Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 139

Nedělní poslech 139

Jirka D.3.10.2021
Poslechový občasník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Wire a její album Pink Flag.

Dneska to bude tak trochu podvod. Kdysi na začátku nápadu začít psát článek Nedělní poslech jsme si napříč redakcí nahodili takových pár pravidel, podle kterých by měl článek fungovat. Jedním z nich bylo to, že by představovaná kapela měla být spíše neznámá, čímž měla být naplňována idea doporučování nových jmen, zajímavých interpretů, kteří ještě neprorazili a podobně. Pak bylo ještě pravidlo (ale jistý si moc nejsem), že by probíraná deska měla být plus mínus aktuální. Což dneska naprosto dostane na frak, protože kapela je pojem a propíraná deska je těžká relikvie. Nicméně řečeno s Shakespearem, tradice se nejlíp uctí, když se poruší. Tak jdem na to.

 

Wire bandWire jsou v jistém smyslu legendy, ale jsem si vědom, že legendy jen pro úzký okruh fanoušků. Jejich start v druhé půlce sedmdesátých let je zachytil v punkové vlně a jejich debut Pink Flag, o němž to dnes celé bude, vyšel ve stejném roce jako debut The Clash. Tedy rok 1977, i když parta kolem Joe Strummera to stihla už v únoru, zatímco Wire se svou prvotinou přišli až v závěru roku. The Clash tady nezmiňuju jen tak pro nic za nic, obě kapely jsou pro mě svým způsobem jedinečné a obě mají společného to, že punk v jejich podání naprosto nezapadá do klasických představ o tomto žánru. Což je jejich velká klika, protože kdyby zapadal a byl to punk jakože punk, ani bych o ně nezavadil.

 

Pink Flag je v mnoha ohledech neskutečná deska. Už jen to, že do pětatřiceti minut kapela vměstnala jednadvacet skladeb. Tedy minimálně jednadvacet malých nápadů, které se jen neobtěžovala rozvinout do delších kompozic. Což je šílené mrhání, ale je to tak. Každý byť sebekratší štěk na albu je výborný a pokud by se někdo rozhodl jednotlivé motivy rozpracovat do podoby obvyklé sklady, vydalo by to bez přehánění na dvě až tři desky. Další zajímavostí je naprostá nástrojová a hudební jednoduchost (bicí), absence jakýchkoliv dalších aranží, strohost ve využití efektů či jakýchkoliv dalších fíglů (snad s výjimkou skladby Strange). Dneska by se módně řeklo lo-fi. Wire si vystačili s neuvěřitelným málem, což v kontextu oněch jednadvaceti minut vytváří docela slušný paradox. Paradox v tom, že deska je neskutečně dobře poslouchatelná a řekl bych že až návyková.

 

Což neplatilo vždycky. V době svého vydání sice prý obdržela docela dobré kritiky, ale její prodejnost byla hodně slabá (aspoň vidíte, k čemu ty kritiky byly už tenkrát, natož dnes). Zatímco o The Clash, se odvažuju tvrdit, jste slyšeli všichni a jejich London Calling uctíváte navzdory svým mnohdy dost odlišným žánrovým preferencím, o Wire jste nejspíš neslyšeli. Což je samozřejmě pěkná hanebnost, protože jsme u nás o nich už dvakrát chytračili v recenzích (eponym Wire z roku 2015 a Mind Hive z loňska). Album Pink Flag došlo uznání až později. Kromě toho, že se po něm jmenuje kapelní label, objevilo se v žebříčku The 500 Greatest Albums of All Tome magazínu Rolling Stone (v roce 2012 na 412. příčce, v novější verzi z roku 2020 dokonce na příčce 310. Jak je vidět, Pink Flag v čase roste. A pokud jde o poslech, jestli můžu doporučovat, vemte to od začátku do konce.

 


 

Kapela: Wire

Album: Pink Flag

Styl: art punk

Vydáno: 12/1977

Země: UK

Vydavatel: Harvest

Odkazy: pinkflag / facebook

 

Sestava:

Bruce Gilbert – kytara

Robert Gotobed – bicí

Graham Lewis – baskytara, doprovodný zpěv

Colin Newman – zpěv, kytara



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky