Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 128

Nedělní poslech 128

Victimer17.5.2020
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme projekt Drown a jeho album Subaqueous.

Tělo, duše i naše vnitřní přesvědčení jsou utopeny pod vodou a ukryty před okolním světem. Nechme si svůj podmořský prostor jako ideální místo pro ztrátu vlastních iluzí. Dejme si poslech Drown. Dejme si funerální doom metal jednočlenného projektu, jenž postavil své základy na troskách projektu předchozího. Vyškrtnutý předchůdce si nechal říkat Slow. Za oběma pak hledejme osobu nejpovolanější, autora a původem Ukrajince Markova Soroku. Člověka, který našel svůj osud pod vodou a utopil své já v nekonečných hlubinách.


Fascinace podvodní říší pohltila oba projekty, přičemž ten první měl až příliš fádní název, a tak došlo k přejmenování. Když se řekne Drown, je hned jasné, že jsme kilometry pod hladinou a kolem nás plavou mrtvá těla. Pod logem Drown bylo znovuvydáno album Unsleep a své místo si našla také skladba Mother Cetacean.


A její místo je na nedávno vydané novince Subaqueous. Na albu, jemuž je vlastní spojení funerálního doomu, melodií a hromady emocí, které k nám míří skrz spodní proudy. Pro ilustraci dvou dlouhých opusů, které tohle album tvoří, je třeba hluboký nádech a následný ponor. Při ztrátě vědomí jde hlavou spousta vjemů a útržkovitých skic paměti. Atmosféru doprovází smyčce, kolem bublající voda a vše má najednou úplně jiný rozměr. Přitom však Drown zůstává věrný původní zatěžkané dominanci kytar a metalovému pohřebnictví. Vše má své místo.


Plochy přes dvacet minut na jednu skladbu mohou být snadno smrtelné, ale tady to neplatí. Mimořádně si užívám zejména druhou věc Father Subaqueous. Možná proto, že je ze všech nejnovější, ale hlavně proto, že je jedinečná. Drown v ní nemalují kruhy na vodě, ale pod vodou a tvoří poutavý doomový příběh, se kterým se sběhlý v žánru musí identifikovat. Zraňuje, vysílá signály podlamující pocit naděje a nehodlá s tím jen tak šetřit. Velmi sugestivní záležitost. Kdepak je label, který to vydá?


Tahle nahrávka umně kombinuje syrové doomové DNA zažrané v kostech s prostorovým viděním světa utopených duší. Subaqueous je nádherně vybarvená hlubinná vášeň, jenž doom metalu dává povedené dílo, které by mohlo promíchat pořadím  priorit letos vydaných alb na podobné téma. Pokud vás pohltí, již není cesty zpět. Hladina se uzavře a s ní i váš osud.

 

 


Kapela: Drown
Album: Subaqueous
Styl: funeral doom metal
Vydáno: 2/2020
Země: USA
Vydavatel: vlastní náklad
Odkazy: bandcamp / facebook

Sestava:
Markov Soroka - zpěv, nástroje, režie



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sarapis / 5.6.20 23:21odpovědět

Hodně povedený funeral. V těchto hlubinách se ztrácím jako holka modrooká.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky