Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 118

Nedělní poslech 118

Jirka D.15.12.2019
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu The Doghunters a její album Splitter Phaser Naked.

Jestli občas s takovou chutí píšeme o tom, jak se ta která kapela trefila vydáním svého nového alba do ročního období a počasí za oknem (stačí si všimnout, kolik doom metalu vychází na podzim a zkraje zimy), tak v případě německých The Doghunters nelze jinak než napsat pravý opak. Vydat tuhle muziku v prosinci je tak trochu provokace. Jejich desku si umím víc než kdy jindy představit v létě, někdy v pozdním odpoledni nebo zvečera, kdy to člověku po celodenním vedru začíná zase trochu myslet a celkem instinktivně se sune k místu, kde má nachlazené lahváče.

 

The Doghunters bandCo tahle kapela hraje? Tak především rock, který snese přívlastky jako lehce psychedelický, tak trochu funky, hodně s nádechem retro, takže pokud vám sedli svého času takoví The Strokes, tohle by se vám mohlo líbit. The Doghunters nejsou tak dobří, nejsou úplná kopírka, ale to retro v jejich zvuku slyšet je. Stejně jako je vidět na obálce, kde vyobrazená nahotina evokuje téměř sto let staré nálady a narozdíl od dnešní vyhublé módy láká na příslib pohodlného sexu. Hmmm.

 

Hudebně kapela staví na celkem jednoduché rockové šabloně, kterou v mých uších táhne nahallovaný zpěvák, historizující klávesy a pedály na kytarách. Občas vše seskládané do svižné kompozice, s jednoduchou, ale naprosto účinnou rytmikou, občas lehce přehnané nad rámec slušného vychování (závěr Make It Happen), většinou ale ve středním až pomalejším tempu, v poklidu a s rozvahou. Brzdou zcela snadného poslechu může být to, že kapela se snaží vyvarovat těm nejtriviálnějším postupům, nesází na jednoduché, rytmicky šlapavé a energické skladby a dost často si spíš hraje pro sebe a tvoří bez ohledu na první dojem. Výhodou je, že se snaží využít potenciál všech nástrojů, experimentuje se zvuky, s efekty a pokud budete trochu trpěliví, album se umí odměnit.

 

Bez ohledu na z toho plynoucí komplikace a očividnou snahu kapely neznít jako trapná kytarovka na studentský majáles, je Splitter Phaser Naked pořád především poslechovou deskou. Nelze za ní, pod ní, v ní ani nikde jinde hledat cokoliv většího, nějaké přesahy a nové obzory. Nejsou tam. Poslech na pohodu, to dokážu slíbit. A jsou chvíle, kdy to prostě stačí.

 

 


 

Kapela: The Doghunters

Album: Splitter Phaser Naked

Styl: psychedelic rock / funky / retro rock

Vydáno: 12/2019

Země: Německo

Vydavatel: Tonzonen Records

Odkazy: bandcamp / facebook / homepage

 

Sestava:

Schäng Anakonda

Peter Silie

Marquito Ferrero

Miami Vince

Theo Van Heuss

 

+ hosté

 


 

Nahrávka byla webu Echoes poskytnuta hudební agenturou Creative Eclipse PR.



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Konnie / 16.12.19 9:43odpovědět

Proč mi "naskočili" The Atavists? :-)

Jirka D. / 16.12.19 10:51odpovědět

Může být, je to podobná rocková pohoda, i když The Atavists to táhnou víc do stoneru. Ale proč ne :)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky