Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 116

Nedělní poslech 116

Victimer20.10.2019
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Weeping Sores a její debutové album False Confession.

Tahle neděle nebude možná ani tak překvapivá nebo neznámá, jako spíš sázka na kvalitu. False Confession je velmi zajímavá debutová placka nedávno založeného tria Weeping Sores, jehož členové ovšem disponují dostatkem zkušeností odjinud. Vzpomeňme na technický death metal Pyrrhon, jenž má na svém kontě tři alba a v jehož řadách mužská část Weeping Sores, tedy dvojice Moore - Schwegler, působí. Pak je tu ještě zmínka o jménu Seputus, smrťácké černotě, kde si oba pánové svou sehranost a přátelství prohlubují. Protřelou dvojici muzikantů doplňuje jemné stvoření Gina Hendrika Eygenhuysen, jenž má na starosti housle a je tak rázem jasno, že v divokém doom metalu Weeping Sores to bude ona, kdo se pokusí zjemnit projev a obrousit hrany směrem k melancholii a stínům na duši.


Jinak je tvorba Weeping Sores docela hukot. Syrový, a i ve chvílích nastolené křehkosti, prostý sladké uhlazenosti. Tahle trojka nehraje typický doom metal. Na to je v jejich hudbě příliš mnoho deathu, aspoň na můj vkus ano. Nelze přehlédnout ani kapku hezky rozehrané psychedelie v jinak technicky vyspělé hře. Technika a celkově trnitější cesta budiž hlavním poznávacím znamením kapely. Vokálním vládcem alba je hluboký murmur, takže i po této stránce dostává melancholie dost zabrat a často bývá spláchnuta do kanálu.


Letmá přirovnání k My Dying Bride moc přesná nejsou a bude to spíš reakce na užití houslí a celkově dřevního projevu, jenž nad Weeping Sores drží prapor. Jinak si obě kapely hrají každá na svém písku. V MDB je až příliš skutečného i teatrálního zmaru, aby mohla být ukojena duše smrťákova, jenž brousí kosu nad hrobem a zas tak tragická mu celá situace nepřipadá. Spíš si odplivne, nakopne náhrobek a začne lamentovat. Blíž mi přijdou třeba takoví Ophis...


False Confession je album, které zpočátku jen pomalu rozplétá svůj příběh a tváří se poněkud staticky, nejednoznačně. To je ovšem velmi povrchní popis. Postupně vyjevuje další místa a okamžiky, které všechny následující poslechy posouvají výš a extrémně metalová duše prolévající svůj předem zatracený život skrze spojení smrti a zkázy je rázem infikována. K dispozici je téměř hodina velmi slušného materiálu, jehož pravé místo mělo být původně mezi klasickými recenzemi, ale zvítězila nutnost poukázat na nové, nepříliš skloňované jméno.


Jedinou výtku směřuji směrem k obalu, který ve mně, kromě pocitu nic neříkající barevné patlanice, nevyvolává bohužel vůbec nic. Autorce se omlouvám... Přednější je však hudba, a ta v případě Weeping Sores velmi sympaticky pulsuje a nabádá k dalším a dalším seancím. Snad jich bude ještě hodně. Gratulace k debutu, který rozhodně na tomto místě doporučuji a vítám na scéně. Vhodnějšího místa, než u našich Nedělních setkání, tady ani není. A byl bych velmi rád, kdybychom se v budoucnu setkali ještě aspoň jednou. Pro doomové fanatiky, kteří rádi tvrdší pojetí a silný otisk death metalu, je debut Weeping Sores povinnost. Zbystřete, lekce jedna právě začíná!

 

 


Kapela: Weeping Sores
Album: False Confession
Styl: death / doom metal
Vydáno: 9/2019
Země: USA
Vydavatel: I, Voidhanger Records
Odkazy: bandcamp / facebook


Sestava:
Stephen Schwegler - bicí
Doug Moore - kytara, baskytara, vokál
Gina Hendrika Eygenhuysen - housle



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 28.2.20 9:04

Ano, opravdu netrháme rekordy v DR :D. Můj názor je, že extrémní plochost dynamiky je jen z mnoha faktorů, které dělají dojem z nahrávky. A některé fakotry spolu navíc úzce souvisí a jejich efekty se sčítají. Asi jako když přesolíte jídlo, kde jste navíc nahradili gorgonzolu nivou, to se prostě nedá žrát! :D. Stejně tak je komprese a komprese. Například jsem rád, že se libí zvuk bicích. Tam jsme (v mém případě poprvé) požili analogové kompresory už při náběru, čili se bubny jako takové už nekomprimovaly digitálně později. Tahle komprese zní jinak a když potom proběhne na takovém záznamu mastering, který to ještě "trochu narve", zvuk nebude zdaleka tak nepříjemný/nepřirozený, jako když několikrát zkompresíte bubny při míchačce v kompu. Další věc je ohlídat si, aby si nástroje nevadily frekvenčně. Když bude DR 7 na nahrávce, kde nástroje nezní přirozeně (třeba i díky neodborně provedené digitální kompresi) a "vadí" si hned několik stop na stejných středech (kytary, zpěv, snare, etc.), bude to uchu nepříjemné daleko více, než když u DR 5 ty nástroje budou "na svých místech" (frekvenčně). Takže souhlasím z Fastnerem v tom, že loudnes war je jedna kapitola a pak jsou další bešvary, jak zvuk zkazit. A tyhle chyby potom následný extrémní brickwall (DR 3-4) extrémním způsobem umocní. Proto nám koikrát přijdou příjemné stařičké (mnohdy opravdu velmi nekvalitní) undergroundové demonahrávky nahrávky, jelikož nám vysoká DR necpe ty nešvary brutálně do xichtu. Čili how to make the long story short: přirozeně sejmuté nástroje s kompatibilním zvukovým spektrem budou při shodné DR zním v celku 100x lépe, než špatně smíchané nástroje v nevhodných frekvenčních pásmech. Toť můj laický pohled.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky