestli jsme byli u výše zmíněných nahrávek nuceni přetočit receptory vnímání o třicet let zpět, musíme v sobě toto nastavení ještě více ukotvit u téhle nahrávky. Unclean na své jediné velké nahrávce totiž nedávají nic zadarmo. Je to muzika, která jednoduše nesedne každému, a pro její úplné prožití zkrátka musíte mít cit nebo slabost pro dobové záležitosti takového charakteru. Tím rozhodně nechci říct, že je to nahrávka slabá a bezvýznamná. Kdybych to tak cítil, tak bych její zařazení do Kaple vyloučil.

Zběhlejší čtenáři mých řádků mohou jistě namítat, že kapela má napůl vyhráno, jelikož zvolila jako motiv obalu této nahrávky právě tento odvážný blasfemicky-erotický obrázek. Ano, ten se stal prvním hybatelem k poslechu, ale to už je tak dávno, že sám nevím, do jakého věku své setkání s Unclean vlastně zařadit. Obrázek jsem však znal už dříve, kdy jsem s oblibou listoval všemožnými fantasy obrázky, takže můžeme snadno prozradit, že jde o dílo Touches od úžasného Borise Valleja. Shodou okolností byl tento motiv vybrán ještě pro nahrávky jako třeba německý heavík Razor’s Edge – Gate Into Another World, ruský death Reincremation – Sodomia, americký death The Seventh Gate – Satan Rock, polský black Besatt – Czarci Majestat či brazilský metal Elizabethan Walpurga – Desire a další kousky.

Ale abych se vrátil k myšlence. Nastavení dobového vnímání zmiňuji zejména kvůli tomu, že na desce chybí bubeník. Je tu ke slyšení programovaná stopa, která však vůbec nebrání tomu, aby měla nahrávka dobrý spád, rytmus a živočišnost. Ovšem její hlavní devízou jsou tympány a okultní nálada. Netřeba snad podotýkat, že inspirace v takto pojaté dramatičnosti pramení od Master’s Hammer, kteří v té době už tvrdě prožívali hibernaci. Vedle toho se Unclean povedlo do muziky šikovně vměstnat ženský zpěv operního rázu, který dodává desce jakousi klášterní estetiku. Tu rovněž podtrhává šepot modliteb a jiných zaříkání mezi skladbami a variabilnost ústředního vokalisty, který střídá opravdu hodně poloh. Ne nějak překotně a šíleně přes sebe, ale té variabilnosti se zkrátka nikdo nevyhýbá.

Když jsem to svého času slyšel poprvé, tak jsem byl docela paf z té mystiky, která z desky stříká. Dneska už bych něco takového asi nedokázal ocenit v takové míře a byl bych v přijetí mnohem přísnější. Takže pokud jste albem nepolíbeni – nečekejte, že si vás omotá okamžitě kolem prs(t)u. Máte-li však trochu slabost pro tyhle relikvie starších let, které ovšem mají svou nepopiratelnou úlohu na vývoji tuzemského blacku, pak jste tu skutečně správně.

Barokní kaple / Klause

Kaple, která možná ani není kaple, ale nejspíš je, ale pořád se o tom vedou spory. To je prosím tzv. Klause, tedy ruina, která svým půdorysem a architektonickými prvky připomíná sakrální objekt. O jejím vzniku se však nedochovaly žádné spolehlivé informace. Nevíme, kdy přesně byla postavena, kdo ji financoval ani k jakému účelu sloužila. Existuje však několik teorií.

„Jedna z verzí tvrdí, že šlo o romantickou zříceninu, kterou si nechali poblíž svého zámku vybudovat Schumannové. Jiná pověst mluví o zbytcích původní kašperské hlásky, ale tomu konstrukce příliš neodpovídá. Nereálně se jeví i domněnka, že by mohlo jít o překladiště či sklad,“ píše Milan Pokorný na serveru zanikleobce.cz. Zajímavou stopu přináší etymologie místního názvu Dolejší Krušec – slovo „krušec“ totiž může označovat hroudu nerostu, například soli. A právě díky obchodu se solí tato oblast ve středověku prosperovala. Otázkou však zůstává, proč by sůl byla přepravována do kopcovitého terénu, kde Klause stojí, namísto toho, aby se skladovala přímo ve vesnici s tvrzí a hospodářským zázemím. Klause se nachází na vrchu, který dříve musel poskytovat úchvatný výhled do okolí. Z tohoto hlediska mohla mít lokalita svůj význam – ať už ve středověku, nebo v pozdějších dobách. I proto se někdy spekuluje, že nešlo o náboženský objekt, ale o strážiště.

Jedna z pověstí vypráví o poustevníkovi, který si zde našel útočiště a rychle si získal oblibu místních pro své léčitelské schopnosti. Lidé za ním přicházeli s prosbami o pomoc. Říká se, že v lese uslyšel medvědí mručení. Vyhledal proto poraněného medvěda, o kterého se postaral a zachránil ho. Ten se mu pak stal na oplátku věrným společníkem a po poustevníkově smrti dlouho hlídal jeho tělo, než mohlo být pohřbeno. Tato pověst má i jinou verzi, kde se praví, že si medvěd chtěl hrát, kdežto poustevník spal. Méďa však zdvihl kámen a nešťastnou náhodou svého kamaráda usmrtil.

Fotografie jsem pořídil 30. září 2023.