Článek: Nedělní poslech 24

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 24

Jirka D.8.1.2017

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Shaman Elephant a její debutní album "Crystals".

Shaman Elephant je mladá norská kapela z města Bergenu, která se shlédla nikoliv v black metalu, ale v rockové muzice 60. a 70. let. Takže psychedelie, trochu hard, trochu prog a trochu drog. Stačí kouknout na obálku, aby jednomu bylo jasno, že hudební obsah bude pulzovat, rozevlátě se přelévat, vyzařovat energii a spalovat žárem letního slunce.

Album Crystals navazuje na první EP pokus z roku 2015, na němž si kapela na ploše tří skladeb vyzkoušela paletu svých oblíbených barev, naladila odstíny, zkusila kontrasty mezi nimi a zaujala nějakého vydavatele. Podařilo se. Novinkového alba se chopili u Karisma Records (třeba Airbag) ve spolupráci trochu překvapivě s Dark Essence Records, u nichž mají raději spíš černou a sírou načichlou produkci. Prostě hudební Norsko, podivnosti kam se podíváš.

Shaman Elephant band

Jestli lze na novém albu něco ocenit, tak především odvahu, s jakou se kapela pouští do různých výrazů a poloh, které střídá a ohýbá skoro co každou skladbu velmi zajímavým způsobem. Po odehrání otvíráku Crystals budete mít u dvojky Shaman in the Woods pocit, že začala hrát jiná deska nějaké jiné kapely. A to se mi líbí. Kromě aranžérské a kompoziční odvahy album popohání vpřed i dobově pojatý retro zvuk, kterému sice co do organické krásy leccos chybí, ale pocit starých desek umí navodit celkem slušně. Další devízou jsou hráčské kvality jdoucí ruku v ruce s pěveckým uměním Eirikovým. Řečeno jednoduše, Shaman Elephant umí, a to nejen v mantinelech načrtnutého žánru (psychedelic / prog rock), ale s místními odbočkami k slušnému jazzu (Tusco).

Jediná piha na kráse, které si každý přiložte váhu podle svého naturelu, je pocit, že to celé velmi často zní hooodně podobně jako Pain of Salvation na svých deskách Road Salt One a Road Salt Two. Je to možná dáno hlasovou podobností Eirika Sejersteda Vognstølena a Daniela Gildenlöwa, kterou Eirik umocňuje i podobným frázováním a technikou zpěvu, ale mnohdy nejen tím. Především závěr desky by mi mohl někdo podstrčit jako Road Salt Three a bez problémů bych tomu uvěřil. Na jednu stranu není určitě špatně být hned na debutní desce srovnáván s Pain of Salvation, na stranu druhou je hranice mezi srovnáváním a opisováním (The Jazz) mnohdy velice tenká.

A někde tady tok myšlenek zarazím a zbytek nechám na vás. Zlomte nad Shaman Elephant hůl, anebo jim dejte šanci, kterou si dle mého zaslouží. Je to na vás.

Kapela: Shaman Elephant

Album: Crystals

Styl: psychedelic / prog rock

Vydáno: 12/2016

Země: Norsko

Vydavatel: Karisma Records / Dark Essence Records

Odkazy: bandcamp // facebook // soundcloud

Sestava kapely:

Eirik Sejersted Vognstølen - zpěv, kytara
Jard Hole - bicí
Ole-Andreas Sæbø Jensen - baskytara
Jonas Særsten - klávesy

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.