Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 110

Nedělní poslech 110

Victimer7.7.2019
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Pressor a její album "Weird Things".

Už přesně šest Ozvěnových čtyřlístků věnoval Jirka agentuře Creative Eclipse PR a deskám, které se nepodařilo zrecenzovat klasickým způsobem na místě k tomu určeném. Měl jsem původně podobný plán a dát naráz do oběhu několik nahrávek bezejmenného vydavatelství z východu. Právě odtud se nashromáždil docela slušný zástup kapel, které se nebojí po různu ohýbat rockový základ a ždímat z něj co snese. A nutno přiznat, že taky co sneseme my, posluchači. Z mého plánu ovšem sešlo. Nebyl čas, nebyla ani chuť a nakonec asi ani ten zájem nebyl takový, jaký bych při tvorbě článku potřeboval. Vybral jsem si nakonec jen jednu konkrétní bandu a dal jí samostatný prostor. Takovou, ze které mne nebolí mé těžce zkoušené srdéčko experimentálního rockera, které při ostatních poslechových seancích dostávalo dost zabrat a prodělalo pár zástav.


Dnešní Nedělní poslech bude věnovaný moskevským bouračům doomových tradic, kapele Pressor. Acid powered doom machine - i tak je psáno v popisu tvorby této kapely, račte si sami vybrat. I když album Weird Things dávno ztratilo na aktuálnosti, pořád je to záležitost, která by mohla potutelně pootevřít unavené oči doomového spáče, nebo ho aspoň kopnout do příslušných míst. Dlátem, blátem, vším co je po ruce a na noze. K Pressor to mám svým vidláckým pojetím doom metalu vlastně docela blízko. Jsme spolu na vlně sludge metalového solení do ran po bahenní koupeli, při které byly na těle nebohé oběti (Victimer) prováděny elektrošoky. I takto nepěkně lze pojmenovat tvorbu moskevské kapely Pressor, která v sobě míchá těžkotonážní riffy a propichuje je elektronikou.


Jak jsem si při zmínce o nutnosti sepsat plánovaný článek pár dní nepodal v zrcadle ruku, tak zrovna v přítomnosti Pressor ožívám a raduji se ze správně ušpiněného doomového prádla. Aspoň trochu určitě ano. Weird Things je sotva půlhodinovou, ideálně naředěnou stravou pro lačného sludge žrouta, který nemá napsáno na čele Všeználek a nemá zapotřebí vymýšlet novoty. Jenom prostě trpí hladem a ten by Pressor mohli umět zahnat. Při troše štěstí skutečně ano.


Osobně si víc užívám ty zvukově rozšířenější doomové vibrace, kde to podivně hlučí a hezky ničí hezké představy o klasice stylu. Pressor sice vyloženě neulítávají a drží se pravidel, ale ten punk a správná míra drzosti v nich koluje. Což je jenom dobře. Nechci mluvit vyloženě o něčem nebezpečně dobrém, ale Weird Things má ve svém naturelu dávku intenzivní a chrchlavě elektronické masáže, jenž by mohla pár lidem dodat dost energie na to, aby se cítili být probuzenější, než jak tomu běžně bývá před prvním hltem kafe. No a ti přísnější, pokud by se cítili dotčeni neobjevností, by produkce Pressor neměla úplně urazit a třeba ji taky vezmou jednou, dvakrát na milost.

 

 


Kapela: Pressor
Album: Weird Things
Styl: sludge / doom / experimental
Vydáno: 3/2018
Země: Rusko
Vydavatel: no name label // BNiL [addicted label]
Odkazy: bandcamp / facebook


Sestava:
Stas Vasilev - kytara, zpěv, synťáky
Anton Khmelevsky - kytara
Danya Kornev - bicí
Kirill Grushkin - baskytara
Tanya Shabanova - therminvox (host)



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 28.2.20 9:04

Ano, opravdu netrháme rekordy v DR :D. Můj názor je, že extrémní plochost dynamiky je jen z mnoha faktorů, které dělají dojem z nahrávky. A některé fakotry spolu navíc úzce souvisí a jejich efekty se sčítají. Asi jako když přesolíte jídlo, kde jste navíc nahradili gorgonzolu nivou, to se prostě nedá žrát! :D. Stejně tak je komprese a komprese. Například jsem rád, že se libí zvuk bicích. Tam jsme (v mém případě poprvé) požili analogové kompresory už při náběru, čili se bubny jako takové už nekomprimovaly digitálně později. Tahle komprese zní jinak a když potom proběhne na takovém záznamu mastering, který to ještě "trochu narve", zvuk nebude zdaleka tak nepříjemný/nepřirozený, jako když několikrát zkompresíte bubny při míchačce v kompu. Další věc je ohlídat si, aby si nástroje nevadily frekvenčně. Když bude DR 7 na nahrávce, kde nástroje nezní přirozeně (třeba i díky neodborně provedené digitální kompresi) a "vadí" si hned několik stop na stejných středech (kytary, zpěv, snare, etc.), bude to uchu nepříjemné daleko více, než když u DR 5 ty nástroje budou "na svých místech" (frekvenčně). Takže souhlasím z Fastnerem v tom, že loudnes war je jedna kapitola a pak jsou další bešvary, jak zvuk zkazit. A tyhle chyby potom následný extrémní brickwall (DR 3-4) extrémním způsobem umocní. Proto nám koikrát přijdou příjemné stařičké (mnohdy opravdu velmi nekvalitní) undergroundové demonahrávky nahrávky, jelikož nám vysoká DR necpe ty nešvary brutálně do xichtu. Čili how to make the long story short: přirozeně sejmuté nástroje s kompatibilním zvukovým spektrem budou při shodné DR zním v celku 100x lépe, než špatně smíchané nástroje v nevhodných frekvenčních pásmech. Toť můj laický pohled.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky