Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Můj prapůvodní záměr představovat každý měsíc jednu Kapli se minul účinkem velice záhy a osobní volný čas mě za to pěkně vytrestal. Přesto doufám, že zdejší seriál přinesl své ovoce a jeho uzavření třetího okruhu – tedy dílem číslo 36 – bude i tak přívětivou sondou do zajímavých objevů blackmetalového světa.

A protože je tento díl posledním ve třetí řadě, rozhodl jsem se jej pojmout drobátko speciálněji a přináším tak namísto obligátních tří nahrávek ještě jednu navrch. Celkem jsou tu tedy čtyři, což je úprava čistě bonusová, nikoliv předzvěst nějaké budoucí pravidelnosti.

Ano, budoucnost. Nejspíš se ptáte, jak to bude dál, když tyto věty znějí poněkud loučivě. Inu, došel jsem do fáze, kdy bych rád propojil svět internetové/virtuální, Kaple s tou tištěnou. Protože se v určitém uchopení obojí zároveň rozchází i kopíruje, zrodil se mi v hlavě jeden nápad.

Svoji novou vizi představím s dílem číslo 37. Je ale také možné, že od tohoto vizionářského záměru brzy upustím a jako správný politik změním svůj názor, vizi i úhel pohledu a vrátím se k původnímu konceptu nebo někam úplně jinam.

Abych ale čtenáři vyhnal z hlavy zmatek, chaos a otazníky, které tímto buduji, prozradím alespoň základní myšlenku. Od čísla 37 bych se rád věnoval čistě tuzemské undergroundové blackmetalové scéně. Budete tak moci číst pojednání o třech blackmetalových nahrávkách z ČR. Pochopitelně dojde i na nelibá, plochá či fádní slova, protože ne všechno se bude lesknout unikátností. O to zajímavější, myslím, tato reflexe bude.

Zamýšlené propojení s tištěným zinem bude spočívat v tom, že vše (a mnohem více) jednou vyjde v souhrnném cyklu Kaple 4, jehož koncept si pomalu rýsuji v hlavě. Samotné vydání však ponechávám v neurčité budoucnosti.

Blood Countess
Imperatrix Sanguinis

2026
UK
MA / BC

Muzika, která neohromí ani neoslní ničím novým. To říkám naprosto rovně a upřímně. Přesto mě na ní fascinuje určitý zápal a zanícení protagonistů pro danou věc. Co na tom, že čerpají z vyčerpaného a omílají milionkrát omleté. Mně se prostě líbí, že jejich odhodlání se dá věřit.

Jejich tvorba započala sice už někdy v roce 2018 a dalo by se říct, že od té doby už ušli kus cesty a možná by bylo fajn přijmout trošku vážnější tvář, ale oni ne. Pořád jedou v tom ortodoxním ražení a hrubém stylu. Je to jednoduše typický black metal bez příkras a bez odboček. Prostě jen zběsilý a nutno říct, že krví nasáklý materiál.

Inspirační téma je jasné – Čachtická paní. Takže skladby jako Sadistic Marchioness, Purge of Trenčín nebo Anna Nádasdy asi zcela nepřekvapí. Téma je dané a autoři si s ním vědí rady, ačkoliv podobné postupy možná nikoho vyloženě neoslní. Řinčení řetězů a kvílení ženského hrdla jsou tak samozřejmostí, neřkuli povinností.

Ono je to sice prostoupené mnoha klišé a ta hudba je jedním slovem řež, ale pořád má nějaký osobitý charakter a já si její poslech dokážu docela užít. Samozřejmě je to o nějakém vnitřním nastavení, ale s tím už prostě musíte k takovému materiálu přicházet.

Zajímavostí je ženský vokál, který tomu dává drobátko jiný punc a svým způsobem představuje onu kýženou odlišnost, přesto ani v tomto ohledu nejsou průkopníky. Přesto všechno, i když tady vlastně popisuji de facto průměrný blackmetalový projekt, je to jiskrné a líbivé. Užívám si ty kytarové výpady, ostré tempo, zvrácený dívčí vokál i celkově tu správně špinavou, nelidskou atmosféru. Klasický black metal ve své nejběžnější podobě, ale zahraný s grácií.

Ono je to ostatně dost výmluvně popsané na samotném Bandcampu: Další brutální, nemilosrdná a trestající oběť. Příběhy o vládě Alžběty Báthoryové, krví nasáklé tyranii – posedlost, sex a perverze propletené s šílenstvím a nenávistí k lidstvu. Neúprosné riffy a divoká rychlost připomínají temnou legendu o krvavé hraběnce.

Doodswens
Doodswens

2026
Nizozemsko
MA / BC

V takřka totožném duchu se nese i tahle banda z Nizozemska. Akorát namísto krvavých témat jde hlouběji do filozofie bytí a pocitů z toho všeho. To se celkem citelně odráží i v hudbě, která už více koketuje s různými náladami a proložkami, ačkoliv pořád jde o pekelně zběsilé tempo klasického black metalu.

Není bez zajímavosti, že i zde zpívá žena a zároveň hraje na bicí. To je jev, který sice není ojedinělý, ale svým způsobem je správně svérázný a pozoruhodný. Na internetech snadno najdete videa, jak to funguje v praxi. Třeba hned tohle z Roadburnu. Aby ale nešlo jen o nějakou domněnku o obyčejné kapele s trochu filozofickou mlhovinou v textech, přidám sem vyjádření výše zmíněné zpěvačky k obsahu nahrávky:

„Pokud jste byli na pokraji toho, že ukončíte svůj život, nebo na to myslíte častěji, než byste chtěli, pak žijete s touhou po smrti. Je to těžký pocit, jako šedý mrak vznášející se kolem vás, který vám bere dech a rozmazává výhled. Pro kohokoliv je to něco nepochopitelného. S výjimkou těch, kteří se ocitli přímo uprostřed toho všeho. Toto album ale není o vzdávání se. Je o hledání síly, o člověku, který po střetu se smrtí znovu získává energii. Tohle album není o přání zemřít, ale o smrti toho přání.“

No, pro někoho možná klišovitá slova, ale kdo ví, co má holčina za sebou a v hlavě. Každopádně jde o zajímavý motiv, který skrze hudbu promlouvá hmatatelně a skutečně. Black metal jako de facto terapeutický prostředek? To asi nebude nic nového. Možná by se dalo očekávat, že se sklouzne k depressive suicidal black metalu, ale tady tomu tak není (ačkoliv skladba These Wounds Never Healed má tímto směrem celkem nakročeno). Tempo je vesměs pořád svižné a jen tu a tam povolí do středního tempa. Ve výsledku je to však silný válec s emotivním řvavým vokálem.

Já nevím, jak jste na tom s empatií, ale pokud dokážete trochu nahlédnout do role a soužení druhého, pak je, myslím, celkem působivé si tohle album poslechnout a tím pádem jej prožít společně s autory. Řekl bych, že jde o zajímavý rozměr hudby, který je občas fajn prožít, pokud se tomu předložená muzika podvolí nebo k tomu nenápadně vybízí, jako právě zde.

Takže ještě pro úplnost uvádím autorčino přiznání:

„Přede mnou se táhl mlhavý horizont nekonečného asfaltu. Velký strom na okraji silnice, který jsem zahlédla koutkem oka, křičel, že by tohle klidně mohl být konec. Ale to, co jsem cítila, nebyl strach, byla to radost. S myšlenkou, že pokud teď do toho stromu narazím, vůbec mi na tom nezáleží. Protože až do této chvíle jsem udělala všechno, co bylo možné, prožila každé dobrodružství a pokaždé znovu vstala a čelila životu s tím šedým mrakem nad hlavou. Mám v sobě touhu po smrti, takže pokud se to stane právě teď, je to v pořádku a jsem s tím smířená. Tohle byl okamžik, kdy jsem si uvědomila, že se nebojím života. Žene mě smrt.“

Nocturnal Departure
Spiritual Cessation

2026
Kanada
MA / BC

Propojení s výše uvedenými kapelami shledávám především v podobné délce existence kapely a stejně zaníceném přístupu k žánru. Tady už ale nejsme tolik tematicky vyhranění, nýbrž se zabýváme klasickými blbinami, jako jsou sataňismus a zlo.

Všední a zaměnitelné těleso? Nejspíš to tak bude. Ale mě to nějakým zvláštním způsobem dostalo. Asi kvůli skvělým melodickým vyhrávkám, které tu kytary vykreslují. A nejen to – občas vytasí i nějaký jemnější motiv, takže je poslech hned pestřejší a přívětivější. Minimálně jako určitý orientační bod.

Ačkoliv je pořád většina hrací doby hnána buldozerovým tempem a patřičně ožehavým vokálem, muzika celkem příjemně plyne. Některé momenty jsou možná až úsměvně nasupené, ale jiné pasáže to dokážou skvěle vyvážit. Je prostě znát, že tady jde nadšení kupředu a rychlost se vztekem pořád vítězí.

Syrový black má hlavní úlohu a občas mi přijde škoda, že jej překrývá množství vokálních ploch. Toho chrčení je tady možná až moc a občas by to chtělo dát větší prostor té divoké instrumentální mašinérii. Štěkavý zpěv je však dobře zabarvený, takže nepůsobí vyloženě iritujícím dojmem, byť je ho tady podle mého vkusu až příliš.

To ale nic nemění na tom, že bych si nedokázal užít ty blasfemické litanie, které se tu nebezpečně svíjejí. Živé a hrubé bicí v kombinaci s klenutými riffy, které někdy vystoupí do popředí, aby se pochlubily chytlavou melodií, jindy se naopak upozadí, aby rozostřeným způsobem zaprasily atmosféru.

Líbí se mi i motiv obalu desky. Ten je totiž vyveden perfektním řemeslem a stojí za ním ilustrátor Jantiff z Austrálie, známý také jako Greallach. Jeho práce zdobí nejednu desku a jsou protkané detaily s až středověkou přesností tehdejších kreseb. Jeho portfolio je skvělé a mimo to působí i v blackmetalové kapele Varw. Jsem rád, že bylo zvoleno takové ryze umělecké dílo, za kterým stojí lidská ruka. A k té hudbě se náramně hodí.

Prostě poctivá práce, která má své klady i zápory. Kdo hledá nenáročnou blackmetalovou smršť, bude jistě potěšen.

Chotzä
Negu, Nietä, Schtachudraht

2026
Švýcarsko
MA

A na závěr bonusový materiál, který mi sedí jako skvělá tečka za tímto jinak masivním dílem plným klasických blackovek. Ne že by se Chotzä nějak zvlášť vzdalovala zavedeným pořádkům nebo byla něčím jedinečná, ale dokáže do svých skladeb víc šroubovat black’n’rollovou náladu, a tím pádem je její styl takový rozšafnější, houpavější a nejspíš i chytlavější. Výrazné refrény jsou toho jasným důkazem.

Každá skladba má něco do sebe, něco, čím dokáže přikovat pozornost a převzít moc nad prostorem. Nejde o nic složitého, jsou to prostě jen dobře postavené vzteklé písničky s blackovými slinami a rokenrolovým potem. Ten drive tomu rozhodně nechybí a když je třeba pořádně očoudit atmosféru sazemi, tak se tak prostě stane.

Netřeba vyzdvihovat nějaké fígle a momenty. Netřeba se kroutit nelibostí. Ber, nebo nech ležet a táhni. Milovníci Carpathian Forest jistě budou potěšeni tou bohapustou špínou a smradem.

Kostel Navštívení Panny Marie

Osada Nové Domky má poměrně krátkou, leč o to divočejší historii. První písemná zmínka o její existenci se dokládá rokem 1713. Obec začal volně růst a s tím i určité potřeby usedlíků. Proto zde byla roku 1786 zřízena lokální farnost. Věřící se toho času scházeli v kapli poblíž hájovny (dnešní Pension Hubert), která se však nedochovala. Ovšem v roce 1791 se rozhoduje o stavbě kostela, do kteréhož záměru hází vidle dějinná přesmyčka napoleonských bitev. Později je vyhotoven alespoň dřevěný kostel. František Antonín hrabě Libštejnský z Kolowrat roku 1834 zadává zakázku tachovskému staviteli Anthonu Thurnerovi, aby z kostela zřídil důstojnější objekt. A tak se v duchu empírového slohu během čtyř let kostel dočkává působivé proměny. Pokud by se v této podobě zachoval dodnes, jednalo by se o poměrně vzácnou a ojedinělou památku, neb není mnoho dochovaným budov v takto čistotném empírovém duchu. Ještě před druhou světovou válkou se uvádí, že obec Nové Domky osidluje až 750 obyvatel. Radikální zákroky dvacátého století však celou situaci značně regulují. Po válce zde zůstalo cca 10 usedlostí, a právě kostel se hřbitovem. Padesátá léta zajišťují další likvidaci a dehonestující zacházení se sakrální památkou. Státní statky budovu používají jako stáje a sklad. Za lesem směrem na západ teče Hraniční potok, což udává pásmo mezi Německem a Českou republikou, a právě tato skutečnost se nehodí do krámu tehdejšímu ideologickému smýšlení. Obec je tak redukována na minimum a vše pustne. Změna přichází v roce 1989, kdy zde (respektive nedaleko výše zmíněné hájovny) symbolicky přestříhávají ostnatý drát tehdejší ministři zahraničí Jiří Dienstbier za ČSFR a Hans-Dietrich Genscher za SRN. Situace v obci je však nadále smutná. Po roce 1990 je částečně obnoven zdejší hřbitov. V roce 2001 zde žije celkem 14 lidí. Dochovávají se pokusy o zapsání kostela na seznam kulturních památek, což se daří až v roce 2020. 18. srpna 2019 se v kostele uskutečnila bohoslužba na podporu jeho záchrany.

Fotografie jsem pořídil 28. dubna 2024.