Článek: Nedělní poslech 136

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 136

Victimer11.10.2020

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Trond a její album Willkommen im Unheil.

Copak se to skrývá za tak podivným obalem? Je na něm snad nějaký druh kosmického ježka, který po vzoru svého mořského kolegy působí víc legračně, než aby v nás probudil neklid a možnost správně mířeného opovržení? Tvorba spadající pod jméno Trond je ve skutečnosti dost zuřivý black metal. Neodpustí si pár elektronických výstřelků a efektů, ale jinak je materiál debutového alba Willkommen im Unheil zarovnán v jedné linii. Je velmi rychlý a také velmi neosobní, což je myšleno celkově umělým vyzněním.

Black metal Trond je jako správný vyvrhel nenávistný a nepokrytě vzteklý, ale není to ta pravá špína z lesa, jeho vůně, ani páchnoucí odér prašivin. Bicí automat, občasná syntetika a sound komplet jsou proti. Je to sterilní jízda, kdy chlad nevzejde ze zuřivé sněhové vánice, ale ze studia. To odcizení se nepaktuje s industrialem, je čistě pocitové. Willkommen im Unheil není úplně blbá deska, ale není to ten druh black metalu, pro který bych dýchal, protože se mi zdá, že nedýchá ani on. Poslouchám, eviduji, třídím, nepřišel jsem na svět včera.

Rok stará záležitost je dalším zbloudilým CD od Satanath Records, které jsem si vybral. Tušil jsem něco zajímavého, snad i neobvyklého, ale dnešní Nedělní poslech nebude veden v duchu překvapení. Trond zní místy hodně dobře, ale jakákoliv změna přijde prakticky jen polehku zefektovaným motivem, abychom nebyli zcela zaliti do jedné formy.

Trond je one man projekt z Německa, který nelze zavrhnout, jen zatím nedodal úplně přesvědčivý materiál. Debutová deska je rychlopal beze změn. Až na závěrečný song Ausklang, tečku za tím vším marastem. Vybrnkáno, zpomaleno, zepičtěno, posunuto. Až na závěr. To až berte jako výtku. Co bych totiž dal za podobné skladby, které by protínaly surovost a nenechaly ji určovat jeden jediný směr... Rozhodně bych to přivítal.

Autor: Trond
Album: Willkommen im Unheil
Styl: black metal
Vydáno: 6/2019
Země: Německo
Vydavatel: Satanath Records
Odkazy: bandcamp / facebook

Sestava:
Tino "Fluch" Thiele - zpěv, všechny nástroje

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.